Občas to v posledních měsících při čtení novin začíná vypadat, že stojíme na začátku nějakého závodu, v jehož cíli je přijetí eura. Není to nejlepší z možných nápadů. Ani zdaleka.
Prezident Miloš Zeman v projevu před Evropským parlamentem poznamenal, že Česká republika plní Maastrichtská kritéria a že tedy minimální dobou, za jakou by bylo možné přijmout společnou měnu, jsou dva roky. Formálně je to v podstatě pravda, když pomineme nějaký měsíc sem, měsíc tam. Vláda a ministr financí mluví o horizontu šesti let, nebo možná kratším, ale nikoliv v tomto volebním období. Z různých politických stran ale zaznívá, že by to mohlo být rychleji. A premiér ujistil ostatní státy EU, že Češi nebudou dělat potíže s Paktem stability, což je v podstatě nový podstavec, na kterém se společná měna pomalu uvelebuje.
Všimněme si – ještě před rokem a dokonce ještě před několika měsíci stála diskuse tak, zda euro vůbec přijímat nebo se programově postavit mimo tento sjednocovací a federalizační trend. Nová politická reprezentace v tom má zjevně jasno. Pro ni stojí otázka jenom tak, kdy bude euro přijaté za vlastní, nikoliv zda bude přijaté za vlastní.
Avšak k diskusi zda ano nebo ne bychom se měli vrátit jako k té hlavní. Tady je dobré vědět, jak to vlastně je s tou povinností nebo nepovinností euro přijmout. Je zvláštní, že i řada politiků v této disciplíně tápe a dosti často zásobuje obyvatele matoucími představami. Tedy je to tak.
Nemáme sjednanou žádnou výjimku, jako si dohodly již v roce 1992 Velká Británie a Dánsko. Ty jsou spolu se Švédskem jedinými státy původní patnáctky, které nejsou v eurozóně. A nyní přichází správná otázka – proč nemají euro ve Švédsku, když splňují kritéria a nevlastní žádnou výjimku? Odpověď je geniálně jednoduchá – protože se jim do eurozóny nechce a v podstatě neexistuje způsob, jak členský stát splňující kritéria donutit, aby bylo euro přijato jako národní měna.
Řada politiků a také někteří „analytici“ veřejnost matou zmínkami o jakési výjimce „švédského typu“, ale to jsou nesmysly a možná i cílené lži. Žádná není, neexistuje a nikdy ani neexistovala. Švédi diskutovali ano či ne euru v roce 2003 a zamítli společnou měnu v referendu. Od té doby dokonce nebyla tato otázka ani nastolena. Občas se Švédů Brusel velmi slušně zeptá, jak se vyvíjí jejich názor na euro. Odpovědí je velká chvála společné měny s douškou, že seveřané o možnosti vstoupit do eurozóny vědí a neustále ji mají na paměti, nicméně až někdy.
Tolik pouze na okraj. Můžeme být v EU, můžeme splňovat maastrichtská kritéria, ale také můžeme se zdvořilým zájmem sledovat, zda se euro opravdu podaří stabilizovat, zda ta stabilita bude dlouhodobá a zda nejslabší země v systému – samozřejmě je myšlena na prvním místě Itálie, pak Francie, nelze zapomenout na Řecko, Španělsko a Portugalsko – dostanou svoje veřejné finance pod kontrolu. Protože do té doby je jakákoliv diskuse o přijetí eura za dva nebo za tři roky jenom ztráta času. A můžeme mít klidně prezidenta euro-optimistu, to na věci nic nemění, protože nyní má význam jenom otázka, zda euro ano či ne, zda přežije nebo nepřežije a pokud přežije, tak nakolik bude pro českou ekonomiku, společnost a občany přínosem.
Ono totiž přijmout euro je v podstatě jednoduché, to je technologický problém a byl již mnohokráte vyřešen s velkou úspěšností. Stačí se zeptat na Slovensku. Ale zbavit se eura, to by byl opravdu velký oříšek.
Opravdu by nebylo dobré, pokud by si česká společnost nechala vnutit přemýšlení o euru ve stylu „jistě, jenom se ptejme kdy“. Protože tohle není závod v běhu. Tady jde o mnohem podstatnější věci.
