Strach společnosti ze schizofreniků

Počet vražd spáchaných schizofreniky zdaleka není úměrný strachu, který z nich ve společnosti panuje. I když je jedna vražda spáchaná duševně nemocným v televizi stokrát, neznamená to, že zemřelo sto lidí.

Pojďme srovnat schizofrenii například s žárlivostí. Silná žárlivost je duševní stav v mnoha ohledech podobný schizofrenii. Je založená na strachu, bludech i paranoidních představách. Navíc si troufám tvrdit, že v dnešní společnosti dochází k vyššímu počtu vražd i ublížení na zdraví spáchaných žárlivými jedinci než schizofreniky. 

Proč není jedna žárlivá scéna doprovázena doživotní nálepkou nebezpečného šílence? Proč společnost nevyvíjí stejně enormní tlak na žárlivé jedince, aby byli také preventivně tlumeni například speciálně vyvinutými antižárlivotiky? Je to snad jen z toho důvodu, že pro žárlivost má společnost větší pochopení, jelikož s ní má osobní zkušenost více lidí? Pak ovšem nejde v případě tlumení schizofreniků o touhu po bezpečnosti, ale spíše o pokrytectví.

Navíc pokud je bezpečnost pro všechny tak důležitá, jak je možné, že nejvíce lidí cestuje autem, ačkoli jde o nejnebezpečnější způsob cestování? Je snad odpovědí to, že možnost cestování autem je spojena s otázkou osobní svobody, za niž jsou normální lidé každý den ochotní riskovat i vlastní život? 

Pak ovšem nechme také schizofreniky, kteří odmítají psychofarmaka, riskovat třeba i svůj život. Nepopírám existenci rizika spojeného s tím, že schizofrenik může ohrozit i zdraví někoho jiného. To stejné riziko ovšem podstupuje každý řidič, který vyjede na silnici. Může to být jeho auto, které dostane smyk a někomu ublíží.

Cesta života vždy skýtá i možnost smrti. Tomu se nemůžeme nikdy vyhnout. Dokonce ani kdybychom všechny duševně nemocné pozavírali, nebude svět o moc bezpečnější. Schizofrenici nejsou lidé, kteří by ze své povahy chtěli někomu ubližovat. Kdyby ano, bylo by těch případů mnohem víc. Útočí téměř výhradně v domnělé sebeobraně. To samozřejmě není omluva, ale vysvětlení toho, jak může někomu ublížit i člověk, který by normálně neublížil ani mouše. I statisticky je pravděpodobnější, že Vám ublíží „normální“ člověk než schizofrenik.

Z těchto důvodů budu vždy hájit právo každého schizofrenika na svobodné rozhodnutí ohledně užívání psychofarmak. Ve výčtu jejich vedlejších účinků naleznete téměř vše od velmi častého parkinsonismu až po vzácnou náhlou smrt. Dokonce většina toho, co společnost běžně považuje za projevy schizofrenie, jsou vedlejší účinky prášků. Tiky, nepřítomné pohledy, neschopnost udržet oční kontakt, neschopnost zůstat chvíli v klidu, úzkost, deprese. Je toho mnohem víc, ale chápu, že ti, kteří je jíst nemusí, je stejně budou těm, kteří je jíst „musí“, dál nutit jako jedinou možnost.

Současně to neznamená, že užívání prášků je špatné. V mnoha případech pomáhají žít lepší život. Jen neberme lidem s psychiatrickou diagnózou automaticky právo volby.