Vidlička po dědovi aneb O kontextuálním významu nám drahých věcí

Stalo se, že jsem byl na návštěvě u babičky, dobře jsem se tam naobědval, a vlastně ani nevím, jak na to přišla řeč, ale babička mi ukázala jednu velmi důležitou vidličku.

Vlastně to byla docela obyčejná lehce archaicky vyhlížející součást příboru, ale tak úplně obyčejná nebyla. Byla to jediná vidlička, jíž můj děda, babiččin manžel, používal. Pokud mu jeho žena dala jinou vidličku, odmítl ji a vyžádal si tuto. Každý z nás má nějaké ty libůstky a toto byla ta jeho. Můj děda zemřel v roce 1988 a od té doby leží tato vidlička, již nepoužívaná, mezi ostatními vidličkami v příborníku. Je výjimečná, má svého ducha, je opředena legendou. Mé babičce je 87 let a nebude tu věčně. Zamyslel jsem se nad tím, co se s touto legendární vidličkou stane po babiččině smrti. Pakliže ji neuzmu, nevložím mezi vidličky u mě doma a nepotvrdím tak její status – a je docela dobře možné, že tak učiním – stane se tím, čím byla na počátku. Obyčejnou anonymní vidličkou běžně užívanou někým, kdo ty příbory zdědí. Možná bude, coby vidlička nemoderní, vyhozena. Kontext, který jí dával výjimečnost, všechny ty vzpomínky, jež se k ní vázaly, pak zmizí. Nebo ne? Známe přece příběhy o zvláštních, magických předmětech, které jakoby měly vlastní vůli a samy si určovaly svůj osud. Možná to byla ta vidlička sama, kdo mi o sobě skrze babičku dal zprávu. Možná, že si tak záměrně zajistila kontinuitu vlastní existence.
A to mi připomíná všechny ty věci, které skladujeme v zásuvkách a skříních, věci, jež nepoužíváme, jež už dávno k ničemu nepotřebujeme, ale nedokážeme se jich vzdát, protože nás k nim váže citové pouto. Věci, které pak někdo zdědí a coby zbytečné prostě vyhodí. Má vůbec smysl, aby takové věci neužitečně zabíraly místo v našich domovech a v našich duších? Není lepší taková pouta zpřetrhat? Ale zkuste to a uvidíte, jak je to těžké!
Jak rozpoznat, co je doopravdy důležité a co je jen věc-upír, věc-parazit, vážící člověkovu duševní energii? Protože ne vše, k čemu máme citový vztah, je ve skutečnosti zbytečné. Leccos souvisí s našimi předky a může být užito jako klíč ke vzpomínkám či dokonce jako prostředek ke komunikaci s nimi. Skrze jiné věci jsme schopni cestovat do vlastní minulosti a účinně aktivovat různé psychické obsahy, což se hodí zvláště v případě obsahů nezpracovaných.
Tak si říkám: Možná věci tohoto druhu, tyto “suvenýry“, jichž se nedokážeme vzdát, poukazují na různé kostlivce v duševní skříni, na události a prožitky z minulosti, k nimž jsme vázáni a které je třeba zpracovat a uzavřít. Ostatně ne nadarmo je zenový příbytek (něco, k čemuž se asi nikdy nedopracuji) velice prostý. Myslím, že není správné snažit se tato pouta zpřetrhávat násilně, například tím, že člověk všechny tyto věci v náhlém záchvatu očisty narve do popelnic. Možná je lepší každou tuto věc uchopit, promluvit si s ní, aktivovat minulost s ní spojenou, porozumět povaze toho pouta, integrovat ty emoce a pak se s tou věcí láskyplně, ale také pevně a definitivně, rozloučit. Taková forma očisty je sice náročnější a vyžádá si též více času než heroické gesto, může však být velmi obohacující.

Zaujalo? Přečtete si také esej:

Pohleďte přece, Boží království je mezi vámi!