Byl pátek, 17. února roku 1995 a moje máma slavila padesáté narozeniny. Nebyli jsme v té době rodinou ani zvlášť bohatou, ani zvlášť chudou. V dobách předrevolučních měli mí rodiče ve zvyku slavit každého 17. září výročí své svatby v Hradní vinárně na Špilberku.
Ani tehdy to nebyla právě laciná záležitost, ale jednou za rok si ten luxus dopřáli. Máma vždy krásně vyprávěla o nepřekonatelných flambovaných palačinkách, které tam připravovali. Po revoluci byl tento zvyk přerušen. Peněz ubylo a ceny v hradní vinárně povážlivě stouply. Když se však blížila mámina padesátka, rozhodla se, že si dá dárek v podobě rodinné večeře v tomto nejdražším a nejluxusnějším podniku v Brně. Táta se sice – jak měl ve zvyku – patrně zmínil, že by se za ty peníze dalo pořídit něco praktičtějšího, ale jinak neprotestoval. Půlstoletí je půlstoletí. Oblékli jsme se tedy všichni (máma, táta, bratr a já) do gala a vyrazili vstříc zážitkům horních deseti tisíc.
Hradní vinárna je vskutku parádní hospoda. Nebo alespoň tenkrát byla – a věřím, že si svůj standard uchovala dodnes. Byli jsme zkušenýma rukama portýrovýma zbaveni kabátů a usazeni ke svíčkou ozdobenému stolu v intimně osvíceném prostoru prozvučeném cimbálovou kapelou hrající klasické operetní melodie, což mámu pobavilo, protože pracovala jako inspicient ve zpěvohře.
Vzápětí k nám přišlo procesí číšníků s předkrmy. Bez váhání jsme se na ně vrhli. Běloučká veka s lososem, chlebíček s kaviárem, šunkové závitky… prostě paráda! Potom jsme dostali do rukou jídelní lístky… Pohled na ceny předkrmů nás poněkud zmrazil. Každý stál kolem 360 korun. Ale co už – byli jsme rozhodnuti si to užít a nekazit si náladu přemýšlením o penězích. Objednali jsme si hlavní chod. Nevím už, co kdo měl. Já si objednal kuřecí maso s nějakou bezva omáčkou. S mámou jsme si objednali portské jako aperitiv (250 korun za půl deci). Táta řídil a bratr ještě nebyl plnoletý. Když o tom tak přemýšlím, možná měl bratr to portské taky, nemohu si vzpomenout. Poté jsme s mámou vytáhli cigarety a v okamžení u nás stál číšník se zapalovačem a připálil nám. Trošku jsem se ho lekl.
Pak přišel hlavní chod. Ochutnal jsem, bylo to výborné, ale chtělo to trošku přisolit. Tehdy jsem solil víc než teď. Sáhl jsem po slánce a otočil ji vstříc talíři. Do omáčky se vysypala párátka a to přímo před zraky pozorného číšníka, stojícího u našeho stolu a dbajícího, aby bylo všechno v pořádku. Právě v tomto okamžiku jsem ocenil naprostou profesionalitu personálu hradní vinárny. Číšník nehnul ani brvou! Jedno po druhém jsem párátka z omáčky vybral a naskládal do popelníku, který byl vzápětí odnesen. Dali jsme se do jídla. Bylo to lahodné, až opojné jídlo. Bylo to jídlo z nejvybranějších. Jídlo, které by se nestyděli předložit ani anglické královně na státní návštěvě. Užívali jsme si to. Byl to takový ten pocit neskutečna, pocit spojený s vědomím naprosté výjimečnosti těch chvil.
Dojedli jsme, talíře byly odneseny. Rozhodli jsme se, že si nedáme ony legendární flambované palačinky, byl to jediný okamžik, kdy mezi nás vstoupil šetřivý duch. Objednali jsme si víno. Rudý Cabernet Sovignon, ročník si již nepamatuji. Bylo to ale jedno z nejlevnějších vín, co tam měli. Sedmička za pouhých 750 korun. I tak to bylo senzační víno. Rychle mámě i mně stoupalo do hlavy. Poslouchali jsme operetní melodie, pokuřovali a užívali si číšníků se zapalovači. Bylo nám hezky. Když vína ubylo, sdělili jsme své přání zaplatit. Vrchní přinesl tácek se zakrytou účtenkou. Odkryli jsme ji. 6500 korun… Potíž spočívala v tom, že jsme s sebou měli pouze 5000. Táta klidně a beze stopy výčitky v hlase řekl, že zajede domů pro peníze. Jel s ním i můj bratr. Máma objednala další sedmičku Cabernetu a pokračovali jsme v (dosud) nejluxusnější kalbě mého života. Posléze přijel táta s penězi, zaplatili jsme, dali dvě stovky tuzéra a dvě stovky poslali hudebníkům, hráli právě melodie z Veselé vdovy. Táta nás odvezl domů.
Víte, můj táta byl velmi spořivý člověk. Neustále nás nabádal, abychom zhasínali světla v místnostech, z nichž odcházíme (to už mi zůstalo) či abychom používali pouze dva útržky toaletního papíru, čistíme-li si zadek (to mi nezůstalo). Nebyl skrblíkem, pouze dbal, aby se neplýtvalo a někdy to opravdu přeháněl. To, že se v tomto smyslu ani ten večer ani nikdy později nevyjádřil o mámině oslavě, že tu horentní útratu ani tónem v hlase mámě nevyčetl, pokládám za vrcholný akt lásky a úcty, kterou k mámě choval. I když jsem přesvědčen, že v duchu přemýšlel o tom, že by se za ty peníze dala pořídit na chalupu sekačka na trávu. Nepokazil to a já mu za to i nyní nesmírně děkuji.
Byl to krásný večer, jeden z nejpamětihodnějších večerů mého života. Nejsem si jistý, ale myslím, že jsme si tehdy řekli, že jej za deset let zopakujeme, až bude máma slavit šedesátiny.
Věnováno památce mých rodičů:
Jaroslav Polák *12. července 1927 - +24. prosince 1996
Dobroslava Poláková *17. února 1945 - +18. září 2002
Měli jsme si dát ty palačinky…
