Změna - proč se jí bojíme?

Vzhledem k tomu, že jsme rozumní lidé, tak se nám to pravděpodobně musí jevit jako rozumné. Celý náš život se přeci snažíme dělat to, co nám přijde v danou chvíli jako to nejrozumnější. Je ovšem rozumné být vždy rozumný?

Pokud necháte rozum, aby si vybral mezi holubem v hrsti a vrabcem na střeše, tak si můžete být jisti, že se k vrabci nikdy nepřiblížíte. Holub představuje to, co je pro nás dostačující k tomu, abychom byli ochotni s tím žít a vrabec symbolizuje to, co si doopravdy přejeme. 

Rozum má rád jistotu a proto raději upřednostní jistého holuba. Změna je faktor, který jistotu ohrožuje a tak není divu, že se jí rozum bojí. A jak už jsem uvedl, jsme přeci rozumní lidé, kteří rozum poslouchají. Pokud se tedy rozum bojí změny, bojíme se jí zákonitě i my.

Dokonce věřím tomu, že spousta lidí, pokud se s odstupem podívá na příklad holuba a vrabce usoudí, že je rozumné jít chytat vrabce. To však ale neplatí přímo u nich samotných, protože u nich by to rozumné nebylo.

To je dáno tím, že velká většina z nás nemá dostatečnou víru v sebe sama. Proto nám v příběhu o vrabci připadá, že u někoho jiného je moudré, aby lovil holuby, ale my sami to nejsme. Proto vyhledáváme pojištění pro případ, že bychom se dostali do těžké situace, protože sami sobě nevěříme, že bychom ji zvládli. Pravdou ovšem je, že když přijdeme o nohy, tak z peněz od pojišťovny stejně radostí skákat nebudeme a budeme se muset s touto velkou změnou vypořádat. To jestli si budeme mít možnost pořídit ferrari mezi vozíky nebo budeme posilovat ruce na tom moc nezmění. Teď mě napadá, že by nebylo špatné, kdyby byla možnost pojistit si i partnera, aby nás náhodou neopustil. Vlastně pardon, já zapomněl, že už tu máme instituci manželství, která nám dává neochvějnou jistotu v to, že každé druhé skončí rozvodem.

Jediná neměnná věc na světě je změna. Nikdy nic nezůstane stejné. S tím žádná pojišťovna ani instituce na světě nikdy nic neudělá a je moudré tento fakt přijmout. 

Chápu, že udělat jakoukoli velkou změnu v životě se může zdát nerozumné. Ať už jde o partnera, domov, práci, či cokoli jiného, tak jsou to vždy věci, které považujeme tak nějak za jisté a to něco, co bychom mohli získat, je naopak tak nějak nejisté, dokonce by to mohlo být i horší. A rozum má tu jistotu tak rád. Často se mi zdá, že ji má snad i raději než nás samotné. Zůstáváme roky s partnery, které už dávno nemilujeme, občas nám i ubližují, chodíme do práce, která nás vyloženě ubíjí nebo třeba bydlíme dlouhá léta v paneláku, i když od dětství toužíme žít v přírodě.

Vážně je to tak rozumné jak se nám to zdá? To by snad všichni šťastní lidé museli být nerozumní. Nelze být šťastný s partnerem, kterého nemilujeme. S prací, která nás nebaví. V domově, ke kterému nemáme vztah.

Druhou možností je, že náš rozum naopak funguje jako neomylný počítač, který však pracuje s chybnými daty. Pokud bude sebelepší počítač pracovat s chybnými daty, také nedosáhne správného výsledku. Je to stejné jako citát o tom, že nemůžeme dostat správnou odpověď, pokud se ptáme špatnou otázkou. Opravdové řešení není v tom zbavit se rozumu. I když jsem si to dříve možná myslel.

Jde jen o to uvědomit si, že náš rozum považuje za rozumné to, co se za rozumné považovat naučil, respektive, ho někdo naučil. To ovšem ve skutečnosti přeci vůbec rozumné být nemusí. A teď přichází ten kámen úrazu. Kdo to vyhodnotí? Kdo uvnitř nás vyhodnotí, co je rozumné a co není rozumné? No to dá přeci rozum, že rozum. A to je pozice naprosto k nezaplacení, když je obhájce zároveň i soudce.

Rozum je jako oheň. Je to výborný sluha, ale příšerný pán. Pokud někdo dlouhodobě setrvává v životě, který ho moc nebaví, protože se bojí udělat změnu, tak je dobrovolně sluhou tohoto samozvaného pána v podobě rozumu.

Dokud budeme považovat za rozumné to, co za rozumné považuje sám rozum, tak nemáme možnost si uvědomit, jak směšné jeho argumenty často jsou. Abychom to dokázali, musíme si uvědomit jedno. My jsme ti, kdo rozum poslouchají, my nejsme náš rozum. 

Kdybychom byli náš rozum, tak komu by to ten rozum vlastně říkal co má dělat. Například po snídani se nám v hlavě ozve "tak a teď si běž vyčistit zuby". A my jdeme, ale kdo si ty zuby ve skutečnosti čistí? Rozum? Rozum asi nedokáže vzít kartáček, potřebuje nás k tomu, abychom to udělali my. Je na našem Já, aby se rozhodlo, jestli si ty zuby půjde vyčistit nebo ne. Rozum dá našemu Já jako sluha informaci, že je dobré si zuby vyčistit, protože potom budou zdravé. Naše Já by se jako správný soudce mělo zeptat, jak si na to přišel rozume? A rozum by zamumlal něco jako: "no říkaj to všichni a bylo to i v reklamě". Na to by správný soudce řekl, že se nejedná o relevantní zdroj informací a aby za ním přišel, až bude vědět víc. Tím nechci říct, aby si někdo přestal čistit zuby. Jen si představte, kolik věcí by rozum s tímto přístupem najednou nedokázal tak snadno obhájit. Jak často by naše Já přišlo na to, že rozum vlastně neví vůbec nic o tom co říká. Přesto jej posloucháme jakoby byl neomylný. A pak se divíme, že jsme občas za blbce :d