Procházka mezi snem a bděním

Před časem se mi zdálo něco o tom, že ulice, na níž nyní bydlím, a ulice, kde jsem bydlel v dětství, byly totožné, prostě se prolnuly. To jsem samozřejmě ve snu neřešil, ve snu to se to prostě tak mělo.

Byl jsem kdesi pryč ze zpráv v televizi jsem se dozvěděl, že na mé ulici došlo k velkému požáru, který mimo jiné zachvátil a zničil i krásnou katedrálu na jejím konci (ve skutečnosti je na konci ulice, kde jsem bydlel v dětství, velmi zajímavý dům).
Měl jsem strach, nevěděl jsem, zda byl dům, v němž bydlím, ušetřen. Nějak se ke svému domu dostávám a zjišťuji, že ušetřen byl. Sen se začíná prolínat se stanicí Vltava – začal hrát radiobudík. Má mysl je vržena do pásma o životě a díle architekta a esejisty Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury. Ten okamžik, v němž k vržení došlo, si však neuvědomuji. Sen a povídání v rádiu jsou zpočátku propletené v cosi surreálného, přičemž nyní, z pozice bdělé mysli, nelze přesně říci, “o čem“ to v této fázi bylo. Realita postupně vítězí a vytěsňuje sen, ten je však stále přítomen jako podtón, stále je tam cítit. Rozeřve se druhý budík. Neochotně vstávám. Přemýšlím o tom, jak je to všechno rozmazané, jak neurčitá dokáže hranice mezi snem a skutečností být. Odcházím na záchod, čtu první žalm a medituji o důstojnosti člověka. Záchod je vůbec snad jediné běžně a každodenně přístupné místo, kde má smysl meditovat o důstojnosti člověka. Kdy jsem vlastně v celém tomto procesu začal být sám sebou, pokud toto slovní spojení vůbec něco znamená? Přesto je však, zdá se, navzdory tomu, že hranice mezi nimi je difúzní povahy, nějaký rozdíl mezi snovým a bdělým já. Ale co když je vědomí toho rozdílu stejným druhem kognitivního klamu, jako ten, který nás ve snu přesvědčuje, že to, co se děje, je skutečné a že se svobodně rozhodujeme?
"Všichni sní, sním i já sám,
že v žaláři přebývám.
Sním, že je to nyní těžší,
sním, že jsem byl svobodnější.
Co je život?- Přelud, klam.
Co je život?- Potřeštění,
smyšlenka, stín, to, co není.
Vše velké je malé jen.
Dnes už vím: život je sen
a také sny jsou jen snění."
Pedro Calderón de la Barca

Byl jsem kdesi pryč a ze zpráv v televizi jsem se dozvěděl, že na mé ulici došlo k velkému požáru, který mimo jiné zachvátil a zničil i krásnou katedrálu na jejím konci (ve skutečnosti je na konci ulice, kde jsem bydlel v dětství, velmi zajímavý dům).

Měl jsem strach, nevěděl jsem, zda byl dům, v němž bydlím, ušetřen. Nějak jsem se k domu, v němž jsem bydlel, dostal a zjistil jsem, že ušetřen byl. Do snu vstoupila rozhlasová stanice Vltava – začal hrát radiobudík. Má mysl byla vržena do pásma o životě a díle architekta a esejisty Adolfa Loose, jednoho ze zakladatelů moderní architektury. Ten okamžik, v němž k vržení došlo, jsem si však neuvědomil. Sen a povídání v rádiu byly zpočátku propletené v cosi surreálného, přičemž posléze, z pozice již bdělé mysli, nebylo možné přesně říci, “o čem“ to v této fázi bylo. "Realita" postupně vítězila a sen vytěsnila, ten však byl stále přítomen jako podtón, stále tam byl cítit.

Rozeřval se druhý budík. Neochotně jsem vstal a přemýšlel o tom, jak je to všechno rozmazané, jak neurčitá dokáže hranice mezi snem a skutečností být. Šel jsem na záchod, kde jsem se začetl do prvního žalmu a meditoval o důstojnosti člověka. Záchod je vůbec snad jediné běžně a každodenně přístupné místo, kde má smysl meditovat o důstojnosti člověka.

Kdy jsem vlastně v celém tomto procesu začal být "sám sebou"? A znamená vůbec slovní spojení "být sám sebou" něco smysluplného? Přesto však, zdá se (navzdory tomu, že hranice mezi nimi je difúzní povahy) nějaký rozdíl mezi snovým a bdělým já existuje. Ale co když je vědomí toho rozdílu stejným druhem kognitivního klamu, jako ten, který nás ve snu přesvědčuje, že to, co se děje, je skutečné a že se svobodně rozhodujeme?

Pomezí mezi spánkem a bděním, a stejně tak pomezí mezi bděním a spánkem, probouzení se a usnínání coby úsvit a soumrak subjektivního dne, jsou vpravdě magické chvíle, kdy můžeme nahlédnout do jinak zapovězených zákoutí lidské duše a uvědomit si bytostnou relativnost pocitu kontinuity existence, který obvykle označujeme poněkud matoucím slovem "já".

"Všichni sní, sním i já sám,

že v žaláři přebývám.

Sním, že je to nyní těžší,

sním, že jsem byl svobodnější.

Co je život?- Přelud, klam.

Co je život?- Potřeštění,

smyšlenka, stín, to, co není.

Vše velké je malé jen.

Dnes už vím: život je sen

a také sny jsou jen snění."

Pedro Calderón de la Barca