V dnešní době se často mluví i píše o krizi tradičních či obecně krizi hodnot. Pokud tedy existenci takové krize připustíme, bylo by rozhodně užitečné zamyslet se nad tím, co ji způsobuje.
Nepochybně odmítnutí výše zmíněných hodnot či dokonce negativní vymezování se vůči nim ze strany čím dál větší části populace. Co ale další generaci k odmítnutí hodnot té předchozí vede? Možnosti jsou v zásadě pouze dvě - buď jde o selhání (zastarání...ztráta konkurenceschopnosti...dnes velmi oblíbená fráze mnohých "konzervativců") přímo těch hodnot nebo jejich nositelů. Pokud věříme, že dané hodnoty jsou nejen stále nepřekonané a dokonce jsou řešením aktuálních společenských problémů, pak museli selhat jejich nositelé.
V čem takové selhání spočívá? Nejčastěji v rozporu mezi jejich proklamacemi a činy. Vysílají tak do společnosti negativní signály, že ve skutečnosti pro ně ty hodnoty nic neznamenají, když podle nich sami nehodlají žít. Jinými slovy "káží vodu a pijí víno". To může snadno vést k jevu, že si lidé, kteří tyto rozpory vždy silně vnímají, spletou posla s poselstvím. Zejména mladší generace si pak logicky řekne, že přece nebude žít v pokrytectví, k popření těch hodnot se hrdě přihlásí a ještě to bude považovat za morální. Věci dříve pouze trpěné (a veřejně nepřiznané) se tak následně stávají společenskou normou.
Otázkou zůstává, kdo za takový rozklad může (víc) - zda modernisté, kteří prostě jen hledají něco nového, čím by si vynahradili zklamání z vyprázdněnosti hodnot stávajících - nebo konzervativci, kteří je živé nedokázali ani udržet, natož předat. Tím nechci tvrdit, že k rozkladu hodnot dochází výhradně tímto způsobem, pouze dokázat, jak nesmírně důležité je nejen to, aby člověk je hlásající a jimi se zaštiťující podle nich příkladně žil, ale aby mu opak nebyl tolerován!
Pamatujte, že co dnes prochází z liknavosti či alibismu jako správné, může se zítra stát normou správnosti. Nestačí o hodnotách pouze mluvit! Nelze se spokojit s tím, že určitá slova pouze zazněla, pokud nejsou zároveň přinejmenším jejich mluvčím uváděna v život. Prázdnota umrtvuje a faleš přímo zabíjí! Kdo jednomu z toho přikyvuje či tleská, dopouští se spoluviny a podílí se na ničení toho, čemu (možná) sám hluboce věří. Nad mrtvolou svého ideálu by pak měl vyčítat především sám sobě, jako každý, kdo ochotně asistuje vraždě.
