Osmnáct let dlouhá cesta do blázince

Před rokem a dvěma dny jsem byl ve velmi vážném stavu hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky v brněnské fakultní nemocnici Bohunice. Myslím, že roční výročí je vhodná příležitost k rekapitulaci té zkušenosti.

Samozřejmě není úplně snadné jít s něčím takovým ven, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl vzdát se veškerých ambicí, jež by snad takové „přiznání“ mohlo sabotovat, a vzhledem k tomu, že lidi, kteří jsou schopni zneužít jakoukoli informaci k nenávistným a zlomyslným výpadům, mám už celkem na háku, nevidím důvod, proč se o tuto zkušenost, možná zajímavou, nepodělit.

Nejprve je ale třeba začít širším kontextem mého života s nemocí, jemuž je věnován tento text; o konkrétní zážitky ze tří psychiatrických oddělení, na nichž jsem loni dva měsíce pobýval, se podělím v příštím článku.

Opakující se deprese vpadly do mého života v roce 1996, tedy v mých 21 letech. Do té doby jsem byl v podstatě v pohodě. Samozřejmě, že jsem byl neurotický introvert, to je moje základní životní nastavení, ale byl jsem takříkajíc „plně funkční“. Studium na gymnáziu i v prvních dvou letech na vysoké škole jsem zvládal s přehledem a s výbornými výsledky, měl jsem pár přátel, objevoval jsem svět. Také jsem o sobě měl přehnané mínění a vůbec jsem trpěl spoustou iluzí, ale to asi patřilo k věku. První deprese s sebou přinesla nejen dosti extrémní duševní stavy včetně prvních úvah o sebevraždě, ale především neschopnost se soustředit a tzv. abulii – nedostatek vůle. Myslím, že snad každý zažil nějaké dny, kdy se mu nic nechtělo, nic mu nešlo od ruky a jaksi nešlo vybičovat se k jakékoli smysluplné aktivitě. Den blbec. Pokud je to den či dva, je to normální výkyv a prakticky vše zameškané nebo pokažené lze rychle napravit. Pokud ten „den blbec“ trvá bez přestávky třeba půl roku, je to ovšem už dost vážný problém.

S první depresí přišly první problémy ve škole, první přerušení studia, první vážné hádky s mámou, která nechápala, co se to se mnou najednou děje, první nesnesitelné pocity viny a obviňování se z vlastní neschopnosti. Když deprese odešla, doháněl jsem, co se dalo, ale když už to vypadalo opravdu dobře, přišla další fáze – a tak dále. Prvních sedm let jsem s tím zápolil na vlastní pěst a dle matčina doporučení jsem „zatínal zuby“. Potíž je, že „zatínání zubů“ na depresi nefunguje, nanejvýš krátkodobě a o to hlubší je pak propad. Čím víc na depresi tlačíte, tím víc tlačí ona na vás.

Byla i krátká, zhruba měsíční, období povznesené nálady, kdy jsem se cítil skvěle, nic nebyl problém, vše šlo jak na drátkách, u zkoušek jsem neměl sebemenší trému (to je u mě velmi nepřirozené) a věřil jsem, že mi patří svět. Hypománie se tomu říká. Je to nádherný stav těla i mysli, jenže nevydrží. Studium filosofie a religionistiky jsem nakonec nedokončil. Bojoval jsem dlouho, ale prostě to už pak nešlo dohnat.

Zde je mimochodem třeba zbořit jednu falešnou představu, totiž že deprese je zákonitě důsledkem nějakých jí předcházejících špatných životních okolností – neúspěchů, traumat apod. Může tomu tak být – říká se tomu „reaktivní deprese“ a jedná se o reakci organismu na dlouhodobý stres (spojený třeba s úmrtím blízké osoby, ztrátou zaměstnání, rozvodem apod.). Může to potkat každého člověka. Naštěstí je v takovém případě, zvláště když je deprese podchycena včas, velmi dobrá prognóza a často nejsou ani potřeba léky – stačí dobrý psychoterapeut. Okolí navíc tento druh depresí lépe chápe, protože je možné smysluplně odpovědět na otázku "Z čeho tu depresi máš?" 

Moje obtíže ale měly mnohem hlubší kořeny a nijak zjevně nesouvisely s aktuálními situacemi. Dokonce tomu bylo většinou tak, že deprese se vracela ve chvílích, kdy se mi dařilo a měl jsem pocit, že už to bude jen dobré, a odcházela leckdy ve chvílích, kdy jsem se (často v důsledku nemoci) ocitl v náročné a stresující existenční nouzi.

Stres ovšem někdy situaci následně zhoršil, konkrétně v roce 2002, kdy jsem měl fajn práci coby pracovní terapeut v chráněné dílně pro duševně nemocné (sic!). Nejprve přišla deprese, pak jsem se dozvěděl, že se mámě vrátila v minulosti odléčená rakovina – a že má před sebou pár měsíců života. Bylo to, myslím, že představitelně, hrozné. V té době jsem se začal ambulantně psychiatricky léčit, ale trvalo tři příšerné roky než jsem zase začal pořádně fungovat. Roky 2005-2008 byly s menšími, ale zvládnutelnými výkyvy v pohodě. Pracoval jsem v doléčováku jako terapeut lidí závislých na alkoholu, oženil jsem se, a opět, jako už tolikrát, jsem věřil, že nyní už to mám konečně pod kontrolou. Nutno dodat, že antidepresiva, poté, co se našla taková, která mi sedla, skutečně pomohla – délka remise se výrazně prodloužila. Jsem ostatně přesvědčen, že kdybych se začal léčit hned v roce 1996, mohl jsem si ušetřit spoustu bolesti a zřejmě i dokončit tu školu, ale je zbytečné rozjímat nad něčím, co už nezměním. Nicméně: pokud jste rodič a vaše dospívající či časně dospělé dítě začne vykazovat náhlou změnu chování a nálady a citelný propad výkonnosti, neříkejte mu, že se má víc snažit – svěřte potomka promptně do péče odborníka - ušetříte jemu i sobě spoustu trápení.

Další depresivní fáze přišla v roce 2008. Trvala něco přes rok, byl jsem na neschopence. Po roce došlo k rychlému zlepšení. Od roku 2010 jsem měl doslova práci snů: Pracoval jsem na různých projektech ve vzdělávací neziskovce, k tomu jsem měl ještě další podobnou práci na malý úvazek v jiné organizaci a ještě jsem pořádal v rámci jednoho projektu semináře na DPP. Pracoval jsem vesměs z domu a pracoval jsem rychle a efektivně – díky tomu jsem měl spoustu volného času, protože když jsem splnil zadané úkoly, nemusel jsem někde sedět a předstírat práci. Mé příjmy výrazně převyšovaly průměrnou mzdu a vykazoval všechny znaky člověka pokládaného naší společností za úspěšného. Myslím, že jsem v té době trpěl přehnaným sebevědomím a jistou arogancí, ale také jsem se snažil vyvíjet aktivity ve prospěch lidí, kteří na tom nebyli tak dobře, jako já, mimo jiné i svým angažmá v KSČM. V roce 2010 jsem se rozvedl, nebyl to nějaký dramatický rozvod, prostě nám to se ženou už dlouho nefungovalo a dodnes jsme zůstali dobrými přáteli. V této době jsem také začal znovu studovat filosofii na FF MU a i když už jsem byl ve věku, kdy se člověk přeci jen neučí tak snadno jako těsně po střední škole, zvládal jsem to dobře.

Na podzim roku 2012, když jsem byl doslova „v nejlepším“, opět udeřila deprese. Ohlašovala se, jak jsem zpětně usoudil, už v létě, například znepokojivými sny a pocity, že je něco jaksi nedefinovatelně špatně. Dál jsem pracoval, ale šlo to čím dál hůř. Hromadily se resty, to, co jsem dříve zvládal „levou zadní“, bylo najednou zdrojem dlouhých hodin bezmocného zírání do počítače s hlavou vyplněnou tupým prázdnem. Mimopracovní aktivity šly rychle do háje. Bez dvou panáků na uvolnění jsem vůbec nebyl schopen začít na něčem pracovat, což mě jako člověka, který v minulosti pracoval s alkoholiky, samozřejmě znepokojovalo (velké procento alkoholiků, odhaduji tak 40%, se k závislosti dopracovalo „přepíjením“ deprese, protože alkohol dokáže krátkodobě depresi potlačit). Kdybych musel do práce chodit, asi bych to nezvládl, takto jsem měl možnost čekat na občasný příchod jasné chvilky a během ní se věnovat pracovním úkolům. Ale – navzdory intenzivní psychoterapii a hledání účinné kombinace léků – to šlo se mnou víc a víc s kopce. Na jaře 2013 jsem šel na neschopenku. Kombinované studium na Filozofické fakultě jsem přerušil.Mimochodem: V minulosti měli lidé s psychiatrickou neschopenkou neomezené vycházky, to se ale změnilo a nyní už má pacient nárok na maximálně 6 hodin a večery jsou vyloučené. Na jednu stranu to komplikuje život těm, kteří by chtěli takovou neschopenku zneužít k pohodlnému flákání se, na druhou stranu je z léčebného hlediska velice prospěšné, když člověk s depresí – a vlastně jakoukoli jinou duševní nemocí – nedřepí doma. Je fakt otravné, když za okny vidíte krásný podvečer a bojíte se jít ven, protože si prostě nemůžete dovolit přijít o nemocenské dávky...

V té době jsem se už vůbec nedokázal soustředit, ne déle, než pár minut v kuse. Díky tomu jsem ale objevil fotografování – nemohl jsem totiž prakticky vůbec psát a potřeboval jsem nějakou formu tvůrčího sebevyjádření. Focení bylo intuitivní, nevyžadovalo dlouhodobou koncentraci a mohl jsem se mu věnovat i v tomto stavu. Jsem odpůrcem rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, některé zlé věci nejsou dobré vůbec k ničemu, ale v tomto případě se mi skutečně díky zlému něčeho dobrého dostalo. Na jaře toho roku jsem se také ujal mláděte lišky, jež bylo jinak odsouzeno k smrti. Snad jsem doufal, že péče o tak náročné zvíře mě nějak zaktivizuje, nevím. Nebyl to dobrý nápad. Živa byla úžasné stvoření, ale destruktivní, svéhlavé a velmi zatěžující.

Na podzim se můj stav trochu zlepšil, vrátil jsem se do práce, ale moc to nefungovalo. Tak, jako už několikrát v minulosti, jsem zatínal zuby, ale nakonec jsem už vůbec nebyl schopen jakékoli smysluplné činnosti. Také moje mzda (od jara 2014) výrazně klesla, protože jsem byl přeřazen na méně náročnou pracovní pozici, i ta však byla nad moje síly. Už jsem nepopíjel, ale zato jsem uvolňoval stres nutkavým nakupováním a natropil si tak nemalé potíže, které řeším dodnes (to se mi už v minulosti jednou stalo, ale to, že něco víte a máte s tím zkušenost, ještě neznamená, že do toho nespadnete znovu). Na jaře jsem absolvoval experimentální léčbu magnetickými stimulacemi mozku (transkraniální magnetická stimulace), ale bez sebemenšího efektu.

V září minulého roku jsem byl už úplně v prdeli. Byl to nejhorší stav od roku 2003. Už jsem vůbec nebyl schopen pracovat a mzdu jsem dostával jen díky dobré vůli mé zaměstnavatelky (Lenko, pokud to čteš, děkuji za svatou trpělivost!), úplně jsem přestal uklízet (jsem i v normálním stavu strašný bordelář, ale v tomto případě se k chaosu, v němž běžně žiji, přidala i špína a zápach), nebyl jsem schopen s nikým o ničem komunikovat a jediné, co mě trošku drželo nad vodou, bylo fotografování. Podruhé jsem neúspěšně ukončil studium filosofie, prostě to nemělo v daném stavu smysl dál řešit. Myšlenky na sebevraždu se změnily v posedlost – do detailu jsem promýšlel, jak přesně to udělám (skok z osmdesátimetrové věže katedrály Sv. Petra a Pavla) a nacházel v těch myšlenkách jistou úlevu. Bral jsem velké množství různých léků, ale bez efektu. Připadal jsem si jako divák sedící v první řadě na apokalyptickém představení, jenž rezignovaně čeká na chvíli, kdy bude děsivou scenérií před sebou zcela pohlcen. 

Snad jakási poslední jiskra pudu sebezáchovy mě přiměla, abych si s psychiatričkou promluvil o hospitalizaci a sám jsem navrhl, že by mi snad pomohla už jen léčba elektrošoky. Po pravdě řečeno jsem v minulosti již takto „zralý“ na blázinec byl, konkrétně v roce 2004, ale tehdy nebyl nikdo, kdo by se mi postaral o moji fenku Elišku. Nyní však byla čtrnáctiletá Eliška, která přestala zvládat čtyři patra schodů k mému bytu, už rok v péči mé bývalé ženy (bydlící v domě s výtahem) a ta také souhlasila, že se mi postará o kočky. Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo se mi postará o rok a půl starou lišku. Podařilo se mi ale najít veterinářku, která již v minulosti lišku měla a byla ochotna se o ni postarat. Takže jsem s vypětím všech sil všechno zařídil (nejhorší bylo předání Živy - její nechápavý a vyčítavý pohled, když jsem ji strkal do přenosky a dával pryč, mě nikdy nepřestane pronásledovat; to jsem ještě nevěděl, že už ji nikdy neuvidím...) a v úterý 30. září 2014 jsem poprvé vstoupil na půdu uzavřeného oddělení č. 22 na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno.

Pokračování příště.