Peter Westbroek: Život jako geologická síla (recenze)

Kniha nizozemského profesora geofyziologie Petera Westbroeka se mi dostala do rukou vlastně náhodou, ale okamžitě mě zaujala a přiměla k přečtení. Už z prvních stránek bylo totiž zřejmé, že její autor je nejen učený, ale též moudrý.

O čem tedy tato kniha pojednává? A co se vlastně skrývá pod termínem "geofyziologie"? Autor se soustředí především na procesy, ve kterých rozhodující roli sehrál život – tedy téměř všechny procesy probíhající v atmosféře, hydrosféře i litosféře planety a neopomíná ani lidské působení na naši planetu.
V Prologu se Westbroek věnuje nizozemské krajině a ukazuje, kolik nejrůznějších vlivů, včetně četných zásahů člověka, se podílelo na její tvářnosti. Jen málo krajin nebylo nějakým způsobem ovlivněno člověkem, a o Nizozemí, neustále soupeřícím s mořem, to platí dvojnásob. V závěru kapitoly ukazuje, že na problematiku krajiny je nezbytné pohlížet komplexně: "Geologický dopad fyzikálních, chemických, biologických a kulturních sil nikdy nemůže být úplně oddělen a je nemožné jej vyhodnocovat a kvantifikovat odděleně a v detailu. Kde naleznete v holandských vodách, obloze, vegetaci, domech, kanálech a hrázích odděleně specifické prvky fyzikální, chemické, biologické a kulturní? Tyto síly tvoří jeden základ, jehož rozdělení existuje jen v naší mysli." (s. 34)
Následující kapitoly jsou věnovány geologickým vlastnostem planety. Dozvíme se o fungování deskové tektoniky, o tom, jak se usazují sedimenty a tvoří fosilie, jak to vše působí na krajinu, dále pak o tom, jak probíhá geologický výzkum, neboli – odkud toto všechno víme. Pozoruhodná je kapitola pojednávající o dynamismu Země coby "geochemické továrny", v níž se neustále v mnoha různých, vzájemně propletených, cyklech proměňují určité základní prvky a sloučeniny, a ukazuje, že život, přinejmenším ten pokročilý, by nebyl bez této dynamiky možný. "Zásadní záhadou globálních cyklů je právě tento protiklad mezi šíleným pohybem uvnitř pozemské továrny a téměř perfektním klidem, kterým se továrna projevuje navenek." (s. 77). Pokud tušíte, že autor směřuje k hypotéze Gaia, tušíte správně. Než k tomu ale dojde, je nezbytné pohlédnout na život coby aktéra vstupujícího do výše zmíněných procesů, tedy na život, jako geologickou sílu. Nejprve se autor opět vrací do rodného kraje a ukazuje, jakou (nesmírnou) měrou zformoval život tamní krajinu. Detailně popisuje holandský ostrov Vlieland, místo, jež, mimo jiné, ukazuje, jak úžasná krajina může vzniknou díky uvědomělému a moudrému působení člověka (nutno podotknout, že Vlieland se stal jedním z míst, kde bych rád strávil dovolenou). Poté, co se autor vrátí k obecnému shrnutí, zabývá se především vlivem života na horninový cyklus, vždyť některé horniny mohou vznikat jen za pomoci organismů a jsou to opět organismy, jež se aktivně podílejí na jejich erozi. Evoluci hornin je věnovaná celá jedna kapitola, díky níž si čtenář uvědomí, jakou geologickou mocí život vládne – a to včetně (a vlastně především) jednobuněčných organismů včetně bakterií.
Ve třetí části knihy se Westbroek zabývá problematikou života v celoplanetárním hledisku s důrazem na propojení biologických a geologických cyklů a to z perspektivy celé zemské historie. Jedná se o natolik hutnou kapitolu, že ji není možné stručně shrnout. V předposlední kapitole se pak autor přihlásí k Lovelockově hypotéze Gaia, v níž je Země přirovnána k živému organismu (přirovnána, nikoli ztotožněna!). Tuto hypotézu autor prezentuje ve světle moderních poznatků a bez jakýchkoli "esoterických" či New Age příměsí. Dozvídáme se zde mimo jiné, že sám Lovelock navrhl opustit jméno Gaia kvůli výše zmíněným asociacím a navrhl termín "geofyziologie" (dozvídáme se tedy, čeho je tedy Peter Westbroek profesorem), aby zdůraznil, že se jedná o studium mechanismů regulujících zemský systém. Westbroek však pojem "Gaia" neodmítá a kapitolu uzavírá slovy: "Gaia je produktem vědy, která je schopna promlouvat k našim emocím a pozměňovat naše hodnoty." (s. 179).
V závěru knihy se autor věnuje ekologické problematice, bylo by ostatně zvláštní, kdyby ji v takto zaměřené knize opominul. Narozdíl od mnoha jiných autorů není Westbroek pesimista. Jistě to souvisí s faktem, že je Nizozemec a díky tomu má blízko ke konstruktivním lidským zásahům do běhu přírody. Ukazuje, že tvrzení, že v minulosti žili lidé v souladu s přírodou, je iluzorní, zásahy do fungování přírody jsou podle něj tak staré, jako lidstvo samo. Přihlašuje se k teilhardovské koncepci noosféry, oceňuje tedy lidskou kulturu a její bohatství, a vítá též skutečnost, že vědecké zkoumání planety Země a života na ní překonalo úzké specializace a stává se interdisciplinárním. Porozumění Zemi, životu a člověku jako vidí klíč k vyřešení současných i budoucích problémů. Nezasahováním bychom ničeho nedosáhli, jsme zde a jsme silou, která výrazně působí na podobu naší planty a života na ní. Není možné nepůsobit, ale je možné působit moudře. "Nyní jsou problémy mnohonásobné a globálního rozsahu. Lidstvo může být poraženo a rozdrceno a nakonec mohou opět převládnout síly přírody. Cítím ale, že pokud se nám podaří přežít, celá Země se změní v kulturní doménu, v jakýsi druh parku, v gigantickou laboratoř nebo velké dílo umění." (s. 187)
Je to dobrá kniha a přístup jejího autora mi připadá velmi sympatický. V žádném ohledu není fanatik, připouští možnost, že lidstvo vlastní vinou zanikne, ale odmítá dnes módní strašení a sám je spíše optimista a věří, že pokud se poučíme, budeme schopni být dobrými hospodáři.
WESTBROEK, P. Život jako geologická síla. Praha: Dokořán, 2003. 207 stran. 225 Kč.

O čem tedy tato kniha pojednává? A co se vlastně skrývá pod termínem "geofyziologie"? Autor se soustředí především na procesy, ve kterých rozhodující roli sehrál život – tedy téměř všechny procesy probíhající v atmosféře, hydrosféře i litosféře planety a neopomíná ani lidské působení na naši planetu.

V Prologu se Westbroek věnuje nizozemské krajině a ukazuje, kolik nejrůznějších vlivů, včetně četných zásahů člověka, se podílelo na její tvářnosti. Jen málo krajin nebylo nějakým způsobem ovlivněno člověkem, a o Nizozemí, neustále soupeřícím s mořem, to platí dvojnásob. V závěru kapitoly ukazuje, že na problematiku krajiny je nezbytné pohlížet komplexně: "Geologický dopad fyzikálních, chemických, biologických a kulturních sil nikdy nemůže být úplně oddělen a je nemožné jej vyhodnocovat a kvantifikovat odděleně a v detailu. Kde naleznete v holandských vodách, obloze, vegetaci, domech, kanálech a hrázích odděleně specifické prvky fyzikální, chemické, biologické a kulturní? Tyto síly tvoří jeden základ, jehož rozdělení existuje jen v naší mysli." (s. 34)

Následující kapitoly jsou věnovány geologickým vlastnostem planety. Dozvíme se o fungování deskové tektoniky, o tom, jak se usazují sedimenty a tvoří fosilie, jak to vše působí na krajinu, dále pak o tom, jak probíhá geologický výzkum, neboli – odkud toto všechno víme. Pozoruhodná je kapitola pojednávající o dynamismu Země coby "geochemické továrny", v níž se neustále v mnoha různých, vzájemně propletených, cyklech proměňují určité základní prvky a sloučeniny, a ukazuje, že život, přinejmenším ten pokročilý, by nebyl bez této dynamiky možný. "Zásadní záhadou globálních cyklů je právě tento protiklad mezi šíleným pohybem uvnitř pozemské továrny a téměř perfektním klidem, kterým se továrna projevuje navenek." (s. 77). Pokud čtenář tuší, že autor směřuje k "hypotéze Gaia", tuší správně. Než k tomu ale dojde, je nezbytné pohlédnout na život coby aktéra vstupujícího do výše zmíněných procesů, tedy na život, jako geologickou sílu. Nejprve se autor opět vrací do rodného kraje a ukazuje, jakou (nesmírnou) měrou zformoval život tamní krajinu. Detailně popisuje holandský ostrov Vlieland, místo, jež, mimo jiné, ukazuje, jak úžasná krajina může vzniknou díky uvědomělému a moudrému působení člověka (nutno podotknout, že Vlieland se stal jedním z míst, kde bych rád strávil dovolenou). Poté, co se autor vrátí k obecnému shrnutí, zabývá se především vlivem života na horninový cyklus, vždyť některé horniny mohou vznikat jen za pomoci organismů a jsou to opět organismy, jež se aktivně podílejí na jejich erozi. Evoluci hornin je věnovaná celá jedna kapitola, díky níž si čtenář uvědomí, jakou geologickou mocí život vládne – a to včetně (a vlastně především) jednobuněčných organismů.

Ve třetí části knihy se Westbroek zabývá problematikou života v celoplanetárním hledisku s důrazem na propojení biologických a geologických cyklů a to z perspektivy celé zemské historie. Jedná se o natolik hutnou kapitolu, že ji není možné stručně shrnout. V předposlední kapitole se pak autor přihlásí k Lovelockově hypotéze Gaia, v níž je Země přirovnána k živému organismu (přirovnána, nikoli ztotožněna!). Tuto hypotézu autor prezentuje ve světle moderních poznatků a bez jakýchkoli "esoterických" či "New Age" příměsí. Dozvídáme se zde mimo jiné, že sám Lovelock navrhl opustit jméno Gaia kvůli výše zmíněným asociacím a navrhl termín "geofyziologie" (dozvídáme se tedy, čeho je tedy Peter Westbroek profesorem), aby zdůraznil, že se jedná o studium mechanismů regulujících zemský systém. Westbroek však pojem "Gaia" neodmítá a kapitolu uzavírá slovy: "Gaia je produktem vědy, která je schopna promlouvat k našim emocím a pozměňovat naše hodnoty." (s. 179).

V závěru knihy se autor věnuje ekologické problematice, bylo by ostatně zvláštní, kdyby ji v takto zaměřené knize opomněl. Na rozdíl od mnoha jiných autorů není Westbroek pesimista. Jistě to souvisí s faktem, že je Nizozemec a díky tomu má blízko ke konstruktivním lidským zásahům do běhu přírody. Ukazuje, že tvrzení, že v minulosti žili lidé v souladu s přírodou, je iluzorní, zásahy do fungování přírody jsou podle něj tak staré, jako lidstvo samo. Přihlašuje se k teilhardovské koncepci noosféry, oceňuje tedy lidskou kulturu a její bohatství, a vítá též skutečnost, že vědecké zkoumání planety Země a života na ní překonalo úzké specializace a stává se interdisciplinárním. Porozumění Zemi, životu a člověku jako vidí klíč k vyřešení současných i budoucích problémů. Nezasahováním bychom ničeho nedosáhli, jsme zde a jsme silou, která výrazně působí na podobu naší planety a života na ní. Není možné nepůsobit, ale je možné působit moudře. "Nyní jsou problémy mnohonásobné a globálního rozsahu. Lidstvo může být poraženo a rozdrceno a nakonec mohou opět převládnout síly přírody. Cítím ale, že pokud se nám podaří přežít, celá Země se změní v kulturní doménu, v jakýsi druh parku, v gigantickou laboratoř nebo velké dílo umění." (s. 187)

Je to dobrá kniha a přístup jejího autora mi připadá velmi sympatický. V žádném ohledu není fanatik, připouští možnost, že lidstvo vlastní vinou zanikne, ale sám je spíše optimista a věří, že pokud se poučíme, budeme schopni být dobrými hospodáři. Snad se tak i stane.

WESTBROEK, P. Život jako geologická síla. Praha: Dokořán, 2003. 207 stran.

***

Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail [e-mail]