Relativita relativního poklesu

Zase jsme na tom hůř. V žebříčku globální konkurenční schopnosti, který připravuje Světové ekonomické fórum (WEF), jsme poklesli z 36. na 38. místo a setrváme na něm až někdy do podzimu příštího roku.

Na rozdíl od mnohých naprosto obskurních hodnocení je žebříček WEF založený na sofistikovaném systému, který posuzuje řadu oblastí. Mimo jiné legislativu, vymahatelnost práva, daňový systém, administrativní zátěž a další. Není to nějaký výkřik, který by neměl oporu ve faktech, a proto je tedy třeba brát vážně fakt, že ČR v tomto srovnání klesá a pomalu směřuje ze špičky k průměru.

Z ekonomického úhlu pohledu mám za to, že je třeba vést diskusi o několika aspektech české situace.

Prvním je, že v tomto srovnání totiž celá Evropská unie stagnuje již mnoho let a je soustavně doháněna zeměmi, jakými jsou Čína, Singapur, Indie, Jižní Afrika a dalšími. Tedy platí, že státy rozvíjející se jsou schopny růst daleko dynamičtěji a to nejen díky svým relativně nízkým základům, když jejich stav byl a v mnoha směrech stále je spíše neutěšený. Kdo začíná z deseti, ten má daleko snazší úlohu, než ten, kdo začíná ze sta. Zdvojnásobit deset a zdvojnásobit sto jsou řádově odlišné problémy. Jenže tyto ekonomiky, které dosahují meziročních růstů mnohdy vyšších než patnáct procent, se zdokonalují celkově – nejen ve srovnání se svou minulostí, ale opravdu neuvěřitelně rychle se přibližují vyspělým státům. Nejhorší je, že to není dáno ničím jiným, než že vyspělé státy se nějak ne a ne hnout z místa.

Pokud tedy Česká republika nechce kopírovat evropský vývoj, který je v danou chvíli nasměrován k pomalému, ale naprosto jistému propadu do globalizované šedi nějaké standardní výkonnosti, pak musí přemýšlet především o tom, jaké jsou rozdíly ve skutečné hospodářské politice uskutečňované například v Číně nebo v jiných dynamických zemích, a té, kterou provozujeme v našem „Bruselsku“.

Při pečlivějším zkoumání bychom zjistili, že Čína je dnes v některých ohledech tržnější ekonomikou, než jak liberálním prostorem je Evropská unie. Co se týká daňových zvýhodnění investic, podpory infrastrukturních projektů, ale také administrativní náročnosti podnikání a podobně, v tom všem jsou nyní dynamické země daleko před Unií. Trh práce povětšinou nemá žádnou regulaci nebo jenom minimální, přitom životní úroveň se zvyšuje stejně rychle, jak probíhá růst produktu. To znamená, že volný trh s prací nevede k „ožebračování pracujících mas“, ale naopak k tomu, že pracovní síla těží z prosperity způsobem a v objemu, jaké jsou nebývalé.

To není v žádném případě myšleno jako obhajoba celku čínského politického modelu. Pouze poznamenávám, že i když je tento model velmi málo demokratický a v podstatě rigidní, stejně díky otevření značného prostoru svobody v ekonomické oblasti poskytuje pro růst lepší podmínky než sice vysoce demokratická, ale přeregulovaná Evropa.

Tím druhým, co bychom si měli uvědomit při pohledu na pokles konkurenční schopnosti české ekonomiky, je, že faktická tato schopnost a faktická odolnost národních ekonomik bude v příštích desetiletích směsí dvou paradoxů. Schopnosti globálně konkurovat a exportovat a schopnosti globálně konkurovat a neimportovat.

To není žádná adorace ochrany vlastních trhů před konkurencí. Spíše jde o to, že v posledních letech si státy v našem regionu přivlastnily i právo rozhodovat o řadě investic, ovlivňovat trhy a především regulovat mnoho odvětví. Pokud tato odvětví nemohou správně alokovat kapitál do nejlepších příležitostí, ale umísťují ho jinak, například kvůli dotaci nějaké oblasti nebo kvůli příliš finančně náročné regulaci, pak se snižuje efektivita využití kapitálu. Když bude tato efektivita v jiných zemích významným způsobem vyšší, pak to nutně znamená zaostávání našeho kontinentu.

Co z toho vlastně plyne? Je třeba nacházet cesty k tomu, aby si Česká republika v rámci Evropské unie uchovala možnost a právo vytvářet si svoji hospodářskou politiku. Například extrémně to platí o energetice. Ale stejně tak bychom si měli chránit svůj píseček v oblasti měny, rozpočtových pravidel, daňového systému nebo systému norem a závazných vyhlášek. Zvýšení konkurenční schopnosti může přinést jenom větší liberalizace ekonomiky, kterou je ale třeba doplnit uvážlivou daňovou politikou, snahou rozhýbat rigidní trh práce, zjednodušováním administrativy a dlouhým seznamem dalších opatření.

Něco pro naši konkurenční schopnost můžeme udělat hned, něco bude trvat déle. Ale jestli se hodně rychle nevrátíme v tomto parametru WEF na špičku, pak budeme zoufale dobíhat odjíždějící vlak.