Kdysi dávno, v dobách mého útlého mládí nám příslušní orgánové tvrdili, že sportem se člověk dopídí ke zdraví. Tehdy jsem tomu věřila. Od těch časů však ve Vltavě uplynula spousta vody, a dnes už vím své.
Vezměme si například box. To je sport, v němž do sebe dva borci pohlaví mužského, něžného či jiného (když máme tu genderovou variaci a rovnoprávnost) nelítostně tlučou tak, až jim teče červená. A pokud se knockautovaný „lúzr“ dokáže ze země zvednout sám, může mluvit o štěstí.
Ačkoliv boxerům (tím nemyslím psy) nefandím, lyžaře naopak obdivuji. Když vidím, jak se – těla nalitá do spandexových úborů – řítí závratnou rychlostí s kopce, brnkají při tom o branky a občas předvedou nádherný držkopád, naskakuje mi husí kůže. O skákání na lyžích ani nemluvě. Kdo se bojí, nesmí do lesa, natož na vrch skokanského můstku.
Golf se sice zdá bezpečný, ale jenom na první pohled.
Neobratným mávnutím holí, vzdáleně připomínajícím golfový švih, lze poranit k tomu neurčené svaly, a při hledání ztraceného míčku hrozí akutní záchvat amoku. Ani sebehlasitější zvolání „fore,“ kdy je radno odhodit hole, padnout k zemi, stočit se do klubíčka, zakrýt si hlavu, zavřít oči a zašeptat „Andělíčku můj strážníčku,“ nezabrání úrazům! Podobná taktika se doporučuje i v případě bouřky, pokud hráč nestihne včas doběhnout do úkrytu s hromosvodem. Tady je velmi důležité hole odhodit co nejdál, a nezapomenout při tom, že váží o něco víc, než širák.
Mezi sporty se dnes počítají i jezdecké disciplíny, přesto, že koní se nikdo neptal, zda chtějí nebo nechtějí přeskakovat překážky a příkopy (zejména ten Taxisův). Neměli tudíž na vybranou, a proto je lituji víc než žokeje, když se navzájem předhánějí v metání kozelců.
K úhoně se ovšem dá přijít i při nevinně vypadajícím bowlingu. Jistě nemusím vysvětlovat, že když se ta sedmikilová koule vysmekne ze zpocené ruky nervózního hráče, a místo dopředu odletí směrem vzad, tak natropí víc škody mezi diváky, než mezi kuželkami.
A jak bych mohla vynechat hokej, jenž se také s úspěchem stará o to, aby se doktoři nenudili? V hledišti se sem tam poperou nejenom rozvášnění fanoušci, ale i rodiče dítek, snících o kariéře v NHL, a gentlemanům na ledě k výměně názorů efektivně poslouží hokejky a pěsti. Budiž jim přičteno ke cti, že si při tom, na rozdíl od boxerů, aspoň sundají rukavice.
Pak tu máme tenis. Tam od sebe soupeře dělí síť, takže vzájemné přeformování ciferníků je o něco těžší, ale i zde číhá nebezpečí. O tom jsem se přesvědčila na vlastní kůži a v okamžiku, kdy jsem se hnala za nedohonitelným míčkem; v zápalu boje se mi zapletly nohy, já sebou neelegantně švihla, a nakřápla si zápěstí levé ruky.
Spoluhráčky mě odvezly do nejbližší nemocnice, kde se na pohotovosti zrovna sešel celý klub sportovců. Jedinou výjimkou byla hospodyňka v zakrvácené zástěře, která si při vaření uřízla kus prstu, a jejíž oděv se očividně lišil od našich sportovních úborů. Ano, ten, kdo řekl „sportem ke zdraví,“ bohapustě kecal.
Co z této studie, jež daňové poplatníky nestála ani halíř, vyplývá? Že nemáme věřit všemu, co se nám bulíkuje. Že nějaká ta modřina, prolitá krev, natržený sval či zlomená kost k zdravému tělu a zdravému duchu zjevně patří. A že nebýt sportu, lékařům by zbývalo mnohem víc času na péči o důležitější zdravotní problémy, přicházející ruku v ruce s moderní dobou.
Jako jsou třeba transgenderové operace.
