Cesta ze schizofrenie - Matrix

Najednou jsem měl pocit, že matrix není jenom film. Začínal jsem pozorovat, jak nesmyslně v mnoha ohledech okolní svět funguje, a chtěl jsem z něj odejít poznat pravdu jako Neo. - pokračující úryvek z knihy Cesta ze schizofenie

Toto období s sebou přináší stavy, které psychiatři označují za mánii. Měl jsem pocit, že konečně nalézám sám sebe a mám dost energie na to, abych vyřešil nejen všechny své problémy, ale i všechny problémy celého lidstva.

Ve svých představách jsem se každým dnem přibližoval poznání pravdy, ale ve skutečnosti jsem dělal jen to, co mě naučila společnost. Sám jsem si ji vytvářel. Moje zvědavost byla tak velká a pravdy kolem tak málo, že jsem neodolal tomu pokušení překrývat vědomost nevědomostí. Vůbec jsem netušil, kde jsou opravdové hranice reality, a měl jsem pocit, že snad ani neexistují, zatímco jsem je překračoval.

Matrixem mám na mysli to, co v našem zcela relativním světě vytváří ty jasné hranice. A to jak společenské, tak národní. Možná sis všiml, že na snímcích naší planety z vesmíru žádné národní hranice nejsou, přesto na Zemi existují místa, kde se za jejich překročení zabíjí. Taková je síla matrixu. Matrix definuje, co je správné a co nesprávné, pravdu a lež, spravedlnost a nespravedlnost. 

Všimni si, že když někomu říkáš, „Máš pravdu“, většinou to znamená „Souhlasím s tebou“. O tom, jaká je pravda, to nic nevypovídá. Pravda v matrixu je to, s čím souhlasí většina. Proto můžeme za pravdu válčit, a přitom si neuvědomovat, že pravda je relativní. Díky tomu se může tisíc lidí hádat do krve o tom, kdo ji má, a přitom ji nemít ani jeden. O velikosti pravdy v matrixu rozhoduje počet souhlasů a ten také určuje, která nevědomost se změní ve vědomost. Tak matrix mění relativitu na realitu.

Přijít o matrix nad hlavou znamená přijít o všechno, čemu věříš. Dokonce najednou ani nevíš, kdo vlastně jsi, protože z matrixu odvozuješ i svou vlastní identitu. Když se někoho zeptáš, „Kdo jsi?“, nejčastěji ti odpoví tím, že je svoje práce, svůj koníček nebo svůj společenský status. Ve skutečnosti vůbec netuší, jaký je smysl jeho existence, ale díky matrixu máme všichni dostatek nálepek, které tuto nevědomost dokáží překrýt zdánlivou vědomostí.

Můžeš být ředitel, fotbalista, fanoušek, hasič nebo cokoli jiného a věřit tomu, že to jsi doopravdy ty. Jde ovšem jen o společenské role, které s tebou nemají mnoho společného. Nic z toho jsi při narození nebyl. Znamená to snad, že ses nenarodil? Všechno jsou to jen činnosti, které ses naučil. Ty ovšem nejsi tím, co ses naučil, ale tím, kdo se to naučil.

Můj syn se například už v pěti letech naučil fandit Kometě a pochybuji, že se někdy stane sparťanem. Možná někdy v budoucnu na otázku, „Kdo jsi?“, odpoví komeťák, ale co to s ním bude mít doopravdy společného? Stačilo by, abych ho bral na Spartu, a byl by sparťan, který nemá rád Kometu. Touha po naší identifikaci s něčím ve vnějším světě pramení z toho, že chceme být součástí něčeho většího. Nevidím na tom vůbec nic špatného, pokud si budeme uvědomovat, že je to jen hra.

Možná už lépe rozumíš tomu, jak se může v této společnosti někdo zbláznit. Stačí začít zpochybňovat status quo, který tě naučil všemu, co víš, a máš vystaráno. Hlavní problém je v tom, že jsme příliš zvyklí mít nad sebou nějaký matrix, který řídí náš život. Proto když opouštíme „mainstreamový“ matrix, tak ho ve skutečnosti jen nahrazujeme novou verzí.

Měl jsi pocit, že objevuješ pravdu, ale ve skutečnosti jsi jen nahrazoval bludy společnosti ještě většími bludy, které sis vymýšlel sám. To je podobné, jako když dnes lidé přestávají věřit západní propagandě a nahrazují ji tou východní. Také věří tomu, že se osvobozují od lží, ale ve skutečnosti jen nahrazují jednu lež druhou.

Matrix jako nějaká zlovůle ovšem není skutečný. Vytvořil jsem si ho já sám, protože se stal mým východiskem z reality, kterou jsem nechtěl přijmout. Svět není žádný na někoho předem nachystaný komplot, i když to tak může občas vypadat.