Moderní psychiatrie očima pacientů...

Sexuální zneužívání, nedodržování přirozené intimity, lidská degradace, ponižování ...to všechno se dnes děje na některých uzavřených odděleních psychiatrických léčeben a já mám pocit, že je potřeba o tom začít mluvit.

Předem bych chtěl napsat, že se tyto praktiky rozhodně netýkají každé psychiatrické léčebny a že si velmi vážím práce všech, kteří se v těchto zařízeních opravdu snaží pomáhat. Velmi nerad bych vrhl špatné světlo na každého, kdo vykonává tuto práci, ale prosím Vás pochopte, že ignorace problému nic neřeší. Je hezké pořádat Mezi ploty a tvářit se pokrokově, ale co se skutečně děje mezi těmi ploty za zdí, za kterou nemá být vidět?

Příběhy, které se začínají nacházet na těchto stránkách není správné ignorovat. Jen namátkou: 

"Ošetřovatelé s vámi neustále manipulují. Chodí s vámi do sprch a někteří i osahávají. Byl tam ošetřovatel Honza, který si mne vyhlídnul a šel po mě. Když jsme si šli lehnout, tak mi chodil pod deku. Dělal si co chtěl."

"Při nástupu k hospitalizaci jsem se s nikým neprala, byla jsem mimo, ale klidná. Na otázku, co mi dávají za prášky, mi sestra se třemi ošetřovateli řekla, ať se koukám svléknout a spolknout je. Nebo to nebude hezký, udělají to tihle chlapi a to se mi nebude líbit. V tomto duchu příjem pokračoval."

Toto je výňatek ze dvou na sobě nezávislích příběhů z pavilonu 27 v pražských Bohnicích, ale objevují se i další příběhy z jiných pavilonů a léčeben. Bohužel věřím tomu, že jich bude přibývat. Na druhou stranu ty, které už se staly, mohou svým zveřejněním přispět k tomu, aby už se nestávali další. Obzvláště v tom případě, kdy vedení nemocnice přistupuje k tomuto problému jako dříve církev ke zneužívání dětí svými představiteli. Jsou to blázni, snad byste jim to nevěřili a HLAVNĚ to nezveřejňujte.

Pokud se to vážně neděje, proč je zamezován přístup sociálním i rodinným příslušníkům na toto oddělení? Jaké jsou preventivní opatření nemocnice? Například asistence při koupání jen lidmi stejného pohlaví. Kdo dohlíží na to, aby se lidé neuvazovali jen tak na několik dní, aby bylo "méně práce"?

Víte, mě osobně však zaráží především jedna věc. Na těch nejhorších odděleních končí ti nejvíce nemocní, kteří potřebují nejvíce pomoci, soucitu a empatie. Místo toho ze zařízení, které se nazývá léčebnou odcházejí se spoustou nových traumat. To je s prominutím skoro jako kdyby lidi s příliš velkým nádorem na mozku personál v nemocnici kopal do hlavy. Jo já vím, zní to drsně, ale lidé, trpící duševní nemocí si zažili už dost na to, aby je ještě na místě, kde očekávají pomoc někdo šikanoval.

Myslím si, že něco podobného je v dnešní době možné jen z toho důvodu, že o tom veřejnost neví. Čím více příběhů bude zveřejněných, tím těžší bude pro léčebny předstírat, že se nic neděje. Já a mnozí další se postaráme o to, aby Vaše příběhy byly vyslyšeny.