Z první ruky (fragmenty) I.

Soubor krátkých fragmentů (ze) života, které se možná stanou součástí ucelenějšího textu – a možná taky ne. Berte je tak vážně, jak uznáte za vhodné.

***

„Na jaře poslouchal v práci Julee Cruise a mladší šéf Pavel jej poprosil, aby to vypnul, že mu to připomíná kvílení ze záhrobí. V duchu se tehdy pousmál při představě, že by místo ní pustil Diamandu Galás...

V létě, když byl v práci sám, si Julee Cruise pustil znovu a posléze zapředl s Pavlem rozhovor:

‚Včera jsem si pustil zase jednou Julee Cruise, to je ta zpěvačka, co jste o ní řekl, že je to kvílení ze záhrobí. Tak jsem ji poslouchal a představoval si přitom, že jsem mrtvý. Bylo to velice příjemné. Díky, že jste mě na tu myšlenku přivedl.‘

‚No, zrovna takhle jsem to nemyslel,‘ odvětil nejistě poněkud šéf.“

***

"V jedné z těch jasnozřivých chvil, jež se člověku čas od času přiházejí, si uvědomil, že ve skutečnosti tolik touží po smrti proto, že touží někomu naprosto patřit, že touží po dechberoucí bytosti, jež by jej objala a už nikdy nepustila. Uvědomoval si ovšem, že by tyto pocity měl směřovat k Bohu, ale ten pro něj nebyl, na rozdíl od Smrti, dostatečně skutečný..."

***

„Podařilo se mu kýchnout do plného popelníku. ‚Co dodat?‘ pomyslel si, ‚popel popelu, prach prachu…‘“

***

„‘Bez papírů na auto nemůžete s vozem na silnici, bez papírů nemůžete legálně vlastnit střelnou zbraň...‘ uvažoval pochmurně. ‚Dějiny nás učí, že hlava je mnohem nebezpečnější než auto nebo revolver, přesto na ni naprostá většina jejích uživatelů papíry nemá. Jak k tomu my, kteří papíry na hlavu máme, vůbec přijdeme?!‘“

***

"Uvědomoval si, ze muži jeho věku si obvykle hledají výrazně mladší partnerky, ale když ráno při pokusu vstát zakvílel kvůli bolesti zad, poté se po čtyřech vyplazil z postele, namáhavě se postavil na nohy a v předklonu se došoural na záchod, kde strávil asi dvacet minut, opět mu došlo, ze se musí rozhlížet mezi vrstevnicemi, které už něco zažily a mohly by mít pro tyto aspekty života jisté pochopeni."

***

„Ze všech kovů, jichž se v práci dotýkal, měl nejraději měď. Železo je poctivé a silné, hliník je praktický, ale dokáže být i elegantní, zinek je lehký, křehký a skrývá v sobě jistou nenucenou krásu, kterou člověk ocení až na druhý pohled, ale měď... měď je hřejivá a hebká, poddajná a něžná, ale přesto má svou váhu, váhu, s níž je třeba počítat. A její barva... její barva pro něj byla nad zlato.“

***

„Seděl ve vlaku do Blanska. Přistoupila žena, kolem čtyřiceti, docela pohledná, zabraná do telefonního hovoru s nějakým mužem. Zeptala se, jestli si může přisednout. Mlčky přikývl. Sundala si boty, posadila se napříč, na stolek položila silně aromatický sáček s logem McDonaldu. Ač to nebylo úplně slušné, ale to silně aromatické sáčky s jídlem v dopravních prostředcích ostatně také nejsou, zaposlouchal se do jejího hovoru. Zjevně toho muže koučovala a postupně se přede ním otevíral její svět obchodnice, možná multilevelové, se ‚zelenou stravou‘. Důrazně muži vysvětlovala, že prodej se musí uskutečnit hned po přednášce, dokud toho mají lidé plnou hlavu. To si pak koupí jejich produkty a ne třeba nové boty.

Současně se muže, aspoň to tak působilo, snažila ukecat na rande, zdálo se však, že marně. Dotyčný zjevně vedl docela aktivní život spojený s fesťáky a nezdálo se, že by ji chtěl přizvat. Už během hovoru se s chutí pustila do balíčku se zaručeně nezelnými a nezdravými pochoutkami, který celý rozkošnicky spořádala. Poté vytáhla knížku s kýčovitou obálkou typickou pro motivační příručky nazvanou ‚Cesta k vnitřní svobodě‘, vraštila obočí a soustředěně četla, občas si něco podtrhla propiskou.

V tomto stavu ji s úsměvem na rtech v Blansku opustil. ‚Život přeci jen dokáže občas pobavit,‘ pomyslel si.  ‚Přál bych jí, aby tu vnitřní svobodu nakonec našla...‘“

***

"Konec dovolené se nezadržitelně blížil. Snažil si vsugerovat, že se těší do práce, aby ten šok nebyl tak strašný, ale marně. Netěšil se. Chtěl i nadále celé dny číst, studovat, fotografovat, bloumat přírodou a snad už konečně začít také psát něco podstatného. Práce ho sice bavila, ale bylo jí moc, příliš mnoho na to, aby se cítil svobodný a tvůrčí.

'Co s tím?' ptal se sám sebe znovu a znovu, takřka do zblbnutí. 'Snažit se vyhrát v loterii je čiré zoufalství, vrhnout se naplno do tvůrčí práce a věřit, že stačí vůle a celý svět mu přijde na pomoc a úspěch se dostaví, je čirý motivačně-příručkový sebeklam...'

'Musím si najít bohatou ženu,' problesklo mu hlavou.

'...nebo Engelse.'"

***

Konec dovolené. Připadal si jako člověk smlouvající se Smrtí. ‚Ještě týden, ještě pár dní, ještě aspoň den!‘ Možná měl Konec dovolené vyzvat k partii šachu.

***