Rozhodnout prolomení limitů stylem ANO – NE je těžký úkol. Není divu, že před ním utekly všechny vlády. Samozřejmě všechny od oné bájné Pithartovy, která limity vytýčila. Od té doby žijeme s usnesením číslo 444 z 30. října 1991.
Stojí za připomenutí, s jakými předpoklady tehdy vláda tento akt přijímala. Jedním ze základních kamenů byl předpoklad dlouhodobého poklesu poptávky a to díky rychlé restrukturalizaci hospodářství a jeho směřování od těžkého průmyslu k lehkému a k odvětvím zaměřeným na konečného spotřebitele, tedy s vyšší přidanou hodnotou, ale menší hladovostí po energiích.
Další okolností byla představa o relativně rychlém a hlavně prudkém růstu podílu jádra na výrobě elektřiny (Temelín byl ve stavbě a roky před dokončením). Zjevoval se plyn jako čistá forma uhlíkatých paliv, zdál se jako konkurenceschopná alternativa všem dalším palivům. Prostě to byla doba optimismu, kdy ještě stále mělo množství lidí představu, že během několika nedlouhých let dostihneme ekonomicky Německo.
A že za třicet let už nebude hnědé uhlí potřeba.
Nyní stojí už mnohá vláda České republiky před rozhodováním o limitech. Nechce se jí do toho a je to logické. Ekonomický kalkul říká, že je třeba dál těžit – minimálně na dole Bílina. Politický kalkul je proti – kterýkoliv politik, jenž by našel odvahu „těžit“, bude konfrontován s aktivisty a ekologisty.
Každý politik také samozřejmě ví, že tuhle mediální bitvu nemůže vyhrát a že ten, kdo si vezme na triko rozhodnutí pokračovat za nynější hranice, bude mít kvůli prolomeným limitům limitně blízko k pojmu „politická mrtvola“. Jakákoliv koalice, která by do toho šla, bude pod palbou „občanské společnosti“ a kterékoliv opozice, která v tu chvíli bude opozicí. Média zahltí informační prostor smutnými příběhy kočiček, které si už nebudou brousit drápky o svůj milovaný kámen na zápraží….
Takže se je logické, když jsou hledána „nerozhodnutí“, varianty „poloviční“ či „třetinové“.
A do toho je zde apel ministra životního prostředí Richarda Brabce, aby vláda letos v létě rozhodla s konečnou platností nejen o limitech, ale i o dalším osudu ložisek. Ministr říká, že v rozhodnutí (podle něj jednoznačně záporném) musí být vyřešena metoda rekultivace.
Což obnáší v podstatě rozhodnutí, zda se ještě někdy v budoucnosti bude možné vrátit k těžbě nebo to bude znemožněno v principu. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek zase vnáší do diskuse opačný aspekt a jako jediný nebo jeden z mála členů vlády je ochoten veřejně mluvit i o úplném prolomení limitů.
Klíčovou otázkou vlády nyní je: Budeme za pětadvacet let potřebovat toto uhlí? Nebo nebudeme a je možné doly zavřít a celou krajinu rekultivovat? Jakékoliv rozhodnutí o uhlí a limitech totiž značí také rozhodnutí o tom, zda zásoby budou nebo nebudou dosažitelné pro příští generace.
Bylo by čestné říci, že jakékoliv rozhodnutí (například celkem logické prolomení limitů na Bílině a zaujetí vyčkávací pozice na dole ČSA) bez odepsání zásob za ponechanými limity (jak to požaduje ministr Brabec) znamená také další roky nejistoty pro Horní Jiřetín. Představme si jinak celkem rozumné rozhodnutí počkat deset let a podle budoucí situace rozhodovat o dole ČSA s tímto odstupem. To je ale deset let další podivné existence tohoto městečka na hraně propasti.
Takže v tomto směru mám jisté pochopení pro apel ministra Brabce, který chce dát odpisem zásob Jiřetínu jistotu existence. Stejně však je tady podstatnější jiné hledisko. V tomto neodhadnutelném světě je – překvapivě – rozumné vyčkat a nechat proběhnout řádově oněch deset let. Pak nastane chvíle, kdy nepůjde rozhodnutí odložit a kdy se rozhodne s konečnou platností. S lepšími znalostmi, s většími zkušenostmi a vyšší jistotou, že rozhodnutí bude správné. A to i za cenu dočasného útlumu a konzervace velkolomu.
