Výkup

Už třetí týden mám v práci nového kolegu, Marka, a tak jsme na dílně tři. Jirka, Marek a já. Marek je fajn chlap, šikovný a učenlivý. Není rasista ani xenofob. Velmi potěšující! Má rád čistotu a pořádek. Inu, tož to má fakt blbý.

Je trochu na draka potrpět si na pořádek, čistotu a systém v manufaktuře na recyklaci elektroodpadu, tj. de facto takové lepší sběrně surovin, kam se pořád něco vozí a odkud se pořád něco odváží, přičemž místo, kde se věci nacházejí, je místo, které je právě volné.

Nicméně Marek si vytvořil svoji svatyni přehlednosti a pořádku na svém ponku a budiž mu to přáno, pokud mu to bude stačit. Bude muset. Druhý kolega, Jirka, si už zvykl, a je tak akorát bordelář, aby zapadl. Já jsem bordelář non plus ultra a občas to i na místní poměry poněkud přeháním.

Dnes jsem si uvědomil, že bordelářství je nejen kletba, ale i dar; respektive že je to – alespoň v mém případě daň za schopnost, jíž si u sebe víc a víc vážím a která se mi v této práci velice hodí, schopnost improvizovat.

Donedávna mě vůbec nenapadlo, že vlastně vynikám v něčem, s čím mají jiní lidé vážný problém. Marek se často ptá, jak udělat tohle a jak udělat támhleto, jako by předpokládal, že existují nějaká pravidla, nějaké pracovní postupy ohledně rozmontovávání věcí, jež jsou si v něčem podobné, a přesto se mohou v něčem lišit. Pracovní postupy… pracovní postupy jsou u nás holt prostě rámcové.

Myslím, že má práce je báječné místo na trénink mozku. Neustále se měnící konfigurace věcí v prostoru brání jakémukoli zautomatizování pohybu, a častá nutnost hledat rychlá řešení různých hlavolamů, je prostě báječná. Myslím, že mí kolegové na to mají trochu jiný názor, ale stejně jim to prospívá.

Dnes jsem v práci zažil komplikovaný výkup všeho možného elektrošrotu. Stálý obchodní partner toho přivezl plnou dodávku. To, co nastalo, byl koncert – a já byl jeho součástí. Bylo třeba bleskově třídit přivezené věci podle klíče, který příslušel přesně této výkupové situaci, spolupracovat s šéfy, kteří celou věc dirigovali, a já jsem to zvládl takřka beze slov. Chudák Marek se kolem motal a snažil se být nápomocný, ale naprosto nechápal, která bije. Což mu nelze zazlívat, po třech týdnech v práci neměl vůbec šanci.

„Zadrž,“ řekl jsem mu, když se snažil udělat něco podle systému, který pokládal za správný, a který by v jiné situaci v zásadě správný byl, ale ne teď. „Dělej, jen to, co ti řeknu. Já vím, že je to chaos, ale je to organizovaný chaos.“

„O tom pochybuju,“ prohlásil pochmurně Marek.

„Nepochybuj,“ odvětil jsem. Každý makroskopický chaos je deterministický, chtělo se mi dodat, ale v tom frmolu nebyl čas na filosofické rozpravy.

A jelo se dál. Tahle základní deska patří sem, tyhle desky z mechanik patří k těmhle deskám, vynulovat váhu, šup s tím na váhu, harddisky přeházet do pytle, neboli „begu“, jak říkáme naší hantýrkou.

Marek si správně všiml, že Jirka dělá něco, co sice normálně děláme, ale v této situaci asi není úplně vhodné. Správný postřeh! „Jirko, tohle teď nedělej...“

Byl jsem ve svém živlu.

„Teď vysypte zdroje do tohohle begu.“

Kolegové se do toho přičinlivě pustili.

Registruji náhlou změnu situace. Šéfové také.

„Marku, zadrž, teď to tam nesyp.“

Marek nechápe. Nevidí to, co vidím já a šéfové. Něco je někde, kam to nepatří, okamžitě řeším situaci.

„Už to tam můžeš vysypat.“

Chudák Marek.

Fakt se mi to líbí!

Nakládáme prázdné bedny do dodávky obchodního partnera. Koncert pomalu končí.
Usedám na klubko ohořelých kabelů, balím špinavýma rukama cigáro, zapálím, hluboce vdechnu kouř, pohlédnu na begy plné plastového odpadu připravené k odvezení a ucítím, obklopen šrotem a omšelými zdmi bývalé fabriky, vnitřní klid, nádherný pocit míru, pohody a jednoty s universem.

Vím, že sem patřím a je to krásné.

Věnováno Umbrtkovi a jeho apoštolům