Diskuse o tom, zda horníci mají nebo nemají dostávat od státu „výpomoc“ až osm tisíc korun po dobu i tří let poté, co opustí svůj obor (což již platí pro OKD a je to na stole i pro hnědouhelné hornictví) má dvě roviny.
První bychom mohli nazvat ideologicko-ekonomickou. Druhou pak právní. V té první rovině záleží na celkovém „světonázoru“ diskutujícího. Z hlediska klasické ekonomie jde o rozhodnutí absurdní a velmi nešťastně zasahující do základní svobody smlouvy. Někteří lidé nabízejí na trhu svou práci a za nějakých podmínek ji prodávají. Zda ji prodají výrobci punčoch nebo těžaři, je jejich rozhodnutí závisející na příležitosti, kvalifikaci a řadě dalších aspektů.
Nicméně fakt, že kdokoliv prodává svoji práci těžaři, není nijak odlišný od toho, že někdo jiný práci prodá výrobci punčoch. V oblasti energetiky platí, že zaměstnanci mají vysoké platy, obvykle o dost vyšší, než jsou mzdy v regionu nebo i v podobných profesích jinde. Tedy elektrikář v důlní společnosti bere více peněz, než elektrikář ve strojírenském podniku. Určité riziko spojené s důlní činností (ať již pod povrchem nebo v povrchovém dole), je prostě zohledněno v samotné mzdě.
Ekonom smýšlející (dejme tomu) „socialisticky“ však přidá ještě jeden argument. Cena práce nevyjadřuje podle něj všechna spojená rizika, neboť k tomu by došlo pouze v situaci ideálního trhu, která v reálném světě nikdy nenastává. Proto je zaměstnavatel či zprostředkovaně stát neustále horníkovým dlužníkem. Řekli bychom třeba „dlužníkem z vyššího principu mravního“. Toto „odslužné“, či jak to nazvat, je pak vyjádřením faktu, že tento dluh existuje a tímto dojde k jeho alespoň částečnému srovnání.
Asi je rozumnější postavit se v tomto sporu na stranu ekonomických klasiků, neboť připustit, že mzda v hornictví není adekvátní cenou za odvedenou práci, je otevřením Pandořiny skřínky. Pak je totiž nutně na pořadu dne otázka: A co plat policistů, mzda autobusáků, příjem obsluhy turbíny ve vodní elektrárně? Nebo jakékoliv jiné profese? Copak ty jsou tvořeny v prostředí ideálního trhu? Jestliže by ani ty nebyly objektivní cenou, měli by pak i další zaměstnanci právo na „odslužné“?
Nicméně je zde ještě právní aspekt, který můžeme nazvat „otázkou důvodu“. A tato otázka zní: Pokud k poklesu mzdy horníka (při přechodu do jiného odvětví) dojde proto, že jeho zaměstnavatel ukončuje činnost na základě státní regulatorní činnosti, je to jiná situace, než když jeho zaměstnavatel zkrachuje (ať již kvůli chybným manažerským rozhodnutím nebo pro tíživou tržní situaci)? A tady odpověď zní jednoznačně „ano“. Ukončení nebo omezení dříve provozované činnosti z důvodu státní regulace by mělo být státem také příslušným způsobem kompenzováno.
Zdá se tedy, že vládní pomoc s „dorovnáním“ nižší mzdy pro horníky po jejich odchodu do jiných odvětví by se měla spíše týkat horníků zaměstnaných v hnědouhelném hornictví, které je postiženo limity těžby. Avšak neměla by se týkat horníků černouhelných, kde důvodem problémů OKD není vládní legislativní akt nebo jiná forma regulace, ale čistě tržní tlak.
Samozřejmě lze argumentovat tím, že limity těžby v principu platí od začátku devadesátých let a tedy se na ně mohl každý s dostatečným předstihem připravit, ale to platí možná pro samotné těžařské společnosti, podstatně méně již pro jejich zaměstnance.
Pochopitelně by bylo možné nacházet i další argumenty pro a proti, bylo by možné diskutovat o mechanismech a vhodných způsobech vládních intervencí, ale celkově je věc asi naprosto jasná: z hlediska práva a právní jistoty občanů i podnikatelů, by se stát měl daleko více zabývat otázkami hnědouhelného hornictví a dopadů regulatorních ustanovení na tuto oblast, než problémy hornictví černouhelného, kde je vliv státu na reálnou celosvětovou ekonomickou situaci odvětví v podstatě nulový.
