Průměrná cena jednoho galonu benzínu (regular) měřená pro celé Spojené státy dosáhla v sobotu 31. ledna hodnoty 2,054 dolaru. Galon je cca 3,8 litru. Takže jeden litr aktuálně vyjde na 15 korun, což je (i přes velmi silný dolar) dejme tomu polovina ceny v České republice. Samo o sobě by to možná nestálo za nějakou větší úvahu, ale bude zajímavé se na věci podívat v souvislostech.
Zatímco ve Spojených státech se dramaticky mění rozložení sil v energetice, když těžba z břidlic „otočila kolem dějin“, jak by řekl politický komentátor, v Evropě se čas zastavil. Nebo vlastně ne – hodiny usilovně tikají směrem k energetické tragédii. Jenže ono nejde jen o ty břidlice. Ve skutečnosti platí, že ve Spojených státech, s jistou dávkou zjednodušení, může těžit kdokoliv a cokoliv v případě, že mu patří pozemky. Samozřejmě existují jisté ekologické normy, je zde řada omezení, ale jinak jde o svobodné rozhodnutí investora. Riskuje koupí pozemků nebo jejich dlouhodobým pronájmem, riskuje investice, ale nikdo mu neříká, za kterým stromem má zastavit rypadlo nebo po jaké době musí vypnout pumpy. Podstatnou skutečností je, že pokud jeho činnost způsobí nějakou škodu, pak je velmi pravděpodobné, že tuto škodu bude muset těžař také nahradit. Což je férové.
Opravdu je to hodně zjednodušené, ale předchozí odstavec ve velmi hrubých obrysech postihuje stav za Atlantikem. Za poznámku stojí další věc – nízká míra regulace platí i v jiných oblastech souvisejících s energetikou. Tím není řečeno, že by žádná regulace nebyla, to naprosto nikoliv, ale celkově je nepoměrně větší prostor pro soukromé iniciativy. Mnohdy to nekončí dobře – viz Enron či kalifornská energetická krize v letech 2000 a 2001 – ale dlouhodobě a v celkové výkonnosti jsou výsledky velmi dobré.
Především pro zákazníky – Američané platí nižší ceny za elektřinu, plyn či benzín, než Evropané, Japonci nebo Číňané. Tato výhoda je silným hybatelem hospodářského růstu Spojených států a konec konců i důvodem posilování dolaru. To všechno začíná u levných zdrojů a silné konkurence na trhu. Když se mluví o „zázraku z břidlic“, nemělo by se zapomenout, že by se pravděpodobně neodehrál bez několika kroků podniknutých republikány před více než dvaceti lety. Především šlo o zmírnění některých ekologických ustanovení. Díky tomu se vůbec představa těžby z břidlic stala reálnou v průmyslovém rozsahu. Následoval zájem investorů o nové technologie a pak celý ten dlouhý proces, který vedl k prudkému růstu těžby v našem desetiletí.
Evropa v tomto směru těžko může Americe konkurovat. Unijní orgány se snaží vytvořit optimální variantu pro celý kontinent a postupně dusí nejen iniciativu soukromých investorů a společností, ale začínají zasahovat i do kompetencí národních států. V podstatě hrozí, že v nedaleké době nebudeme mít rozhodování o energetických zdrojích a o energetické či palivové politice ve vlastních rukou, ale budeme muset respektovat podobné unijní předpisy, jako třeba v případě nejnižší daně z benzínu a podobně. Výsledek je zatím tristní. Ceny energií jsou v Evropské unii o dvacet až čtyřicet procent vyšší než ve Spojených státech. To je z hlediska hospodářství a prosperity obrovská koule na noze.
Nemůžeme být překvapeni, že v Evropské unii zaostáváme v mnohém za Amerikou, když si myslíme, že jsme chytřejší než přírodní a ekonomické zákony. Miliardové projekty dávající práci tisícům lidí jsou zastavovány, protože se to nelíbí jednomu starostovi a jedné vesnici, pro samé ohledy na názory každého v okruhu kdoví kolika kilometrů se nestaví silnice, nerozšiřují letiště, nebudují jezy…
Těžko budeme honit Spojené státy, když se nezbavíme obrovské regulatorní zátěže, státního dohledu nad vším a neustálých ohledů i na ty nejmenší detaily.
