Jsem ročník 1975 a tudíž si pamatuji obavy z jaderné války, které vedly například k tomu, že jsme se ve škole učili, jak se chovat v případě jaderného výbuchu – možná si to také pamatujete:
Lehnout si hlavou od výbuchu, nejlépe za terénní překážku, počkat, až tlaková vlna přejde tam i zpět atd. Pro ty mladší:Opravdu se to učilo na základní škole!
Pak přišla devadesátá léta a s nimi „vítr změn“. Obavy ze světové války vedené s použitím jaderných zbraní zdánlivě ustoupily ze scény a akcentována začala být například obava z krize ekologické. Kdo by v té chvíli tušil, že po dvaceti letech od vítězství kapitalistických mocností ve studené válce bude tato obava znovu zcela aktuální? Ovšemže bylo naivní předpokládat, že ke katastrofickému konfliktu je nutné mít bipolární svět. Ve skutečnosti se ukazuje, že ono bipolární uspořádání bylo vlastně možná ještě poměrně bezpečné, neboť bylo vyvážené. Stačí si uvědomit, jaké události předcházely První světové válce – závody ve zbrojení, mocenské napětí apod., atentát v Sarajevu byl jen rozbuškou, ve skutečnosti by k té válce došlo nakonec tak jako tak. A nešlo o ideologický konflikt – šlo o konflikt o zdroje a o moc. A právě to nám hrozí – velká buržoazní válka o zdroje, a to především zdroje ropy. Druhá ze světových válek byla jednoznačně důsledkem hospodářské krize, jíž ta současná co se důsledků týče dle mého názoru asi překoná. Nová velká válka může začít v Sýrii a Íránu, přenést se do celého světa a v okamžiku, kdy některá ze zainteresovaných mocností bude zatlačena do kouta, což se jako prvnímu může velice snadno stát Izraeli, pokušení „zmáčknout ten knoflík“ se stane neodolatelným. Nezapomínejme rovněž, že aktuálně jsou sice Spojené státy na špičce, co se vojenských technologií týče, ale Čína dělá všechno proto, aby je dohnala. A USA dluží Číně nemalé peníze. Jak nepravděpodobná je představa, že by se Spojené státy rozhodly zastavit Čínu dokud ještě touto technologickou převahou disponují?
Před časem jsem poslouchal na YouTube přednášku dr. Františka Koukolíka nazvanou Mocenská posedlost (jedná se o shrnutí stejnojmenné knihy), v níž spřádal množství argumentů ústících do nevyhnutelného závěru, že díky lidské neschopnosti opustit dříve funkční, dnes však již zcela kontraproduktivní, vzorce chování lze předpokládat, že lidstvo, zvláště proto, že vlastní jaderné zbraně, spíše nepřežije než přežije rok 2050. Výzkumy renomovaných vědců ukazují, že již jen výměna 100 jaderných hlavic o síle té hirošimské, tedy například jaderná výměna mezi Indií a Pákistánem, by způsobila celosvětovou katastrofu, jíž bychom sice jako druh přežili, ale změna klimatu, která by nastala, by si vyžádala stovky milionů obětí a svět by se na dlouho stal mnohem nepříjemnějším místem k životu i pro od konfliktu vzdálené země. A to by byla, vzhledem k počtu a síle těchto zbraní, vlastněných mocnostmi celého světa, jen taková malá přestřelka. V případě velkého konfliktu současné studie (z roku 2007) hovoří o obětích v řádu miliard, přičemž by povětšinou nešlo o oběti primárního útoku, ale následné nukleární zimy, kdy by se klima na nějakou dobu změnilo v klima vrcholné doby ledové z doby před cca 18000 lety. K tomu připojme jaderné znečištění a dočasnou likvidaci ozónové vrstvy. Dle mého názoru je otázkou, zda by to znamenalo, jak se domnívá dr. Koukolík, konec lidského druhu vůbec, neboť Homo sapiens je extrémně adaptabilní živočich a zatímco Evropané a obyvatelé Severní Ameriky by zřejmě vymřeli, v rovníkové Africe a v Jižní Americe by lidé přežít mohli. V každém případě by se však jednalo o konec civilizace jak ji známe, tedy civilizace a vzdělanosti, jíž jsme tisíce let budovali. Úplné vyhynutí však také nelze vyloučit – jsme s přírodou provázáni mnoha způsoby a tak razantní zásah do jejího běhu, jakou by nukleární konflikt bezesporu byl, by nás mohl odstřihnout od zdrojů k dalšímu přežití nezbytných. Nicméně život by přetrval, i kdybychom vymřeli a s námi i většina živočišných a rostlinných druhů. Z přeživších druhů by se během několika desítek milionů let vyvinuly nové formy života, jež by nakonec opět zaplnily každý jen trochu obyvatelný kout planety. Za další stovky milionů let by se možná vyvinuly nové inteligentní a sebereflektující bytosti, jež by pak našly v horninovém záznamu svědectví o jakési tajemné katastrofě spojené s velkým vymíráním. Jak by asi tito tvorové interpretovali ten zkamenělý popel a jiné pozůstatky (například neobvyklé koncentrace určitých vzácných prvků) po našem velkolepém sebezničení? Možná jako důsledek neobvykle silné sopečné činnosti, snad jako důsledek dopadu vesmírných těles na povrch planety. Napadlo by je, byť jen jako hypotéza, že mohlo jít o uměle vyvolaný proces, o pozůstatek dávné války?
Dále je třeba vzít v potaz další riziko spjaté s koncem vyspělé civilizace: Jsme permanentně ohroženi možností střetu Země s planetkou či kometou, přičemž pád z vysoké technologické úrovně na mnoho staletí či tisíciletí přinejlepším do středověku by nám znemožnil takovému nebezpečí předejít či účinně čelit. A o tom, že je třeba být v tomto směru bdělí, již nikdo nepochybuje.
Ať už bychom jako druh přežili či nikoli, z toho, co jsme s takovým úsilím i s radostí vytvořili, ze všech těch krásných úspěchů života a kultury, jež nás naplňují obdivem či dojetím, před nimiž zůstáváme stát v němém úžasu, by nezbylo nic nebo jen velmi málo. A to je právě to, co mě na celé záležitosti naplňuje největší úzkostí. Opravdu to není obava o vlastní život – každý musíme jednou zemřít, to je přirozené a je to tak v pořádku. V životě jsem navíc prožil věci, jež mne prakticky zbavily úzkosti z individuální smrti. Ale ta úzkost, že skončí celý ten divoký, krásný, často bláhový a pošetilý, přesto však neopakovatelně kouzelný proud lidských životů, že může co nevidět skončit budoucnost lidstva jako takového nebo, přinejlepším, lidstva, jak jej známe, že to, co dnes vytvářím a oč usiluji, může být zcela zbytečné, neboť nebude nikdo, kdo by na to navázal, tato úzkost je bolestná; filosof by řekl, že existenciální.
Jsme svým evolučním dědictvím fatálně naprogramováni k druhové sebedestrukci, jak se obává dr. Koukolík, či přinejmenším k sebedestrukci civilizační, jak se obávám já, nebo ještě můžeme něco zvrátit? Myslím, že pokud se máme zachránit, musíme zcela změnit dříve efektivní, dnes však zničující, zvyk válčit o zdroje, ovládat a podmaňovat si jiné lidské skupiny i přírodu atp. Pakliže stoupenci kapitalismu říkají, že kapitalismus odpovídá našemu přirozenému založení, mají bohužel pravdu – ano, skutečně je toto uspořádání, založené na střetech konkurujících si skupin a na hromadění bohatství nejdravějšími jedinci, logickým vyústěním toho, co máme zakódované v genech. Jenže naším úkolem jako druhu by neměla být realizace našeho biologického dědictví dovedená až do svého fatálního konce v podobě apokalyptického konfliktu, nýbrž překonání těchto biologických determinant kulturou, neboli, jak říkal Hegel, v podobě konečné realizace „Světového ducha“, což Marx popsal jako beztřídní společnost. Chceme-li přežít, nevidím jinou možnost – neboli, jak říká Slavoj Žižek: Sejdeme se v pekle – nebo v komunismu.
Lehnout si hlavou od výbuchu, nejlépe za terénní překážku, počkat, až tlaková vlna přejde tam i zpět atd. Pro ty mladší:Opravdu se to učilo na základní škole!
Pak přišla devadesátá léta a s nimi „vítr změn“. Obavy ze světové války vedené s použitím jaderných zbraní zdánlivě ustoupily ze scény a akcentována začala být například obava z krize ekologické. Kdo by v té chvíli tušil, že po dvaceti letech od vítězství kapitalistických mocností ve studené válce bude tato obava znovu zcela aktuální? Ovšemže bylo naivní předpokládat, že ke katastrofickému konfliktu je nutné mít bipolární svět. Ve skutečnosti se ukazuje, že ono bipolární uspořádání bylo vlastně možná ještě poměrně bezpečné, neboť bylo vyvážené. Stačí si uvědomit, jaké události předcházely První světové válce – závody ve zbrojení, mocenské napětí apod., atentát v Sarajevu byl jen rozbuškou, ve skutečnosti by k té válce došlo nakonec tak jako tak. A nešlo o ideologický konflikt – šlo o konflikt o zdroje a o moc. A právě to nám hrozí – velká buržoazní válka o zdroje, a to především zdroje ropy. Druhá ze světových válek byla jednoznačně důsledkem hospodářské krize, jíž ta současná co se důsledků týče dle mého názoru asi překoná. Obavy z fašizace společnosti v důsledku současné krize jsou zcela opodstatněné - stačí se podívat na politický vývoj v Maďarsku, na stigmatizaci sociálně vyloučených u nás atp.
Nová velká válka může začít v Sýrii a Íránu, přenést se do celého světa a v okamžiku, kdy některá ze zainteresovaných mocností bude zatlačena do kouta, což se jako prvnímu může velice snadno stát Izraeli, pokušení „zmáčknout ten knoflík“ se stane neodolatelným. Nezapomínejme rovněž, že aktuálně jsou sice Spojené státy na špičce, co se vojenských technologií týče, ale Čína dělá všechno proto, aby je dohnala. A USA dluží Číně nemalé peníze. Jak nepravděpodobná je představa, že by se Spojené státy rozhodly zastavit Čínu dokud ještě touto technologickou převahou disponují?
Před časem jsem poslouchal na YouTube přednášku dr. Františka Koukolíka nazvanou Mocenská posedlost (jedná se o shrnutí stejnojmenné knihy), v níž spřádal množství argumentů ústících do nevyhnutelného závěru, že díky lidské neschopnosti opustit dříve funkční, dnes však již zcela kontraproduktivní, vzorce chování lze předpokládat, že lidstvo, zvláště proto, že vlastní jaderné zbraně, spíše nepřežije než přežije rok 2050.
Výzkumy renomovaných vědců ukazují, že již jen výměna 100 jaderných hlavic o síle té hirošimské, tedy například jaderná výměna mezi Indií a Pákistánem, by způsobila celosvětovou katastrofu, jíž bychom sice jako druh přežili, ale změna klimatu, která by nastala, by si vyžádala stovky milionů obětí a svět by se na dlouho stal mnohem nepříjemnějším místem k životu i pro od konfliktu vzdálené země. A to by byla, vzhledem k počtu a síle těchto zbraní, vlastněných mocnostmi celého světa, jen taková malá přestřelka. V případě velkého konfliktu současné studie (z roku 2007) hovoří o obětích v řádu miliard, přičemž by povětšinou nešlo o oběti primárního útoku, ale následné nukleární zimy, kdy by se klima na nějakou dobu změnilo v klima vrcholné doby ledové z doby před cca 18000 lety. K tomu připojme jaderné znečištění a dočasnou likvidaci ozónové vrstvy. Dle mého názoru je otázkou, zda by to znamenalo, jak se domnívá dr. Koukolík, konec lidského druhu vůbec, neboť Homo sapiens je extrémně adaptabilní živočich a zatímco Evropané a obyvatelé Severní Ameriky by zřejmě vymřeli, v rovníkové Africe a v Jižní Americe by lidé přežít mohli. V každém případě by se však jednalo o konec civilizace jak ji známe, tedy civilizace a vzdělanosti, jíž jsme tisíce let budovali. Úplné vyhynutí však také nelze vyloučit – jsme s přírodou provázáni mnoha způsoby a tak razantní zásah do jejího běhu, jakou by nukleární konflikt bezesporu byl, by nás mohl odstřihnout od zdrojů k dalšímu přežití nezbytných. Nicméně život by přetrval, i kdybychom vymřeli a s námi i většina živočišných a rostlinných druhů. Z přeživších druhů by se během několika desítek milionů let vyvinuly nové formy života, jež by nakonec opět zaplnily každý jen trochu obyvatelný kout planety. Za další stovky milionů let by se možná vyvinuly nové inteligentní a sebereflektující bytosti, jež by pak našly v horninovém záznamu svědectví o jakési tajemné katastrofě spojené s velkým vymíráním. Jak by asi tito tvorové interpretovali ten zkamenělý popel a jiné pozůstatky (například neobvyklé koncentrace určitých vzácných prvků) po našem velkolepém sebezničení? Možná jako důsledek neobvykle silné sopečné činnosti, snad jako důsledek dopadu vesmírných těles na povrch planety. Napadlo by je, byť jen jako hypotéza, že mohlo jít o uměle vyvolaný proces, o pozůstatek dávné války?
Dále je třeba vzít v potaz další riziko spjaté s koncem vyspělé civilizace: Jsme permanentně ohroženi možností střetu Země s planetkou či kometou, přičemž pád z vysoké technologické úrovně na mnoho staletí či tisíciletí přinejlepším do středověku by nám znemožnil takovému nebezpečí předejít či účinně čelit. A o tom, že je třeba být v tomto směru bdělí, již nikdo nepochybuje.
Ať už bychom jako druh přežili či nikoli, z toho, co jsme s takovým úsilím i s radostí vytvořili, ze všech těch krásných úspěchů života a kultury, jež nás naplňují obdivem či dojetím, před nimiž zůstáváme stát v němém úžasu, by nezbylo nic nebo jen velmi málo. A to je právě to, co mě na celé záležitosti naplňuje největší úzkostí. Opravdu to není obava o vlastní život – každý musíme jednou zemřít, to je přirozené a je to tak v pořádku. V životě jsem navíc prožil věci, jež mne prakticky zbavily úzkosti z individuální smrti. Ale ta úzkost, že skončí celý ten divoký, krásný, často bláhový a pošetilý, přesto však neopakovatelně kouzelný proud lidských životů, že může co nevidět skončit budoucnost lidstva jako takového nebo, přinejlepším, lidstva, jak jej známe, že to, co dnes vytvářím a oč usiluji, může být zcela zbytečné, neboť nebude nikdo, kdo by na to navázal, tato úzkost je bolestná; filosof by řekl, že existenciální.
Jsme svým evolučním dědictvím fatálně naprogramováni k druhové sebedestrukci, jak se obává dr. Koukolík, či přinejmenším k sebedestrukci civilizační, jak se obávám já, nebo ještě můžeme něco zvrátit? Myslím, že pokud se máme zachránit, musíme zcela změnit dříve efektivní, dnes však zničující, zvyk válčit o zdroje, ovládat a podmaňovat si jiné lidské skupiny i přírodu atp. Pakliže stoupenci kapitalismu říkají, že kapitalismus odpovídá našemu přirozenému založení, mají bohužel pravdu – ano, skutečně je toto uspořádání, založené na střetech konkurujících si skupin a na hromadění bohatství nejdravějšími jedinci, logickým vyústěním toho, co máme zakódované v genech. Jenže naším úkolem jako druhu by neměla být realizace našeho biologického dědictví dovedená až do svého fatálního konce v podobě apokalyptického konfliktu, nýbrž překonání těchto biologických determinant kulturou, neboli, jak říkal Hegel, v podobě konečné realizace „Světového ducha“, což Marx popsal jako beztřídní společnost. Chceme-li přežít, nevidím jinou možnost – neboli, jak říká Slavoj Žižek: Sejdeme se v pekle – nebo v komunismu.
Studie o nukleární zimě z posledního desetiletí, z nichž jsem vycházel:
Enviromental consequences of nuclear war
Climatic consequences of regional nuclear conflicts
EDIT: Rusko umí pěkně zachřestit zbraněmi - kdo si naivně myslí, že závidy ve zbrojení, včetně jaderného, jsou minulostí, nechť nahlédne SEM.
