„Zelená pověra nezahřeje“ zněl transparent nad hlavami horníků, kteří demonstrovali v Praze před ministerstvem průmyslu a obchodu. Důvod je jasný – vláda České republiky se chystá k rozhodnutí nebýt ani oblečená, ale ani nahá. Protože tak by se dalo označit její pravděpodobné rozhodnutí kolem tak zvaných limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách.
Zopakuji krátce svůj dlouhodobý názor člověka, který má nemalé zkušenosti s energetikou a konec konců i s dalším využitím hnědého uhlí.
Dříve nebo později, dokonce i bez ohledu na rozhodnutí vlády, které by mělo padnout v březnu, budou zásoby hnědého uhlí ležící pod Horním Jiřetínem a na okraji Litvínova vytěženy. Jedinou otázkou je jak a kdy k tomu dojde. Ekonomické logice může politika nějakou dobu odolávat, může ji překroutit a může ji „odložit“, ale nemůže ji změnit. Více než dvacet let ponechává politická reprezentace v určité míře nejistoty dvě významné skupiny občanů. Podstatně menší představují obyvatelé těch obcí, které jednoho dne zmizí z povrchu zemského. Nepoměrně větší pak horníci, jejich rodiny a podnikatelé napojení na celý systém. Což jsou nejen přímí partneři či odběratelé povrchových dolů. Jsou to také tisíce živnostníků, jejichž tržby začínají na výplatních páskách horníků.
Jak známo, nejprve tripartita a poté vláda budou mít na stole čtyři varianty. První je ponechání limitů v dnešní podobě. To znamená relativně rychlý útlum těžby v dolech ČSA a Bílina, mluvíme o řádu několika let. Zároveň přijde dominový efekt. V první vlně zasáhne region, kde zmizí v podstatě jediná lukrativní pracovní místa (nebo jedna z nemnoha dobře placených míst) a pak nastoupí krachy živnostníků. Jeho druhá vlna zasáhne Prahu a množství dalších měst, kde skončí doba v podstatě levného tepla a teplé vody. Protože hnědé uhlí je prostě levné, je levnější než jiné zdroje.
Druhá varianta znamená prolomení limitů na dole Bílina. Zde je existence limitů absurdní, v oblasti potenciální těžby nejsou žádná obydlí, těžařům patří i pozemky. Mluvit zde o „prolomení“ je poněkud nadnesené. Na Bílině se vlastník Severočeské doly (v důsledku ČEZ) dostane ke sto milionům tun uhlí a místo v roce 2035 se důl zavře o patnáct let později. „Prolomení“ tohoto limitu je spíše kosmetické a ekonomicky příliš neřeší. Třetí variantou je prolomení limitu u Bíliny a „částečné prolomení“ u dolu ČSA (majitel Severní energetická). Ekonomicky jde o problematické řešení, protože není jasné, nakolik by se takové pokračování těžby vlastně vyplatilo a nakolik jde o zbytečné rozhodnutí bez skutečného významu. Spíše se zdá, že taková verze nebude mít reálný dopad na udržení dolu ČSA v provozu po roce 2022.
A pak je tu čtvrtá verze – zrušení celé koncepce limitů (stanovených poměrně ad hoc českou vládou v roce 1991 v porevoluční hektické době, kdy mnoho rozhodnutí bylo spíše zaslepených než vizionářských).
Lidsky chápu obyvatele Horního Jiřetína a Černic, což jsou obce, které jednoho dne těžbě ustoupí. Je to nepříjemná situace, je to určitě strašně těžké. Stejně rozumím pocitům lidí, kterým kolem domu vede dálnice, kteří bydlí u chemičky, je mi doslova líto obyvatel Náchoda, kterým projíždí přes rozdělené město několik tisíc kamionů každý den, stejně tak mám pochopení pro nechuť lidí, kolem jejichž obydlí povede jednoho dne pro změnu silniční obchvat tohoto města (i když tempem, kterým se připravuje, to bude trvat ještě nějaké desítky let). Umí m se vžít do zoufalství těch, kterým nad hlavou sviští letadla, stejně tak vnímám bezmoc spoluobčanů, které odříznul od přátel a příbuzných železniční koridor. Jenže to všechno je realita našeho světa. Alespoň žijeme v době a v zemi, kde se občané domohou patřičného odškodnění a náhrady své újmy. Té majetkové pochopitelně, těžko nahradit vzpomínky a emoce.
Jenže: Máme určitý životní styl. Máme nároky a potřeby. Chceme zmáčknout knoflík a mít teplo, otočit vypínačem a mít světlo, v zimě nesnášíme zimu a v létě vedro. Chceme si užívat výdobytků naší civilizace a žít v panenské přírodě. Jenže tak věci nefungují – vždycky je něco za něco.
Když se nebude na severu Čech těžit, znamená to nejen stovky a tisíce horníků bez práce, nižší životní úroveň pro velkou skupinu lidí. To by bylo možné vynahradit (alespoň částečně) nějakým sociálním fondem a vládními pomocemi. Jenže ekonomicky jde o daleko širší problém. Jsou zde také dopady na další regiony v tom, že teplo a teplá voda budou dražší, často o hodně dražší, znamená to snížení naší společné energetické bezpečnosti a vyšší závislost na dovozech, snížení suverenity této země.
Tohle všechno to znamená. Protože skutečně platí, že zelená pověra nezahřeje.
