Dneska už skoro nikdo neví, že původním základem dnešní EU bylo Evropské sdružení uhlí a oceli založené v roce 1952. Evropa stojí a padá s energiemi. Konec konců na nich stojí celý náš životní styl, představa udržitelného rozvoje, technologická převaha nebo alespoň vyrovnanost se špičkou světa, ekonomická síla a konkurenceschopnost. A bez energií to všechno končí, všechno by bylo pryč, pokud bychom nedokázali dodávat do drátů proud, do spotřebičů plyn, do aut benzín a naftu.
Pár dní bez ledniček a tepla by pro evropskou civilizaci znamenalo zhroucení. Není to úplně skvělé vysvědčení o naší odolnosti, ale vezměme to tak, jak to je.
Takže není divu, že Evropská unie přichází opakovaně s různými koncepcemi, které se stále více snaží sladit energetickou politiku členských zemí. Unie má celkovou integrační snahu, energetika tomuto tlaku nemůže uniknout. Čili ani nepřekvapí, že těchto koncepcí bylo za posledních třicet let v podstatě již šest – a pokud počítáme i jejich modifikace, pak ještě více. Avšak základní potíž byla vždy stejná. Především velké země si braly, co se jim hodilo, od malých požadovaly kompletní plnění všeho. Takový systém ale nemůže fungovat rozumným způsobem. Typově lze ukázat na německé několik let staré rozhodnutí odejít od jádra. Ještě před tím naši sousedi začali stavět plynové elektrárny, jejichž ekonomika byla založená na specifických vztazích s ruským dodavatelem. Jenže plyn je nyní zcela mimo cenovou konkurenci a německé energetické firmy prodávají zařízení deseti elektráren. Stačí si pro ně přijet, zabalit a můžete si je odvézt. Pokud možno co nejdále.
Plyn měl být stabilizačním prvkem soustavy. Tyto zdroje je možné rychle spustit, je možné je zbrzdit, jevily se jako vhodné doplnění větru. Jenže nyní jsou naprosto neschopné konkurence levnému uhlí. Takže německá energetika je nyní založená na maximální dominanci uhlí (jinými slovy na emisích skleníkových plynů) v kombinaci s nevypočitatelným větrem. A na našich hranicích rostou za 2,5 miliardy korun speciální transformátory, které snad budou schopné eliminovat přepětí řítící se od západu tehdy, když u Severního moře začne pořádně (ale zase ne příliš) foukat.
Energetická unie je další pokus učinit kontinentální prostředí celistvější. Dvě stě miliard eur má být během deseti let investováno do vzájemného propojení trasami vysokého napětí, plynovody a další infrastrukturou. Další desítky miliard mají být vloženy do úspor a jiné prostředky pak do podpory elektromobilů. Evropa se má stát vlajkovou lodí v odvětví ekologických investic a technologií. Země odolávající tlaku na liberalizaci trhu k ní mají být donuceny, má dojít k regulaci energetického trhu na nadnárodní úrovni a k řadě dalších kroků. Mají být diverzifikovány dodávky plynu, snížena závislost na Rusku, stejná změna má proběhnout v případě jaderného paliva. To zdaleka není všechno, ale pro základní přehled to stačí.
Vypadá to vlastně jako opravdu silná vize (což je slovo v Bruselu zvláště obdivované a milované). Jenže s celým tímto plánem je to asi tak, jako s myšlenkou nahradit dodávky z politicky nestabilního Ruska, které je podle vedení EU připraveno používat plyn jako nástroj politického nátlaku (myšleno vydírání), importem z Ázerbájdžánu a Turkmenistánu. Ilham Aliyev vládne jako nástupník svého otce Ázerbájdžánu poměrně tvrdou rukou a jistě nejde o klasickou demokracii. Situace v Turkmenistánu je ještě horší a prezident Gurbanguli Berdymuhamedov prokázal mnohokrát, že je rozhodnut zůstat u moci až do konce svých dnů. Představa těchto států jako demokratičtější alternativy Ruska je absurdní. Stejně jako představa, že tyto země představují nějaký stabilnější prvek s dlouhodobou perspektivou klidu.
Jako vize vypadá Energetická unie zajímavě, těžko však odolá ostřejšímu zkoumání. Je založená na stále stejném doufání, jaké jsou charakteristické pro podobné unijní dokumenty a plány. Hlavní jsou úspory, obnovitelné zdroje, kouzelné slůvko diverzifikace vyhladí vrásky i toho nejstaršího a nejzatvrzelejšího problému, to, co je podle autorů správné, je potřeba podpořit a dotovat, to „špatné“ zdanit nebo rovnou znemožnit. Je tu sice řeč o liberalizaci a větší svobodě zákazníka, ale ve skutečnosti je cílem zavedení unijní regulace s výkonnými pravomocemi. Je zde také obsažen plán na centrální (bruselské) schvalování mezinárodních smluv jednotlivých zemí s partnery mimo Evropskou unii a podobně.
Nejpravděpodobnější osud tématu Energetické unie je rychlý vzestup do nejsledovanějších časů, který se zlomí do ještě rychlejšího pádu do oblasti beznaděje a naprostého nezájmu. Časem se možná alespoň něco z té právě vyhlášené „vize“ ukáže trvalejší. Ale nyní to tak nevypadá. Právě naopak.
