Česká republika se ve své energetické politice dosti „plácá“, to je nesporný fakt. Ale poslední studie Mezinárodní agentury pro energii ukazuje, že Evropská unie je na tom ještě hůře. Oficiální verze zní, že svoji „energetickou politiku nezvládla“.
Někdy je velmi těžké být loajální součástí EU. Tuto zkušenost již máme z Paktu stability a z mnoha „agend“, kterými Evropská unie zavazuje členské státy ke změnám. Například již poměrně dávná Agenda 20-20-20: o ní přece v podstatě všichni víme, že i jenom nepříliš přičinlivá snaha o její splnění vede k zásadnímu problému v oblasti konkurenční schopnosti evropské ekonomiky. Má skvělé cíle, ale těžké důsledky. Prostě je obtížné zatnout zuby a říci si, že když už společná politika existuje, tak je třeba k ní být loajální i v případě, že náš názor na řešení věcí je jiný.
Například Češi si – při velmi jemném zjednodušení – myslí toto: v podstatě nejlepší varianta energie je jádro, uhlí dotěžíme, protože nám nic jiného stejně nezbývá, je třeba zkoumat ložiska břidlicového plynu a případně ropy, řepky už pěstujeme nějak moc, o solární energii už nechceme slyšet a ty větrníky ještě skousneme, ale už jich je tady tak akorát. Ochota platit nějaké ekologické přirážky k ceně energie? V podstatě nulová. Zjednodušeně z toho plyne, že Agenda 20-20-20 je české společnosti vzdálená podobně, jako radostné vítání stavby mešity na Hradčanském náměstí.
Samozřejmě názory některých jiných Evropanů jsou v mnoha ohledech diametrálně nebo alespoň poněkud odlišné. Ono se to dobře fandí obnovitelným zdrojům, když jste Nor a voda teče všude, nebo když jste Dán a okolo pořád fouká. Potom i přes vrozený sklon k depresím vidíte energetickou problematiku v podstatě vesele. Skeptičtí jsou pak pochopitelně ti, v jejichž zemích je to s obnovitelnými zdroji problematické. Co my v Čechách? Přehrady už nejsou kde stavět, sluníčko bývá, ale na samozásobitelství to zdaleka není a nikdy nebude, dost často nefouká vůbec a mnohdy zase fičí až moc… Příliš racionálních možností opravdu nemáme.
Navíc jsme malá země, surovinově nepříliš podstatná – naše možnosti těžit plyn nebo ropu jsou marginální, uhlí nám dochází nebo máme problémy s jeho těžbou. A jsme země poněkud schizofrenická. I když národ jako celek souhlasí s pokrokem v energetice, jakmile se to týká konkrétní investice a vesnice, vytáhnou všichni notebooky či vidle (dle povahy) a jdou vyhlašovat bezjadernou nebo bezsolární nebo bezvětrníkovou nebo jinou chráněnou oblast. Je to jako obvykle v Čechách. Když se nás to netýká, jsme v pohodě a fandíme „pokroku“. Když by to mělo ohrozit naše pohodlí nebo výhled na les, měníme se v divoké šelmy chránící svoje pečlivě počůráním označené teritorium.
Podle Mezinárodní agentury pro energii musí Evropa investovat v příštích nedlouhých dvaceti letech do energetiky a především do elektrárenství asi 2,2 bilionu dolarů v dnešních cenách (je to zhruba 44 bilionu korun, jinými slovy musí kontinent do energetiky vložit více než deset aktuálních hrubých domácích produktů této země). Má jít o 740 tisíc MW instalovaného výkonu, jenom na okraj – Temelín má 2100 MW instalovaného výkonu. Tedy hovoříme o zhruba 370ti JE Temelín. Ve srovnání se světovou potřebou investic to je poměrně málo. Ale při nemožnosti získat v EU v podstatě jakékoliv významnější rozhodnutí v energetické oblasti jde o zapeklitý oříšek.
Kolik z toho by měla postavit Česká republika? I to je složitá otázka. Ale pokud chceme být i nadále významným průmyslovým státem a důležitým dodavatelem pro giganty jako je třeba Německo, pak by to mělo být více, než je náš podíl na HDP Evropské unie. Tedy více než 1,1 procenta z oněch 740 tisíc MW instalovaného výkonu. Čili více než tři Temelíny. Samozřejmě tato studie nemluví o růstu produkce, jde i o nahrazení stávajících kapacit – ale měli bychom si opravdu uvědomit, měli by to říkat politici i odborníci, že stojíme před úkolem opravdu značných rozměrů. A úkolem, který bude vyžadovat určitý silný společenský konsenzus o způsobu jeho řešení. V energetice nelze postupovat metodou „líbí – nelíbí“ nebo „pokus – omyl“. Na to je to příliš drahá záležitost.
