Paříž, stejně jako kjótský protokol, nemůže fungovat

Pojďme hovořit, jak se říká, na rovinu. Pařížský summit ekologistů, na kterém se nescházejí pochopitelně pouze ekologisté, ale spousta dalších lidí zatažených do této nešťastné hry, je jedním z největších podvodů moderních dějin.

Proč? V podstatě je to jednoduché. Jde o snahu zavázat státy v rámci globální úmluvy k razantnímu snižování emisí CO2, či přesněji ekvivalentu CO2, protože od jisté doby převádíme emise a primárně skleníkové plyny na právě tento ekvivalent, neboť to zjednodušuje výpočty. To vše je postaveno na několika předpokladech, které jsou nejisté a zpochybnitelné již samy o sobě.

Tak především je zde tvrzení, že do konce našeho století lidstvo vyprodukuje asi 10 000 gigatun CO2. Tato teorie již byla dosti jednoznačně zpochybněna a uznávanější odhady (používané i autoritami OSN) hovoří o 7 750 GT. Původní hodnota měla znamenat zvýšení průměrné teploty o 4,5 °C. S tím by bylo spojeno zvýšení hladiny moří o několik centimetrů – o kolik přesně, v tom panuje tak ostrý vnitro-klimatologický boj, že raději ani nespekulovat.

Sluší se dodat, že ve skutečnosti ani nejsme schopni prokázat, že naše skleníkové plyny jsou opravdovým důvodem růstu teploty, a je otázka, zda celý tento vývoj nesouvisí spíše s jinými a podstatně mocnějšími fyzikálními jevy, než jsou stopy a činy člověka. Nicméně tuto zásadní pochybnost nyní ponechme stranou.

Chystaná pařížská úmluva na nějaké pochybnosti nedbá. Přichází - na první pohled s ambiciózním - plánem zpomalit tempo předpokládaného oteplování z oněch 4,5 °C na 2,7 °C. Tedy můžeme v klidu spát – ke značnému zpomalení dojde zcela jistě. Stačí přijmout již přijatou tezi o budoucí produkci skleníkových plynů, místo s deseti tisíci GT počítat s necelými osmi a už se hned dostaneme ke snížení odhadu růstu průměrné teploty na 3,8 °C. Ani to nebolelo! A summit ještě naplno běží…

Plán pro Paříž nicméně hovoří o větších cílech. Ale všimněme si toho naprosto geniálního tahu – do konce století. Pro roky 2016 až 2030 je předpokládán pokles emisí o desítky GT, dejme tomu o jedno procento z množství, které by bylo podle (pofiderních) modelů potřebné k dosažení cíle. I za to bychom platili ročně zhruba jeden bilion dolarů. Jeden bilion dolarů. To není vymyšlené číslo, s ním pracuje OSN. Za to bychom dostali pomalejší oteplování a pomalejší růst hladiny oceánů. Tedy možná, protože platí již zmíněné – toto všechno stojí na předpokladu, že klimatologické modely nejsou nesmysly.

Opatření potřebná k eliminaci dopadů tohoto oteplování by ročně stála dramaticky méně. Přičemž by fungovala vždycky – ať se již ukáže, že člověk opravdu vliv má. Nebo, což je ta vlastně horší varianta, vliv nemá a k oteplování dochází bez jeho přičinění.

Praxe minulých let ukázala, že globalizovaná snaha o regulaci exhalací nemůže fungovat. Například asi 40 procent evropského „nevyrobeného“ CO2 vyrobeno ve skutečnosti bylo. Jenže v Číně a dalších zemích, které si s ekologií nelámou hlavu tak usilovně, jako Evropa či sever Ameriky. Konec konců na vrub věci bychom měli připočítat i CO2 vyrobené obrovskými a nevídanými požáry v Malajsii a v řadě dalších zemí. Masová výroba biosložek pro spalovací motory, které mají nahrazovat fosilní paliva, vede k ohromnému mýcení pralesů a k jejich vypalování.

Důsledky pro planetu jsou daleko horší než nějaké gigatuny nebo desítky GT ekvivalentu CO2. Zplodiny z požárů jsou jedna věc. Ale zánik pralesa a jeho nahrazení intenzivním pěstováním technických rostlin, to je mnohem větší neštěstí a hrozí nepoměrně drastičtějším zásahem nejen do místního ekosystému.

Paříž nemůže fungovat, stejně jako nefungoval kjótský protokol. Co bychom tedy měli ještě udělat, aby tato snaha zvyšovat cenu spalování fosilních paliv konečně přinesla nějaké opravdové výsledky? Ještě více zdanit spalování uhlí či ropy? Ještě více rozdávat dotace na „zelenou“ energii?

Nikoliv. Jedinou rozumnou cestou je podporovat vědu, výzkum a technologický vývoj, pomáhat technologickému růstu. Dokud bude ropy a uhlí dostatek, v podstatě nelze použít ekonomické nástroje k tomu, aby se jejich spotřeba omezila, protože všechna taková opatření budou vždy extrémně drahá.

Tak extrémně, že to bude znamenat značné vyčerpání potenciálu ekonomického růstu. Znovu platí, že za zlomek peněz nasměrovaných do vědy dostaneme nepoměrně vyšší společenskou i ekonomickou hodnotu.