Už jenom při vyslovování toho jména se člověku zamotá jazyk. Nohy se mu zamotají až při vrávorání v sopečném popelu, a když mu začnou mrznout uši, napadne ho otázka, proč na tu blbou horu vlastně leze?
Inu, asi proto, že tam je, my se zrovna potulujeme po Mexiku, a navíc jsme nepoučitelní. Expedice na 5426 metrů vysoký kopec ovšem vyžaduje přípravu, a k ověření fyzické kondice nám posloužilo město bohů - San Juan Teotihuacan.
Na vrchol pyramidy Slunce, třetí nejvyšší na světě, prý vede 248 schodů. S jejich počítáním jsem se však nezatěžovala; tyhle schody do nebe totiž byly děsně příkré, a já se snažila z nich nespadnout a neskutálet se dolů na Cestu mrtvých. Provazy na přidržování tam před 48 lety ještě nenatáhli.
Na pyramidu Měsíce nám bohatě stačil jenom pohled. Mimochodem: Zajímalo by mě, kolik se na těch tehdy prázdných prostorách dnes hemží turistů, a prodavačů zaručeně pravých aztéckých mincí?
V den útoku na slavnou sopku jsme vstali dlouho před kuropěním, ačkoliv byla neděle. K Izta-Popo národnímu parku jsme přijeli ještě za tmy, zaujali místo v řadě aut a netrpělivě čekali, až nás všechny pustí dovnitř. Pár minut po šesté se závora konečně zvedla, a kolona vozidel se dala šnečím krokem do pohybu. Na parkoviště jsme dorazili současně s rozedněním, a ověšeni dalekohledem, fotoaparátem a video kamerou jsme vykročili směrem vzhůru.
Sousedka Popokatepetlu, sopka Iztaccihuatl (5230 m) se právě probouzela do krásy,
a my ve stejnou dobu rychle zjišťovali, že tohle není žádná nedělní procházka růžovým sadem. Na pyramidu aspoň vedou schody, po nichž se v nejhorším dá lézt po čtyřech, ale tady jsme udělali jeden krok vpřed, a ujeli dva kroky vzad.
Naše klopýtání umocňoval ledový vichr, který námi lomcoval, kolem 4850 metrů jsme začali cítit uši, a byla taková zima, že přestala fungovat video kamera. O umrzlém nosu a jiných částech těla ani nemluvě.
Sněhové pole, ležící mezi námi a vrcholem, výpravu s definitivní platností ukončilo. Udělali jsme tedy několik dokumentárních snímků (video kamera si mezitím stačila na nadmořskou výšku zvyknout), poplácali se navzájem po zádech, prohlásili, že plán byl za daných podmínek splněn, a poté jsme zahájili (ne)kontrolovaný skluz k parkovišti.
Šlo nám to jak po másle, a vsadím se, že se za námi prášilo o poznání víc, než za tímhle oráčem a jeho voly.
Na Iztu ale raději nepolezem...
Jestli Popokatepetl opravdu čoudí, nemohu potvrdit.
Asi jenom někdy, a tak budu muset věřit obrázkům a těm, co to na vlastní oči viděli.
Fotografie: JarJar, leden 1972
Poslední: https://pixabay.com/photos/popocatepetl-mexico-volcano-mexican-1755981/
