Nedávno jsem vedl se zřejmě dosti autentickým stalinistou zajímavou krátkou diskusi o oprávněnosti stalinského teroru, a přivedlo mě to k myšlenkám týkajících se účelu, prostředků a etiky.
Někdo by si mohl nyní říci: “Fuj! Jak se vůbec může někdo hlásit ke Stalinovi! Zavřít ho, až zčerná! A co se s ním ten Polák vůbec baví?!“ - nebo něco podobného. To prosím pomiňme. Jednak jsem dlouhodobě plně myšlenkově konzistentní v tom smyslu, že názory, jakékoli názory, by neměly být trestné (pokud třeba někdo pokládá Hitlera za dobrodince lidstva, nebo označuje lidi nějaké barvy pleti za podřadné, je třeba s ním o tom mluvit, případně jej věrohodně zdiskreditovat před ostatními, a ne jej za to zavírat do kriminálu), jednak to přehledně ilustruje povahu etického problému, o nějž se zde jedná. Naše debata se zpočátku týkala de facto interpretace příslušného úseku sovětských dějin. Stanoviskem mého oponenta bylo, že Stalin bojoval za revoluci proti těm, kteří chtěli její směr tak či onak negativně změnit, ať už z pozice jeho někdejších spolurevolucionářů nebo z pozice kulaků atd. Nyní se nabízejí dva směry, jimiž se mohla další diskuse ubírat, čas bohužel jejímu pokračování nepřál. Jedním směrem byla debata o tom, zda Stalinova představa o společnosti a realizaci revoluční myšlenky skutečně byla či nebyla správná. Druhá možnost je z etického hlediska mnohem zajímavější. Připusťme, pro účel argumentu, že správná byla. Otázka zní: Máme-li na jedné misce vah nějakou skvělou myšlenku a na druhé misce vah nevinné oběti, kolik obětí tato skvělá myšlenka převáží a kolik už nikoli? Můj oponent konec konců uznal, že část obětí Stalinovy éry byla i dle jeho názoru nevinná, a co se těch (z jeho pohledu) spravedlivě odsouzených týče, je zjevné, že je můžeme bez jakýchkoli pochyb považovat za oběti, k nimž došlo v důsledku prosazování nějaké ideje. Nuže: Máme zde na jedné misce vah skvělou myšlenku, na druhé nevinné oběti. Je možné, aby skvělá myšlenka převážila?
A nyní čtenář, pokud mi s tím stalinismem skočil tak trochu na špek (nicméně k té diskusi skutečně došlo), možná v duchu rozhořčeně křičí: “Jakákoli nevinná oběť je nepřijatelná! I kdyby Stalinův režim způsobil smrt byť ijen jediného nevinného, byl zločinný!“ Nebo něco podobného.
Jenže tak jednoduché to samozřejmě není – ve skutečnosti možná současně tentýž čtenář vůbec nepřemýšlí nad tím, kolik životů si vyžádal kupříkladu nedávný americký export “svobody a demokracie“ do Iráku a Libye, nad čímž by samozřejmě v této souvislosti přemýšlet měl, a jen málokomu přijdou na mysl kupříkladu umrzlí bezdomovci coby oběti současného liberálně-kapitalistického demokratického režimu.
“To se přeci nedá se stalinským terorem srovnávat!“ zvolá rozhořčený čtenář.
Ale dá. Rozdíl je, samozřejmě, v kvantitě, ale nevinný mrtvý je nevinný mrtvý. Ve skutečnosti jsou případy, kdy nevinné oběti nějaké dobré myšlenky jsou v dané situaci prokazatelně přípustné a neuznal by to jen málokdo. Příkladem budiž 20 tisíc francouzských civilních obětí spojeneckých náletů, jež předcházely vylodění v Normandii. I kdyby bylo možné vylodění v roce 1944 provést vůči civilnímu obyvatelstvu šetrněji, není pochyb o tom, že Spojenci se rozhodli na základě svého nejlepšího přesvědčení o optimálním provedení celé této klíčové operace a není možné jim v tomto směru, na rozdíl od takového bombardování Drážďan, nic vyčítat. Poražení nacistického Německa bylo natolik legitimním cílem, že většinu z použitých prostředků nelze rozumně zpochybňovat.
Což ovšem vede ke znepokojivé otázce: Není v tom případě hodnocení stalinského teroru potom skutečně záležitostí interpretace legitimnosti Stalinova záměru? Nebo miliony mrtvých už převáží jakýkoli záměr, jakkoli skvělou ideu? Kde je ta hranice, za níž už prostě není etické jít dál?
Uvedu další příklad. Představuji si, že jsem Kim Čong-il, můj otec mi předal zemi, jíž zformoval, já plně věřím tomu, že mým otcem nastoupená cesta je správná a že má smysl jít po ní dál (upozorňuji, že mým záměrem není rekonstruovat autentickou psychiku zemřelého severokorejského autokrata). Rozpadne se sovětský blok, země pod mou vládou se dostává do kritických potíží, hladomor je na spadnutí. Nyní se musím rozhodnout, zda udržet nastolený kurz, přestože si to vyžádá miliony obětí, nebo kapitulovat. Řekněme, že “kapitulovat“ znamená exil, možná i smrt, v každém případě ztrátu vlády a vpád kapitalismu do mé země, přičemž vpád kapitalismu je něco, před čím v normální situaci dle mého názoru stojí za to zemi bránit. Jak se rozhodnu? Obětuji miliony lidí dobré myšlence, nebo dám přednost jejich životu? V kterém z těch dvou rozhodnutí je více odvahy? Kdybych já byl na vládcově místě, kapituloval bych. Prostě byl neakceptoval tak strašnou daň, jíž by další setrvání režimu muselo být vykoupeno. Ale co kdybych byl v situaci, kdy bych řešil krizi, v níž by nešlo o miliony, ale “jen“ o tisíce či stovky lidí?
Lze tyto záležitosti podrobit chladnému benthamovskému utilitaristickému kalkulu a určit, jaká oběť je a jaká už není přijatelná? Experimentální etik Joshua Greene tvrdí, že ve skutečnosti je to jediný způsob, jak se rozhodnout eticky objektivně. Jenže: Jakou cenu má lidský život? Jakou cenu vložit do rovnice a jak poměřit ostatní hlediska? A jak se s tím vším srovnat z hlediska osobní integrity? Lze objektivně kalkulovat s něčím, co různí lidé interpretují tak různě? Pakliže hovoříme o historii, můžeme vést vášnivé debaty o tom, jak tyto rovnice dopadaly v případě politiků, jejichž rozhodnutí si vyžádala oběti, ale k definitivnímu konsensu dospějeme asi jen v menšině případů. Stejně tak v případě interpretace událostí současných. Není pak tedy i ulitalitaristický kalkul ve skutečnosti jen projevem nějaké hlubší morální intuice kalkulujícího, a tudíž ve své podstatě iracionální? Ale není jakýkoli pokus o utilitaristický kalkul, navzdory tomu, že je ovlivněn subjektivními vlivy, pořád ještě lepší, než deontologické přesvědčení o nutnosti prosadit danou myšlenku doslova za jakoukoli cenu?
Předpokládám, že čtenář neočekává nějakou definitivní odpověď na nadnesené otázky, vskutku nejsem prorok ani objevitel nějaké nové etické pravdy. Jen jsem chtěl poukázat na nesamozřejmost celé záležitosti a neexistenci jednoduché odpovědi. Pakliže ale má zaznít na závěr nějaká myšlenka, pak se týká toho, že bychom neměli, a to bez ohledu na své politické přesvědčení, lidské oběti coby důsledek politických rozhodnutí ignorovat či je bagatelizovat jako něco, nad čím není třeba přemýšlet – a to především v těch chvílích, kdy nám připadá, že právě tyto létající třísky jsou natolik nevyhnutelné a samozřejmé, že jen blázen by kvůli nim ohrozil to úžasně velkolepé a pro blaho lidstva zcela zásadní kácení lesa.
Neboť, jak v díle O boží obci napsal Aurelius Augustinus: „Namítají však, že mudrc povede války spravedlivé. Jako by neměl, je-li pamětliv svého lidství, mnohem spíše cítit bolest nad tím, že je k spravedlivým válkám nucen. Tedy každý, kdo se s bolestí zamyslí nad tímto velikým hrozným a surovým zlem, musí se přiznati ke své bídě. Pakli však je kdo trpí nebo rozjímá bez duševní bolesti, a má se proto za blaženého, je jistě mnohem bídnější, protože také pozbyl lidského citu.“
Někdo by si mohl nyní říci: “Fuj! Jak se vůbec může někdo hlásit ke Stalinovi! Zavřít ho, až zčerná! A co se s ním ten Polák vůbec baví?!“ - nebo něco podobného. To prosím pomiňme. Jednak jsem dlouhodobě plně myšlenkově konzistentní v tom smyslu, že názory, jakékoli názory, by neměly být trestné (pokud třeba někdo zpochybňuje holocaust či označuje lidi nějaké barvy pleti za podřadné, je dle mého názoru třeba s ním o tom mluvit, případně jej věrohodně zdiskreditovat před ostatními, a ne jej za to zavírat do kriminálu), jednak to přehledně ilustruje povahu etického problému, o nějž se zde jedná. Naše debata se zpočátku týkala de facto interpretace příslušného úseku sovětských dějin. Stanoviskem mého oponenta bylo, že Stalin bojoval za revoluci proti těm, kteří chtěli její směr tak či onak negativně změnit, ať už z pozice jeho někdejších spolurevolucionářů nebo z pozice kulaků atd. Nyní se nabízejí dva směry, jimiž se mohla další diskuse ubírat, čas bohužel jejímu pokračování nepřál. Jedním směrem byla debata o tom, zda Stalinova představa o společnosti a realizaci revoluční myšlenky skutečně byla či nebyla správná. Druhá možnost je z etického hlediska mnohem zajímavější. Připusťme, pro účel argumentu, že správná byla. Otázka zní: Máme-li na jedné misce vah nějakou skvělou myšlenku a na druhé misce vah nevinné oběti, kolik obětí tato skvělá myšlenka převáží a kolik už nikoli? Můj oponent konec konců uznal, že část obětí Stalinovy éry byla i dle jeho názoru nevinná, a co se těch (z jeho pohledu) spravedlivě odsouzených týče, je zjevné, že je můžeme bez jakýchkoli pochyb považovat za oběti, k nimž došlo v důsledku prosazování nějaké ideje. Nuže: Máme zde na jedné misce vah skvělou myšlenku, na druhé nevinné oběti. Je možné, aby skvělá myšlenka převážila?
A nyní čtenář, pokud mi s tím stalinismem skočil tak trochu na špek (nicméně k té diskusi skutečně došlo), možná v duchu rozhořčeně křičí: “Jakákoli nevinná oběť je nepřijatelná! I kdyby Stalinův režim způsobil smrt byť ijen jediného nevinného, byl zločinný!“ Nebo něco podobného.
Jenže tak jednoduché to samozřejmě není – ve skutečnosti možná současně tentýž čtenář vůbec nepřemýšlí nad tím, kolik životů si vyžádal kupříkladu nedávný americký export “svobody a demokracie“ do Iráku a Libye, nad čímž by samozřejmě v této souvislosti přemýšlet měl, a jen málokomu přijdou na mysl kupříkladu umrzlí bezdomovci coby oběti současného liberálně-kapitalistického demokratického režimu.
“To se přeci nedá se stalinským terorem srovnávat!“ zvolá rozhořčený čtenář.
Ale dá. Rozdíl je, samozřejmě, v kvantitě, ale nevinný mrtvý je nevinný mrtvý. Ve skutečnosti jsou případy, kdy nevinné oběti nějaké dobré myšlenky jsou v dané situaci prokazatelně přípustné a neuznal by to jen málokdo. Příkladem budiž 20 tisíc francouzských civilních obětí spojeneckých náletů, jež předcházely vylodění v Normandii. I kdyby bylo možné vylodění v roce 1944 provést vůči civilnímu obyvatelstvu šetrněji, není pochyb o tom, že Spojenci se rozhodli na základě svého nejlepšího přesvědčení o optimálním provedení celé této klíčové operace a není možné jim v tomto směru, na rozdíl od takového bombardování Drážďan, nic vyčítat. Poražení nacistického Německa bylo natolik legitimním cílem, že většinu z použitých prostředků nelze rozumně zpochybňovat.
Což ovšem vede ke znepokojivé otázce: Není v tom případě hodnocení stalinského teroru potom skutečně záležitostí interpretace legitimnosti Stalinova záměru? Nebo miliony mrtvých už převáží jakýkoli záměr, jakkoli skvělou ideu? Kde je ta hranice, za níž už prostě není etické jít dál?
Uvedu další příklad. Představuji si, že jsem Kim Čong-il, můj otec mi předal zemi, jíž zformoval, já plně věřím tomu, že mým otcem nastoupená cesta je správná a že má smysl jít po ní dál (upozorňuji, že mým záměrem není rekonstruovat autentickou psychiku zemřelého severokorejského autokrata). Rozpadne se sovětský blok, země pod mou vládou se dostává do kritických potíží, hladomor je na spadnutí. Nyní se musím rozhodnout, zda udržet nastolený kurz, přestože si to vyžádá miliony obětí, nebo kapitulovat. Řekněme, že “kapitulovat“ znamená exil, možná i smrt, v každém případě ztrátu vlády a vpád kapitalismu do mé země, přičemž vpád kapitalismu je něco, před čím v normální situaci dle mého názoru stojí za to zemi bránit. Jak se rozhodnu? Obětuji miliony lidí dobré myšlence, nebo dám přednost jejich životu? V kterém z těch dvou rozhodnutí je více odvahy? Kdybych já byl na vládcově místě, kapituloval bych. Prostě byl neakceptoval tak strašnou daň, jíž by další setrvání režimu muselo být vykoupeno. Ale co kdybych byl v situaci, kdy bych řešil krizi, v níž by nešlo o miliony, ale “jen“ o tisíce či stovky lidí?
Lze tyto záležitosti podrobit chladnému benthamovskému utilitaristickému kalkulu a určit, jaká oběť je a jaká už není přijatelná? Kognitivní vědec, empirický etik a filosof Joshua Greene tvrdí, že ve skutečnosti je to jediný způsob, jak se rozhodnout eticky objektivně. Jenže: Jakou cenu má lidský život? Jakou cenu vložit do rovnice a jak poměřit ostatní hlediska? A jak se s tím vším srovnat z hlediska osobní integrity? Lze objektivně kalkulovat s něčím, co různí lidé interpretují tak různě? Pakliže hovoříme o historii, můžeme vést vášnivé debaty o tom, jak tyto rovnice dopadaly v případě politiků, jejichž rozhodnutí si vyžádala oběti, ale k definitivnímu konsensu dospějeme asi jen v menšině případů. Stejně tak v případě interpretace událostí současných. Není pak tedy i ulitalitaristický kalkul ve skutečnosti jen projevem nějaké hlubší morální intuice kalkulujícího, a tudíž ve své podstatě iracionální? Ale není jakýkoli pokus o utilitaristický kalkul, navzdory tomu, že je ovlivněn subjektivními vlivy, pořád ještě lepší, než deontologické přesvědčení o nutnosti prosadit danou myšlenku doslova za jakoukoli cenu?
Předpokládám, že čtenář neočekává nějakou definitivní odpověď na nadnesené otázky, vskutku nejsem prorok ani objevitel nějaké nové etické pravdy. Jen jsem chtěl poukázat na nesamozřejmost celé záležitosti a neexistenci jednoduché odpovědi. Pakliže ale má zaznít na závěr nějaká myšlenka, pak se týká toho, že bychom neměli, a to bez ohledu na své politické přesvědčení, lidské oběti coby důsledek politických rozhodnutí ignorovat či je bagatelizovat jako něco, nad čím není třeba přemýšlet – a to především v těch chvílích, kdy nám připadá, že právě tyto létající třísky jsou natolik nevyhnutelné a samozřejmé, že jen blázen by kvůli nim ohrozil to úžasně velkolepé a pro blaho lidstva zcela zásadní kácení lesa.
Neboť, jak ve spise O boží obci napsal Aurelius Augustinus: „Namítají však, že mudrc povede války spravedlivé. Jako by neměl, je-li pamětliv svého lidství, mnohem spíše cítit bolest nad tím, že je k spravedlivým válkám nucen. Tedy každý, kdo se s bolestí zamyslí nad tímto velikým hrozným a surovým zlem, musí se přiznati ke své bídě. Pakli však je kdo trpí nebo rozjímá bez duševní bolesti, a má se proto za blaženého, je jistě mnohem bídnější, protože také pozbyl lidského citu.“
---
EDIT: Tento článek opravdu nediskutuje problém stalinismu, užívá jej jako extrémní případ nepřijatelnosti lidských obětí, stejně jako užívá vylodění v Normandii jako extrémní případ přijatelnosti lidských obětí, přičemž si klade otázku, kudy vede hranice mezi přijatelnosti a nepřijatelností a jestli je vůbec možné ji nějak definovat. Článek by klidně mohl začínát coby extrémním příkladem třeba holocaustem a vyšlo by to úplně nastejno. Domníval jsem se, že průměrně bystrý čtenář nebude mít s pochopením problém, v některých případech se však ukazuje, že opak je pravdou. Někdy musím napsat něco o ideologických projekcích do textu...
