Zní zpěv a smích náš po kraji

"Zpěvem k lepším zítřkům," hlásali kdysi souzi učitelé, pověření výchovou socialistické mládeže. A nadšeně popisovali, jak čas oponou trhne, a pak se bude tančit všude. Dnes už vím, že nelhali, ale používali alternativní fakta. 

Ona to vůbec byla podivná léta, kdy hrdinové kalili ocel, na obloze kroužili vransupi, všude zářily rudé hvězdy, a kdo nepracoval, ten nejedl. Mládež nová, mládež Gottwaldova ovšem byla výjimkou; tu nemohli nechat hladovět, ánžto by neměla dost sil k budování republiky. A tak jsem cestou ke školní jídelně vždycky hádala, jaká to výživná jídla dnes budou k obědu? Kuchaři zřejmě nějak zjistili, že nenávidím zemlbábu, krupicovou kaši, škubánky s mákem či buchtičky se šodó, a tyto blafy nám tudíž předkládali nejčastěji. Slov "již vzhůru všichni, jež hlad zhnět" jsem se, navzdory kručícímu žaludku, však bála uposlechnout. Vzpoury jakéhokoliv druhu se netrpěly, a fackování neposlušných dítek tehdy ještě nebylo proti zákonu.

O posilování našich hrdel zpěvem se pro změnu zasloužila hlavně družina, která nám byla druhým domovem. Ne nadarmo se přece říká, že jsme národ muzikantů! Nepěli jsme ale nějaké dekadentní říkánky, jako Šla Nanynka do zelí, to tedy ne. Náš pokrokový repertoár sestával z častušek, ód na sovětské kolchozníky a slavné komsomolce, plus přehršel budovatelských písní, jež nám pomohou upevnit socialismus a porazit diverzanty. Z obsahu těchto duchaplných skladeb jsem pochytila spoustu pozoruhodných informací, z nichž mě nejvíc zaujala ta o letcích s ocelovými ptáky.

To bylo vždycky slávy, když do družiny zavítaly nějaké významné osobnosti! Zanícení pedagogové a pedagogyně si pochopitelně nenechali ujít příležitost k tomu, aby se pochlubili plody své práce; shromáždili nás kolem sebe, zamávali do taktu, a už to frčelo. Ti mladší se návštěvníkům představili jako vjesjólije rebjáta okťabrjáta, a ti starší jim podali zprávu o kakající Lin (ká Lin, kaká Lin, kaká Lin, ka majá). Pohlaváři s dojetím zvlhlými brejlemi nám nadšeně poklepávali na ramena, a kafrali něco o krásné, světlé budoucnosti.

V této době jsme také začali jezdit na hory, a já si cestou vstříc držkopádům na sjezdovkách Krkonoš lačně rozšiřovala znalosti o mně doposud neznámé melodie a texty. Netajím se tím, že to pro mne byl tak trochu šok. S překvapením jsem totiž zjistila, že nejoblíbenější písní lyžařů není ani Sulika, ani Vpřed směle soudruzi spějme, ale Generál Laudón jede skrz vesnici. Ta je málokdy omrzela, a vystačili si s ní z Prahy skoro až do Jičína. To, že patrolu vedla ženská, pasažérům rodu mužského nijak nevadilo. Očividně se mezi nimi nenacházeli žádní šovinisti, neboť - ačkoliv ona lídryně byla většinou macatá, prsatá, buclatá, nahatá, hubená, boubelatá, chlupatá, kozatá, prdelatá, blonďatá a někdy i prachobyčejně pitomá, všichni se s ní toužili pomilovat.

Po generálovi v bílé čepici obvykle přišel na přetřes vojín základní služby ČSLA, Franz Jabůrek, jehož velící důstojník neprozřetelně přidělil ke kanonýrům, a hned po něm následoval politicky nekorektní opus o císaři pánu, jeho rodině, infantérii, a ... ehm ... vyznavačích islámu. Zpěváci nevynechali ani Boženu, sedící v zahradě na sadě, a vybírající si ženicha. Tady se lidová tvořivost taky vyřádila! Božena odmítala jeden návrh za druhým, od šoféra (šofér jenom jezdí od pelesti ke zdi), až po faráře (farář jenom káže, a nic nedokáže). Všichni zpívali s nadšením, jen se sněhem pokryté hory zelenaly, a já si v duchu říkala: Jaká to osvěžující změna od Stalinských sokolů!

Za uplynulých 60 let čas trhnul oponou už několikrát. Větru a dešti sice stále ještě nedokážeme poručit, kdy má pršet a kdy vát, a - abych pravdu řekla - při pohledu na změněný svět mi někdy není zrovna do zpěvu.

Natož do tance.