Spirála (povídka)

Povídka byla napsána někdy v roce 1998, v roce 1999 se umístila na pátém místě soutěže Ježíšku, já chci plamenomet. Vyšla v příslušné antologii oceněných povídek. Redaktoři Interkomu ji označili za "bezútěšnou a dost dobrou". S prvním naprosto souhlasím, co se druhého týče, posuďte sami.

Spirála
Povídka byla napsána někdy v roce 1998, v roce 1999 se umístila na pátém místě soutěže Ježíšku, já chci plamenomet. Vyšla ve sborníku. Redaktoři Interkomu ji označili za "bezútěšnou a dost dobrou". S prvním naprosto souhlasím, co se druhého týče, posuďte sami...
SPIRÁLA
Herrman pevně svíral knipl své Dr.7 a upíral zrak na zvětšující se skvrnu – pochodující francouzskou brigádu, která se už za okamžik měla stát minulostí. Vzpomněl si na slavné vítězství svého jmenovce u Teutoburského lesa. I on měl rozhodnout o osudu Národa.
Pokřižoval se a sklonil dvouplošník ještě víc.
Skvrna se rozdrobila na zvětšující se tečky.
Francouzi zpozorovali blížící se Fokker.
Herrman uvolnil bombu, její zpuchřelý povrch ale nevydržel a strašlivý sykot na okamžik přehlušil i řev motoru.
Letadlo zahalil rudožlutý dým Baziliščího dechu...
*
Poloprázdná láhev koňaku, vůně hašiše, smích.
"Víte, že podle legend žil v těchto místech bazilišek?" nadhodil Pierre, jemuž horská chata, postavená někdy na počátku století, patřila.
"A měnil lidi svým pohledem a dechem v kámen," zasmál se Jean. "Jo, už jsi to říkal..."
Pierre vstal a upozornil své hosty na západ slunce.
"Nááádhera..." vydechla Sylvie.
Jako na povel se celá pětice shlukla u střešního okna a zírala na slunce, mizející za obzorem. V zorném úhlu se mihlo letadlo.
"Pořád tu je," zabručel Martin. "Divný..."
Dvouplošník opisoval takřka dokonalou kružnici kolem horské chaty už od rána, kdy je zde Pierre přivítal.
"Nemůže vystačit s palivem..." přidal se Jean.
"Ať si lítá!" Sylvie mávla rukou a odvrátila se od okna.
"Počkej... to je vážně divný..." šeptala druhá dívka.
"Proč šeptáš, Sarah?" zeptal se Pierre.
"Ani nevím."
"Co když..." začal Martin a zmlkl.
Sarah si zapálila a přešla k protějšímu oknu. Letadlo proletělo.
"Co když co?" zamumlala.
"Nedává to smysl... ale nesledujeme ho soustavně. Možná už několikrát přistál a dotankoval."
"Lítá tu pořád," prohlásil Martin. "Když o tom přemýšlím, slyšel jsem ho celou dobu."
"Kde bereš tu jistotu?" namítl Pierre.
"Vím to, nemusíš mi věřit."
"Zapomněli jste na další důležitou věc," řekla zamyšleně Sarah.
Tázavé pohledy. Jen Sylvii záhadné letadlo nezajímalo a naslouchala hudbě, linoucí se z reproduktorů.
Doors.
"Na co?"
Upřený pohled jejích tmavých očí.
"Proč tu vůbec lítá, pořád dokola, hodiny..."
"Aby nás vyděsil," zasmál se Jean. "No jo," zvážněl. "Aby nás vyděsil, proč ne?"
*
Rudý měsíc shlížel na pustinu. Krhavé oko, nemocná zář.
Hluboké stopy v prachu, zápach a dým.
Sorrg pozvedl svou ještěří hlavu.
"Slyším tvé voláni, Pane," zasyčel to ticha. "Již brzy přijdu..."
V jeho rudě zářícím pohledu se nezrcadlilo nic.
Pán pustiny se začal soukat do jedovaté studny.
*
Herrman cítil, jak jeho kůže bublá a praská. Ruka na kniplu, pokrytém mazlavým hnisem, zežloutla a ztratila tvar. V té chvíli ještě viděl přes načervenalou tekutinu stékající mu po očích, dvojí prasknutí rozežraných bulv jej však navždy ponořilo do temnoty. Řval hrůzou a bolestí, dokud se mu hlava nezměnila v jediný velký bolák.
Zahalila jej temnota.
Necítil už vůbec nic, jen bolest. Krutou. Nezměrnou. Věčnou...
Vojáci v úžasu pozorovali, jak nepřátelský letoun zahaluje oblak kouře. Když neproniknutelný oblak rozehnal závan větru, nezbylo z Fokkeru nic...
*
"Proč by nás chtěl někdo děsit?" zamumlal Pierre.
"Jé, podívejte, co jsem našla," přerušila ticho Sylvie a vysoukala se zpod gauče. Nikdo si nevšiml, že by tam lezla. Na nastavené dlani ležely dva špendlíky. Všichni užasle hleděli na jejich rudě zářící skleněné hlavičky.
"To jsou oči," zamumlal Pierre.
"Cože?" vyhrkl Martin.
"Cože co?" zeptal se Pierre.
"Cos to říkal o těch očích?"
"O jakých očích?" nechápal hostitel.
"Řekl, že to jsou oči," prohlásil Jean.
"O čem to mluvíte?" vyděsil se Pierre.
"Vážně jsi to řekl," přidala se Sarah. "To jsou oči..."
"Jo, říkal něco o očích. Tak už toho nechte. S váma je ale zábava..." zazněl otrávený hlas Sylvie.
"Nic takového jsem neříkal..."
*
Bazilišek ležel ve studni a čekal na úsvit. Nabíral síly. Ze zobáku mu stoupal rudožlutý dým...
*
Sylvie nenápadně zvětšovala hlasitost, dokud hudba nepřekryla otravný zvuk kroužícího letounu. Téma hovoru se nyní točilo kolem záhadných špendlíků. Do velkého podkrovního pokoje dopadalo světlo rudého měsíce. Skupinka chvíli mlčky pozorovala zatmění, ale rychle se vrátila k debatě...
"Určitě nemají žádný zdroj," mumlal Jean. "Třeba je to nějaká nová fosforeskující látka. Co já vím. Chemici už dokážou vyrobit ledacos."
"Můj pradědeček byl chemik," poznamenal Pierre.
"A?" zeptala se Sarah.
"No po něm tu asi nezůstaly," zasmál se Jean.
"Kdo ví, byl to génius..." namítl Pierre.
"Povídej," vyzval ho Martin.
"Byl to Němec. Za první světové války pracoval na nějaké nové tajné zbrani..."
"Jó, Němci a jejich tajný zbraně," zasmál se Jean.
"Zemřel při nehodě v laboratoři a jeho kolegové nedokázali projekt dotáhnout do konce. Při testech ztratili pilota, který měl zbraň vyzkoušet na nepříteli, tak se na to vykašlali a..."
"No, fajn. A co ty špendlíky?" přerušil jej Jean.
"To jsou oči," prohlásil Pierre.
"Už to zase řekl!" vykřikla Sylvie.
"Co?"
*
Sorrg se vysoukal ze studny a rozložil své mohutné tělo na žhavém slunci. Vychutnával teplo, pomalu pronikající jeho útrobami...
*
"Zatracená kocovina," sténal Martin a přivíral oči před jasným světlem z venku.
"Mám tu nějaký prášky," poznamenal Pierre.
Zvuk motoru.
"Je tu pořád," zašeptala Sarah.
"Kolik je hodin?" zívl Jean.
"Půl třetí."
"Áááá, proč mě budíte tak brzo..."
"Mám tu pro vás snídani, ospalci!" ozvala se Sylvie z kuchyně v přízemí.
"Zdá se mi, že je blíž," poznamenala Sarah.
"Cože?"
"To letadlo. Co když létá ve spirále... blíž a blíž k nám..."
Pierre se zachvěl.
"Nestraš. Určitě to má nějaké logické vysvětlení..."
*
Bazilišek vstal a začal pomalu vystupovat na vrchol blízkého kopce. Nohy se mu bořily do vrstvy písku, prachu a uschlých větviček...
*
"Co je uvnitř, Pierre?" zeptal se Martin a zvědavě si prohlížel velkou dřevěnou bednu s rovným víkem, na níž stála hi-fi věž.
"Myslím, že je prázdná. Nemám k ní klíč..."
"A to nejseš zvědavej?" podivil se Jean.
"Je lehká a nic v ní nechrastí. Určitě je prázdná."
"Jak může být stará?" dumal nahlas Martin.
"Nevím."
"Nezkusíme ji otevřít?" zeptal se Matin.
"Nemám klíč a nechci ji rozbít."
"Žádný problém," prohlásila Sylvie a vytáhla z kapsy sponku.
"Ty zlodějko..." zasmál se Jean.
Sundali věž a se zájmem pozorovali, jak dívka zápasí se zámkem.
Cvaknutí.
"No tak, otevři ji!"
"Pierre měl pravdu, je prázdná," prohlásila zklamaně.
Nahlédli dovnitř.
"Proč by někdo zamykal prázdnou bednu?" zamumlala zamyšleně Sarah a bedlivě truhlu prohlížela.
"Myslím, že má dvojité dno," řekla nakonec.
*
Herrmanova mrtvá paže zlehka přitlačila na knipl. Zpuchřelá kůže na několika místech praskla a pokrylo ji několik kapek zčernalého slizu. Kdesi hluboko, v zajetí znetvořeného mrtvého těla, zaúpěla pilotova duše nezměrnou bolestí.
Ale nikdo ji neslyšel.
A Fokker se opět o kousek přiblížil ke středu spirály.
*
"Je to německy," řekla Sarah. "Pierre, ty umíš německy..."
"Já taky," podotkl Marin.
Sklonili se nad složkou zažloutlých papírů, plných rukou psaných poznámek.
"Vzdávám se," řekl Pierre. "Kurent číst neumím."
"No, když do toho budu chvíli koukat... Nepochybně to má co dělat s chemií..." bručel Martin.
*
Sorrg se zastavil pod vrcholem kopce a čekal. Život jej naučil především čekat...
*
"To letadlo je určitě blíž," řekla Sarah. Martin odložil dokumenty a přistoupil k oknu.
"Je," souhlasil tiše a v jeho hlase zazněl strach.
"Je to dvouplošník, vypadá jako nějaká replika..." začal Pierre. "Jeane, vzal jsi dalekohled?"
"Taky mě to mohlo napadnout," zabručel Jean a vytáhl z batohu triedr.
Vyšli na úzkou terasu a čekali, dokud se dvouplošník neobjevil v úhlu jejich pohledu...
"Ukaž!" řekl dychtivě Martin.
"Nejdřív já, počkej přece... To není možný..."
Mladík zbledl.
"Co je?"
"Nevěřím tomu, nevěřím tomu...."
"Dej sem ten dalekohled!" překřikovali se ostatní.
Černý triedr koloval a každý jen zbledl nebo se zachvěl a poslal jej dál.
"Vidíte to, co já? Vidíte to, co já?" šeptala s nádechem pláče Sylvie.
Viděli.
Sírově žlutá, k nepoznání zdeformovaná tvář pilota na ně hleděla rudými roztřepenými puchýři očí...
*
Mohutný ještěr tiše zasyčel a vystoupil na vrchol kopce.
*
"Je to Fokker Dr. 7," vysvětlil Pierre. "Nejlepší letadlo první světové války. Používal se v osmnáctém roce..."
"Myslíš, že to nějak souvisí s tímhle?" zeptal se Martin a ukázal na hromádku zažloutlých papírů.
"Možná..."
"Vypadneme odsud!" křičela Sylvie.
"Do hodiny bude tma. A vlak jede až ráno," podotkl Pierre.
"Nevydržím to tady!"
"Nevěřím tomu," mumlal Jean. "Co když je to nějaká halucinace?"
"Viděli jsme to všichni," připomněla Sarah. "Všichni..."
"Nějak to tady přečkáme a ráno vypadnem," navrhl Pierre.
"Nevydržím to," plakala Sylvie.
"Musíš," řekl pevně Martin. "A nehysterči."
"Kurva! Vždyť jste to viděli! Mám strach!"
"Strach máme všichni, Sylvie," pokusila se o klidný tón Sarah a lehce dívku objala. Sylvie ji odstrčila a schoulila se v rohu.
"Tady se píše o zpuchýřujícím plynu..." rozluštil Martin a zmlkl...
*
Herrman se opět přiblížil ke středu spirály. Neměl ponětí o tom, co dělá. Neměl ponětí o ničem. Existovala jen bolest...
*
Pierre stál na terase, kouřil a hleděl k obzoru.
"Pierre?"
"Ano, Jeane?"
"Nevím sice jak... ale nenachystals to na nás, že ne?"
Oslovený chvíli mlčel, pak dlouze vyfoukl kouř.
"Ne, Jeane..."
Zaposlouchali se do zvuku kroužícího letounu.
"Ale co to sakra je?" zaúpěl Jean.
"Pojďme se napít..."
Noc plynula pomalu. Bavili se šeptem. Nikdo neusínal.
Když první sluneční paprsky pohladily parapet, pětice pobrala sbalené věci a vyběhla před dům. Fokker byl už velice blízko. Rozběhli se z dolů. Už před sebou viděli silnici na úpatí, když zjistili, že stále stojí na vrcholku kopce.
Sylvie začala ječet a nebyla k utišení.
"Máme problém," pronesl pochmurně Pierre.
*
A bazilišek se začal nadechovat...
*
Seděli v pohodlných křeslech, zírali na sebe, nemluvili už...
Zvuk letadla byl blíž a blíž.
"Ať už to přijde," zašeptala Sarah. "Třeba smrt..."
"Co to meleš!" vykřikla Sylvie. "Já nechci umřít!"
Mlčení.
Čekali.
Pierre zamyšleně hleděl na své přátele.
"Tohle jsem nechtěl," zamumlal. Přemýšlel, jestli nemá krutou hru ukončit. Dovedl si však představit, jak by jej nenáviděli.
"Cos říkal?" zeptal se Martin.
"Kdybych věděl, co se tu bude dít, nezval bych vás. Povídačky o strašidlech... kdo by jim věřil... a teď..."
Opět se blížil soumrak.
*
Žluté prsty, slepené do beztvaré masy, se dotkly páčky, jež měla za okamžik uvolnit bombu s plynem.
*
Pierre stál na terase a hleděl na nebe. Dvouplošník mu proletěl nad hlavou. I on jej už viděl. Na okamžik zavřel své pronikavé černé oči. Když je otevřel, nic se nezměnilo. Všiml si bomby, zavěšené na trupu letounu. Zaklel a vrátil se k přátelům.
"Dobrá, přiznávám se!" vykřikl. "Je jen hra! Hloupý vtip... Můj pradědeček byl sice opravdu chemik, ale nevymyslel žádný plyn. Našel jsem návod na výrobu drogy, psychedelika... Vyrobil jsem ji a namíchal do koňaku..."
"Nesnaž se nás utěšovat," řekl chmurně Martin.
"Sakra věřte mi! Vše, co vidíte a slyšíte jsou jen halucinace, které jsem vám vsugeroval! A vy sami jste ten strašidelný příběh dotvořili..."
Martin vstal, vzal Pierra za ramena a lehce jím zatřásl.
"No tak, uklidni se. Vymýšlením takových historek ničemu nepomůžeš."
To už i Sarah vstala a objala chvějícího se Pierra.
"Není to tvá vina. Nemusíš si namlouvat takové hlouposti..."
"Taky jsem to psychedelikum vypil, ale myslel jsem si, že když vím, tak to zvládnu," přesvědčoval Piere. "Musíme tomu přestat věřit! Je to krutý žert, experiment! Jeane, vžyť jsi to tušil! Nesmíme tomu věřit, jinak..."
*
Herrman zatáhl za páčku a uvolnil bombu. Při jejím pádu se rozpadl plášť, rozežraný agresivním plynem a k zemi se snášel hustý oblak rudožlutého dýmu...
*
Sorrg věděl, že Pán chce, aby se vrátil do své studny. Byl rozhodnut jeho přání splnit, nejprve ale musel vydechnout...
*
Pierre bezmocně hleděl na smrt, která se snášela z nebe.
"Je to jen halucinace!" křičel.
Bylo to však až příliš skutečné.
Křičeli nezměrnou hrůzou, pak jim ústa zalepil hustý leptavý dým.
Mladé tváře začary žloutnout a bobtnat, krátery desítek puchýřů se otevíraly na všech místech jejich těl. Plyn umrtvil smysly a zůstala jen bolest. Krutá. Nezměrná...
Možná trvala jen několik vteřin.
Ve skutečnosti to ale byla Věčnost...

SPIRÁLA

Herrman pevně svíral knipl Dr.7 a upíral zrak na zvětšující se skvrnu – pochodující francouzskou brigádu, která se už za okamžik měla stát minulostí. Vzpomněl si na slavné vítězství svého jmenovce u Teutoburského lesa. I on měl rozhodnout o osudu národa.

Pokřižoval se a sklonil dvouplošník ještě víc.

Skvrna se rozdrobila na zvětšující se tečky.

Francouzi zpozorovali blížící se Fokker.

Herrman uvolnil bombu, její zpuchřelý povrch ale nevydržel a strašlivý sykot na okamžik přehlušil i řev motoru.

Letadlo zahalil rudožlutý dým Baziliščího dechu.

*

Poloprázdná láhev koňaku, vůně hašiše, smích.

"Víte, že podle legend žil v těchto místech bazilišek?" nadhodil Pierre, jemuž horská chata, postavená někdy na počátku století, patřila.

"A měnil lidi svým pohledem a dechem v kámen," zasmál se Jean. "Jo, už jsi to říkal..."

Pierre vstal a upozornil své hosty na západ slunce.

"Nááádhera..." vydechla Sylvie.

Jako na povel se celá pětice shlukla u střešního okna a zírala na slunce, mizející za obzorem. V zorném úhlu se mihlo letadlo.

"Pořád tu je," zabručel Martin. "Divný..."

Dvouplošník opisoval takřka dokonalou kružnici kolem horské chaty už od rána, kdy je zde Pierre přivítal.

"Nemůže vystačit s palivem," přidal se Jean.

"Ať si lítá!" Sylvie mávla rukou a odvrátila se od okna.

"Počkej... to je vážně divný..." šeptala druhá dívka.

"Proč šeptáš, Sarah?" zeptal se Pierre.

"Ani nevím."

"Co když..." začal Martin a zmlkl.

Sarah si zapálila a přešla k protějšímu oknu. Letadlo proletělo.

"Co když co?" zamumlala.

"Nedává to smysl... ale nesledujeme ho soustavně. Možná už několikrát přistál a dotankoval."

"Lítá tu pořád," prohlásil Martin. "Když o tom přemýšlím, slyšel jsem ho celou dobu."

"Kde bereš tu jistotu?" namítl Pierre.

"Vím to, nemusíš mi věřit."

"Zapomněli jste na další důležitou věc," řekla zamyšleně Sarah.

Tázavé pohledy. Jen Sylvii záhadné letadlo nezajímalo a naslouchala hudbě, linoucí se z reproduktorů.

"Na co?"

Upřený pohled jejích tmavých očí.

"Proč tu vůbec lítá, pořád dokola, hodiny..."

"Aby nás vyděsil," zasmál se Jean. "No jo," zvážněl. "Aby nás vyděsil, proč ne?"

*

Rudý měsíc shlížel na pustinu. Krhavé oko, nemocná zář.

Hluboké stopy v prachu, zápach a dým.

Sorrg pozvedl svou ještěří hlavu.

"Slyším tvé voláni, Pane," zasyčel to ticha. "Již brzy přijdu."

V jeho rudě zářícím pohledu se nezrcadlilo nic.

Pán pustiny se začal soukat do jedovaté studny.

*

Herrman cítil, jak jeho kůže bublá a praská. Ruka na kniplu, pokrytém mazlavým hnisem, zežloutla a ztratila tvar. V té chvíli ještě viděl přes načervenalou tekutinu stékající mu po očích, dvojí prasknutí rozežraných bulv jej však navždy ponořilo do temnoty. Řval hrůzou a bolestí, dokud se mu hlava nezměnila v jediný velký bolák.

Zahalila jej temnota.

Necítil už vůbec nic, jen bolest. Krutou. Nezměrnou. Věčnou.

Vojáci v úžasu pozorovali, jak nepřátelský letoun zahaluje oblak kouře. Když neproniknutelný oblak rozehnal závan větru, nezbylo z Fokkeru nic.

*

"Proč by nás chtěl někdo děsit?" zamumlal Pierre.

"Jé, podívejte, co jsem našla," přerušila ticho Sylvie a vysoukala se zpod gauče. Nikdo si nevšiml, že by tam lezla. Na nastavené dlani ležely dva špendlíky. Všichni užasle hleděli na jejich rudě zářící skleněné hlavičky.

"To jsou oči," zamumlal Pierre.

"Cože?" vyhrkl Martin.

"Cože co?" zeptal se Pierre.

"Cos to říkal o těch očích?"

"O jakých očích?" nechápal hostitel.

"Řekl, že to jsou oči," prohlásil Jean.

"O čem to mluvíte?" vyděsil se Pierre.

"Vážně jsi to řekl," přidala se Sarah. "To jsou oči."

"Jo, říkal něco o očích. Tak už toho nechte. S váma je ale zábava..." zazněl otrávený hlas Sylvie.

"Nic takového jsem neříkal..."

*

Bazilišek ležel ve studni a čekal na úsvit. Nabíral síly. Ze zobáku mu stoupal rudožlutý dým.

*

Sylvie nenápadně zvětšovala hlasitost, dokud hudba nepřekryla otravný zvuk kroužícího letounu. Téma hovoru se nyní točilo kolem záhadných špendlíků. Do velkého podkrovního pokoje dopadalo světlo rudého měsíce. Skupinka chvíli mlčky pozorovala zatmění, ale rychle se vrátila k debatě.

"Určitě nemají žádný zdroj," mumlal Jean. "Třeba je to nějaká nová fosforeskující látka. Co já vím. Chemici už dokážou vyrobit ledacos."

"Můj pradědeček byl chemik," poznamenal Pierre.

"A?" zeptala se Sarah.

"No po něm tu asi nezůstaly," zasmál se Jean.

"Kdo ví, byl to génius," namítl Pierre.

"Povídej," vyzval ho Martin.

"Byl to Němec. Za první světové války pracoval na nějaké nové tajné zbrani."

"Jó, Němci a jejich tajný zbraně," zasmál se Jean.

"Zemřel při nehodě v laboratoři a jeho kolegové nedokázali projekt dotáhnout do konce. Při testech ztratili pilota, který měl zbraň vyzkoušet na nepříteli, tak se na to vykašlali a..."

"No, fajn. A co ty špendlíky?" přerušil jej Jean.

"To jsou oči," prohlásil Pierre.

"Už to zase řekl!" vykřikla Sylvie.

"Co?"

*

Sorrg se vysoukal ze studny a rozložil své mohutné tělo na žhavém slunci. Vychutnával teplo, pomalu pronikající jeho útrobami.

*

"Zatracená kocovina," sténal Martin a přivíral oči před jasným světlem z venku.

"Mám tu nějaký prášky," poznamenal Pierre.

Zvuk motoru.

"Je tu pořád," zašeptala Sarah.

"Kolik je hodin?" zívl Jean.

"Půl třetí."

"Áááá, proč mě budíte tak brzo?"

"Mám tu pro vás snídani, ospalci!" ozvala se Sylvie z kuchyně v přízemí.

"Zdá se mi, že je blíž," poznamenala Sarah.

"Cože?"

"To letadlo. Co když létá ve spirále? Blíž a blíž k nám..."

Pierre se zachvěl.

"Nestraš. Určitě to má nějaké logické vysvětlení."

*

Bazilišek vstal a začal pomalu vystupovat na vrchol blízkého kopce. Nohy se mu bořily do vrstvy písku, prachu a uschlých větviček.

*

"Co je uvnitř, Pierre?" zeptal se Martin a zvědavě si prohlížel velkou dřevěnou bednu s rovným víkem, na níž stála hi-fi věž.

"Myslím, že je prázdná. Nemám k ní klíč."

"A to nejseš zvědavej?" podivil se Jean.

"Je lehká a nic v ní nechrastí. Určitě je prázdná."

"Jak může být stará?" dumal nahlas Martin.

"Nevím."

"Nezkusíme ji otevřít?" zeptal se Matin.

"Nemám klíč a nechci ji rozbít."

"Žádný problém," prohlásila Sylvie a vytáhla z kapsy sponku.

"Ty zlodějko!" zasmál se Jean.

Sundali věž a se zájmem pozorovali, jak dívka zápasí se zámkem.

Cvaknutí.

"No tak, otevři ji!"

"Pierre měl pravdu, je prázdná," prohlásila zklamaně.

Nahlédli dovnitř.

"Proč by někdo zamykal prázdnou bednu?" zamumlala zamyšleně Sarah a bedlivě truhlu prohlížela.

"Myslím, že má dvojité dno," řekla nakonec.

*

Herrmanova mrtvá paže zlehka přitlačila na knipl. Zpuchřelá kůže na několika místech praskla a pokrylo ji několik kapek zčernalého slizu. Kdesi hluboko, v zajetí znetvořeného mrtvého těla, zaúpěla pilotova duše nezměrnou bolestí.

Ale nikdo ji neslyšel.

A Fokker se opět o kousek přiblížil ke středu spirály.

*

"Je to německy," řekla Sarah. "Pierre, ty umíš německy..."

"Já taky," podotkl Martin

Sklonili se nad složkou zažloutlých papírů, plných rukou psaných poznámek.

"Vzdávám to," řekl Pierre. "Kurent číst neumím."

"No, když do toho budu chvíli koukat. Nepochybně to má co dělat s chemií," bručel Martin.

*

Sorrg se zastavil pod vrcholem kopce a čekal. Život jej naučil především čekat.

*

"To letadlo je určitě blíž," řekla Sarah. Martin odložil dokumenty a přistoupil k oknu.

"Je," souhlasil tiše a v jeho hlase zazněl strach.

"Je to dvouplošník, vypadá jako nějaká replika..." začal Pierre. "Jeane, vzal jsi dalekohled?"

"Taky mě to mohlo napadnout," zabručel Jean a vytáhl z batohu triedr.

Vyšli na úzkou terasu a čekali, dokud se dvouplošník neobjevil v úhlu jejich pohledu.

"Ukaž!" řekl dychtivě Martin.

"Nejdřív já, počkej přece... To není možný..."

Mladík zbledl.

"Co je?"

"Nevěřím tomu, nevěřím tomu...."

"Dej sem ten dalekohled!" překřikovali se ostatní.

Černý triedr koloval a každý jen zbledl nebo se zachvěl a poslal jej dál.

"Vidíte to, co já? Vidíte to, co já?" šeptala s nádechem pláče Sylvie.

Viděli.

Sírově žlutá, k nepoznání zdeformovaná tvář pilota na ně hleděla rudými roztřepenými puchýři očí.

*

Mohutný ještěr tiše zasyčel a vystoupil na vrchol kopce.

*

"Je to Fokker Dr. 7," vysvětlil Pierre. "Nejlepší letadlo první světové války. Používal se v osmnáctém roce."

"Myslíš, že to nějak souvisí s tímhle?" zeptal se Martin a ukázal na hromádku zažloutlých papírů.

"Možná."

"Vypadneme odsud!" křičela Sylvie.

"Do hodiny bude tma. A vlak jede až ráno," podotkl Pierre.

"Nevydržím to tady!"

"Nevěřím tomu," mumlal Jean. "Co když je to nějaká halucinace?"

"Viděli jsme to všichni," připomněla Sarah. "Všichni..."

"Nějak to tady přečkáme a ráno vypadnem," navrhl Pierre.

"Nevydržím to," plakala Sylvie.

"Musíš," řekl pevně Martin. "A nehysterči."

"Kurva! Vždyť jste to viděli! Mám strach!"

"Strach máme všichni, Sylvie," pokusila se o klidný tón Sarah a lehce dívku objala. Sylvie ji odstrčila a schoulila se v rohu.

"Tady se píše o zpuchýřujícím plynu..." rozluštil Martin a zmlkl.

*

Herrman se opět přiblížil ke středu spirály. Neměl ponětí o tom, co dělá. Neměl ponětí o ničem. Existovala jen bolest.

*

Pierre stál na terase, kouřil a hleděl k obzoru.

"Pierre?"

"Ano, Jeane?"

"Nevím sice jak... ale nenachystals to na nás, že ne?"

Oslovený chvíli mlčel, pak dlouze vyfoukl kouř.

"Ne, Jeane."

Zaposlouchali se do zvuku kroužícího letounu.

"Ale co to sakra je?" zaúpěl Jean.

"Pojďme se napít."

Noc plynula pomalu. Bavili se šeptem. Nikdo neusínal.

Když první sluneční paprsky pohladily parapet, pětice pobrala sbalené věci a vyběhla před dům. Fokker byl už velice blízko. Rozběhli se z dolů. Už před sebou viděli silnici na úpatí, když zjistili, že stále stojí na vrcholku kopce.

Sylvie začala ječet a nebyla k utišení.

"Máme problém," pronesl pochmurně Pierre.

*

A bazilišek se začal nadechovat...

*

Seděli v pohodlných křeslech, zírali na sebe, nemluvili už.

Zvuk letadla byl blíž a blíž.

"Ať už to přijde," zašeptala Sarah. "Třeba smrt..."

"Co to meleš!" vykřikla Sylvie. "Já nechci umřít!"

Mlčení.

Čekali.

Pierre zamyšleně hleděl na své přátele.

"Tohle jsem nechtěl," zamumlal. Přemýšlel, jestli nemá krutou hru ukončit. Dovedl si však představit, jak by jej nenáviděli.

"Cos říkal?" zeptal se Martin.

"Kdybych věděl, co se tu bude dít, nezval bych vás. Povídačky o strašidlech... kdo by jim věřil... a teď..."

Opět se blížil soumrak.

*

Žluté prsty, slepené do beztvaré masy, se dotkly páčky, jež měla za okamžik uvolnit bombu s plynem.

*

Pierre stál na terase a hleděl na nebe. Dvouplošník mu proletěl nad hlavou. I on jej už viděl. Na okamžik zavřel své pronikavé černé oči. Když je otevřel, nic se nezměnilo. Všiml si bomby, zavěšené na trupu letounu. Zaklel a vrátil se k přátelům.

"Dobrá, přiznávám se!" vykřikl. "Je jen hra! Hloupý vtip! Můj pradědeček byl sice opravdu chemik, ale nevymyslel žádný plyn. Našel jsem návod na výrobu drogy, psychedelika. Vyrobil jsem ji a namíchal do koňaku..."

"Nesnaž se nás utěšovat," řekl chmurně Martin.

"Sakra věřte mi! Vše, co vidíte a slyšíte jsou jen halucinace, které jsem vám vsugeroval! A vy sami jste ten strašidelný příběh dotvořili!"

Martin vstal, vzal Pierra za ramena a lehce jím zatřásl.

"No tak, uklidni se. Vymýšlením takových historek ničemu nepomůžeš."

To už i Sarah vstala a objala chvějícího se Pierra.

"Není to tvá vina. Nemusíš si namlouvat takové hlouposti."

"Taky jsem to psychedelikum vypil, ale myslel jsem si, že když vím, tak to zvládnu," přesvědčoval Piere. "Musíme tomu přestat věřit! Je to krutý žert, experiment! Jeane, vžyť jsi to tušil! Nesmíme tomu věřit, jinak..."

*

Herrman zatáhl za páčku a uvolnil bombu. Při jejím pádu se rozpadl plášť, rozežraný agresivním plynem a k zemi se snášel hustý oblak rudožlutého dýmu.

*

Sorrg věděl, že Pán chce, aby se vrátil do své studny. Byl rozhodnut jeho přání splnit, nejprve ale musel vydechnout.

*

Pierre bezmocně hleděl na smrt, která se snášela z nebe.

"Je to jen halucinace!" křičel.

Bylo to však až příliš skutečné.

Křičeli nezměrnou hrůzou, pak jim ústa zalepil hustý leptavý dým.

Mladé tváře začary žloutnout a bobtnat, krátery desítek puchýřů se otevíraly na všech místech jejich těl. Plyn umrtvil smysly a zůstala jen bolest. Krutá. Nezměrná.

Možná trvala jen několik vteřin.

Ve skutečnosti to ale byla věčnost.