…řekl Václav Klaus a rozhýbal nové velkorypadlo. Pro důl Bílina objednala Severočeská uhelná soustavu strojů celkem za více než za dvě miliardy korun. Tento příběh se spuštěním obřího stroje ze začátku června v sobě spojuje všechno podstatné z české energetiky posledních dvaceti let.
…řekl Václav Klaus a rozhýbal nové velkorypadlo. Pro důl Bílina objednala Severočeská uhelná soustavu strojů celkem za více než za dvě miliardy korun. Tento příběh se spuštěním obřího stroje ze začátku června v sobě spojuje všechno podstatné z české energetiky posledních dvaceti let. Vůbec neškodí se k němu vrátit.
První zajímavost je, že do prezidenta Klause si za jeho podporu velkorypadlu rýplo mnoho lidí – především s tím, že hlava státu nemá vystupovat na tak vyhraněných akcích vyhraněných společností. Připadá mi to jako hodně absurdní kritika. Prezident přece nikdy neskrýval, že má problém s ekologismem a environmentalismem a že daleko bližší mu je tradiční pohled na produkci elektrické energie. Proč by měl chodit obdivovat větrníky a jiné výdobytky dotované státní energetické politiky, když s nimi nesouhlasí a nesouhlasí ani s onou „zelenou“ podporou obnovitelných zdrojů? Chtít po jednoznačně profilovaném prezidentovi, aby se na veřejnosti tvářil „neslaně-nemastně“, je prostě nesmysl. To, co je na tom hlavní, můžeme nazvat obvyklou podrážděnou reakcí určité části společnosti na cokoliv, co není dost zelené.
Za druhé z případu této investice vyplývá nejméně jedna elementární věc. Naopak od soustavného opakování ekologů, že situace české energetiky je zvládnutelná obnovitelnými zdroji, je zde vidět jiný přístup. Majitelé těžařské firmy si dobře rozmýšlejí dvoumiliardovou investici v podobě, jako je stavba rypadla a s ním souvisejících mechanismů. Nikdo si nenechá vyprojektovat a postavit něco takového s tím, že si není jist, zda se za pět nebo deset let důl nezavře. Těžaři, které jistě můžeme považovat za odborníky na otázky energetiky, tedy počítají s další dlouhodobou těžbou. Kdyby o ní měli pochybnosti, nebudou utrácet tak obrovskou sumu. Není pravda to, co někteří ekologové tvrdí, totiž že při vhodné politice by bylo možné třeba za deset těžbu omezit a za dvacet s ní přestat. Kdyby taková varianta reálně existovala, vynaložit dvě miliardy na tak jednoúčelovou a specifickou technologii by byl nesmysl. Znovu zde můžeme najít obecné poučení. Někteří lidé mluví a mluví o energetice, kdyby ale jiní nepracovali, neinvestovali a neriskovali, dávno bychom nesvítili nebo se přinejmenším nemohli spolehnout na to, že si rozsvítíme vždy, kdy nás to napadne.
Prezident ostatně řekl „Na větrníky moc nevěřím“ a další věty velmi vypovídající třetí zajímavost o oněch dvaceti posledních letech české energetiky: „Jsem už celá desetiletí strašně nervózní z toho, jak všichni útočí na výrobu energie, ale nikdo neútočí na její spotřebu. A to je strašně laciné gesto.“ Stavět výrobce energie do pozice společenských škůdců a ziskuchtivých zloduchů se stalo módou již dávno a nechybělo možná dokonce příliš, aby se takový postoj stal celospolečensky převládajícím. Avšak české prostředí je přece jenom historicky realistické a přece jenom hůře podléhá nepodloženým vizím, takže silná podpora jaderné energetiky a pochopení nutnosti energetiky uhelné převládá – i když byla období, kdy byla společnost „ideově masírována“ velmi intenzivně. Třetí poučení je, že bojovníci proti výrobě elektřiny nemají dost odvahy být bojovníky proti spotřebě. Neagitují za méně žárovek, méně ledniček, televizí, opékačů topinek, méně klimatizací, méně elektrického topení, tedy za věci, které obvykle lidé nechtějí příliš slyšet (a popravdě by je ale slyšet měli). Raději se strefují do čehosi, co nazývají „energetická lobby“ a tváří se, že právě tato lobby někoho nutí ke spotřebě. Nikoliv – jsou to lidé, kteří se snaží energii vyrobit a prodat, pochopitelně na tom také vydělat. Ale spotřeba – to je otázka společenská a ekonomická, nezáleží na vůli kohokoliv, i když ho výhružně nazveme lobby.
Rypadlo v Dole Bílina, což je čtvrtá zajímavost, pochází rodištěm z České republiky. Měří 180 metrů, je vysoké 53 metry a jeho koleso má rozměry čtyřpatrového domu. Čtvrt století zde nebylo vyrobeno nic podobného a i po takové pauze se ukázalo, že to české hlavy a ruce stále umí – a nesporně na špičkové úrovni. Bral bych to jako dobrou zprávu o stavu českého průmyslu.
