Bitva o Horní Slavkov, o cín a o wolfram

Naše současnost je plná velkých bitev, o kterých ani nevíme. Jedna z nich se odehrává v Horním Slavkově. Zatímco v Libyi jde o ropu, tady o cín a wolfram.

Nikdo nechce mít těžařskou věž za barákem. Ani tam, kde se dříve těžilo po mnoho let. Potud je vše pochopitelné. Když chce nějaká společnost začít přípravné a průzkumné práce kvůli tomu, že dříve neekonomické ložisko se znovu stává zajímavým teritoriem pro těžbu, asi se to spoustě lidí nebude líbit. Platí to o uranu, uhlí, ropě, plynu, wolframu, cínu, zlatu, stříbru a tak dále, a tak dále… Suroviny jsou stále dražší, jejich ceny vzrostly za posledních několik let mnohonásobně. Logickým výsledkem je, že rázem má ekonomický smysl přemýšlet o další těžbě i tam, kde již bylo „zavřeno“.

Jeden z takových případů se odehrává právě v onom Horním Slavkově. Místní protestují proti záměru přezkoumat, zda by bylo rentabilní pustit se zase do těžby wolframu a cínu. V obou případech jde o kovy se širokým využitím v průmyslu a o kovy, které dynamicky podražily.

Detaily nejsou vlastně vůbec podstatné. Daleko důležitější je všimnout si, jak podobné zprávy vycházejí v médiích stále častěji. Jednou je to uhlí, jindy zlato, v dalším případě wolfram a cín, jindy uran. Ochránci přírody zdvíhají prst a hrozí se důsledků a musím říci, že lidsky se jim vlastně opravdu příliš nedivím.

Samozřejmě je z hlediska přírody podstatně horší, když se těží. Nemá smysl tvářit se, že dolování uhlí, uranu, cínu nebo v podstatě čehokoliv, nezhoršuje kvalitu okolí. Samozřejmě, že ano. Je vynakládána značná energie, jsou používány těžké stroje, vzniká prach, některá těžba je podmíněna využitím chemikálií, mnohdy chemikálií velmi agresivních, vytěžená ruda je dopravována na místa zpracování, což znamená většinou exhalace, vždycky ale hluk a další prach. Mohl bych v popisu těchto příznaků našeho světa pokračovat ještě dlouho.

Ale má to smysl? Nenacházím žádný. Stát a jeho orgány jsou zde (mimo jiné) proto, aby dohlédly na kvalitu těžby, aby donutily průmyslníky volit takové metody a postupy, které budou v rámci možností nejvíce citlivé k okolí a budou znamenat co nejmenší ohrožení kvality života a kvality. V principu by ale stát ani jiné orgány neměly těžbu znemožňovat a zakazovat. Jestliže těžba nenaruší neobnovitelné hodnoty (což je opravdu hodně výjimečná situace) a pokud by nebyla vysloveně a naprosto prokazatelně nebezpečná pro okolí, pak nevidím jakýkoliv důvod, proč by naleziště neměla být využita. Neboť vše je otázkou ceny.

Jestliže jsou potřeba cín a wolfram nebo jestliže je potřeba uhlí, ukáže se to jednoznačně na jeho ceně. Čím větší potřeba v porovnání s nabídkou, tím vyšší cena. Jestliže někdo zabrání těžbě nyní, například tím, že neuvolní pozemky, neprodá je za cenu, kterou je těžař schopen zaplatit nyní, bude nalezena buď metoda, jak dosáhnout stejného cíle bez pozemků nebo se věc zdrží přesně do doby, než bude těžař připraven nabídnout vyšší cenu.

Ochránci, kteří chápou každý měsíc odkladu za vítězství, nechápou, jak tento svět funguje. Nejde o vítězství, jde jen o odložení. Za několik měsíců, za rok, za pět nebo za deset se ekonomický zájem stejně prosadí. Svět kolem nás založený na tržní ekonomice tak prostě funguje. Možná někdy, v nějaké celkem vzdálené budoucnosti, lidé svůj hlad po surovinách vyřeší. Ale do té doby budou vymýšlet stále lepší technologie získávání surovin a tím, jak porostou jejich ceny, se budou nořit do dříve nepředstavitelných hloubek, přetěžovat staré haldy, otevírat již zavřené doly.

Rozumím tomu, že se to nebude všem líbit, nicméně než bude vynalezeno perpetum mobile a než začnou fungovat recepty alchymistů, lidstvu asi nic jiného nezbude.