O ztracených duších aneb Až běženci odejdou

Spousta lidí se zaměstnává fantastickými katastrofickými scénáři v podobě naší krásné země zaplavené barbarskými cizáky, moje obavy jsou však jiné. Týkají se toho, kým jsme a kým budeme, až tato vlna celonárodní hysterie ustoupí.

A ona tato vlna – uprchlíků i vypjaté hysterie v méně civilizovaných zemích EU – pravděpodobně opravdu zeslábne a zmizí. Islámský stát spíše dříve než později padne, neboť má mělké kořeny a vyrostl příliš rychle a příliš vysoko. V okamžiku, kdy velmoci naznají, že je v jejich zájmu toto islamistické šílenství zastavit, půjde to rychle. Sýrie a Irák nejsou Afghánistán, neumožňují tuhý gerilový odpor, který kdysi zlomil Sovětskou armádu. „Síla se váže“, jak poznamenává Archimédés v Čapkově apokryfu, a Daeš je prostě příliš rozlezlý.

Otázka zní, jak dopadne Asadův režim, jehož kořeny jsou mnohem hlubší a který bude mít na své straně více či méně přiznanou ruskou pomoc. Ruská přítomnost v Sýrii ve mně vyvolává vůbec značně ambivalentní pocity – Rusové jistě mohou účinně pomoci vymazat IS z mapy, což je navýsost žádoucí - ostatně kdyby chtěli, dokázali by to bezpochyby i sami, otázka zní, jak se zachovají potom.

Ale i pokud se Asad udrží a porazí, možná s ruskou pomocí, ostatní válčící strany, Sýrie se pro mnoho běženců v uprchlických táborech v sousedních zemích stane přijatelnou volbou a do Evropy budou přicházet jen ti Syřané, kteří budou režimem pro své postoje reálně ohrožení, což budou vesměs vzdělaní obyvatelé z měst. Podobné to bude i v případě uprchlíků z Iráku.

Evropa bude mít dobrý důvod, proč odmítat migranty z nyní již stabilizovaných zemí a hlavním zdrojem azylantů se stane Eritrea, jejímž občanům jsme povinni poskytovat azyl, protože brutální diktátorský režim, který nešetří ani ty, kteří drží hubu a krok (jak tomu bylo v Sýrii) je legitimním a nezpochybnitelným důvodem k udělení azylu – jinak bychom popírali přesně ty hodnoty, o kterých se dnes tolik mluví.

Obyvatelé chudých afrických či jihoevropských zemí to samozřejmě budou zkoušet dál, ale ten „hype“ na nějakou dobu pomine. To neznamená, že ke stejné situaci, jaká nastala letos, znovu nedojde. Zvláště extrémní sucha a rozšiřování Sahary mohou uvést v budoucnu do pohybu obrovské masy lidí, ale není jasné, jaké faktory jsou k tomu ještě potřeba. Konec konců hladomory v oblasti Afrického roku žádné takové vzedmutí nevyvolaly.

Nuže: Řekněme, že v roce 2016 budou uprchlíci ještě téma, ale rok 2017 už bude mít dle mého soudu jiné starosti, což dost možná zhatí plány bizarních politických subjektů, jejichž jediným „programem“ je xenofobie. Pokud se ve svém odhadu mýlím a vše se protáhne, budeme mít v parlamentu Konvičku a na kontě ztráty v oblasti cestovního ruchu, protože mezi potenciálními návštěvníky naší země se rozkřikne, ze u nás policie i veřejnost obtěžuje osoby tmavší barvy pleti - a nedovedu si kupříkladu představit, že by Američané něco takového skousli. 

Nicméně dříve či později přestanou být uprchlíci žhavým tématem, lidé se postupně vrátí z excitovaného do normálního stavu, přestanou šířit a „lajkovat“ výzvy k plynování, střílení, topení či jiného genocidního mordování běženců, a opět začnou šířit zábavná kočičí videa a fotky svých ratolestí. Když přijde na věc, pošlou dál nějaký ten hoax o Cikánech, ale jinak bude vše skoro jako dřív. Skoro. Něco totiž bude jinak.

Nevím jak vy, ale já budu mít v duši velkou, bolavou a patrně nezhojitelnou ránu. Budu totiž vědět, že část těch „dobrých lidí“, které budu potkávat na ulici, v práci, v hospodě, v čekárně u doktora či v diskusích na internetu, jsou lidé, kteří se vědomě a otevřeně přihlásili ke zvěrstvům nacistického charakteru. Že to nejsou jen lidé, kteří měli prostě obavy způsobené migrační vlnou, že to nejsou jen lidé, kteří měli jiný názor než já (to respektuji), ale že jsou to lidé, kteří se výslovně těšili ze smrti jiných lidských bytostí a volali po masovém zabíjení.

Takových lidí je u nás jistě menšina - tedy aspoň doufám, že platí, že ten největší hnus je nejvíc vidět - ale je to menšina bezesporu významná, nepřehlédnutelná a nebezpečná. Je to menšina, která má potenciál skutečně být vážným ohrožením naší kultury a hodnot. Uvědomme si ostatně, že poté, co byli v roce 1683 poraženi Turci u Vídně, jsme si na všechna ohrožení našich hodnot stačili v Evropě sami, zvláště pak ve dvacátém století, kdy boj za „naši“ kulturu a rasu vygeneroval fašismus a nacismus; stejně tak stalinismus lze pokládat za součást evropské civilizace, i když měl i jisté asijské rysy.

Tato menšina, tito lidé, kteří prokázali schopnost nenávidět až k smrti lidské bytosti, jimž nikdy ani nepohlédli do tváře, to je nebezpečí, které nelze pominout. Dokonalý materiál pro fašisty a autoritáře.

Bohužel nevíme, jakou část české (potažmo slovenské, maďarské atd.) populace tito lidé tvoří. Víme, že proti kvótám a přijímání uprchlíků obecně je cca 80% Čechů, ale chci věřit, že mnoho, snad většina z nich nedokáže vystoupit ze své lidskosti natolik, aby se těšili z něčí smrti a fantazírovali o genocidě. Problém je, že není snadné zjistit, kolik procent občanů se své lidskosti zřeklo. V případě dotazu sociologického průzkumníka by se možná zdráhali odpovědět totéž, co běžně říkají a „lajkují“ na Facebooku. To však nic nemění na tom, že pokud byť i jen jednou přitakali radosti z něčí smrti a přání po něčí smrti - a nelitovali toho, vzdali se své lidskosti a stali se součástí páté kolony násilného autoritářství a fašismu.

A tak – jako už dnes – půjdu po ulici, a nebudu vědět, jestli tenhle milý pán s pejskem dal či nedal lajk pod hlášku „Lituji jen ty lidi, co to teď museli uklízet...“, zda se tihle smějící se mladíci netrumfovali v diskusi v tom, kdo navrhne „konečnější“ řešení uprchlické otázky či zda tahle mladá maminka s kočárkem nevolala po věšení „zrádců“.

Někteří z těchto lidí snad jednou pocítí lítost a stud nad svým chováním, ale nemyslím, že by jich byla většina. Takže po zkušenostech roku 2015 budu vědět, že zde nemáme jen ubrblané české exempláře typu „nejsem-rasista-ale“, doplněné nebezpečným, ale poměrně malým počtem tupých neonácků, nýbrž jakési za slušné lidi se maskující perverzní Blanické rytíře, kteří, až bude národu nejhůř, vyrazí do boje a zasadí všemu civilizovanému v nás nůž do zad.

Mám pocit, že se dnes Češi skrze významnou část své populace pokoušejí spáchat kulturní sebevraždu ve stylu nezamýšlených důsledků jednání. Tak moc se bojí o svoji kulturu, že ji díky tomu ztrácejí. Významná část národa s prezidentem v čele za zpěvu hymny mentálně odchází zpět kamsi do východní pravlasti a civilizované země na to zírají ptají se: A to takoví byli vždycky, nebo se zbláznili až teď? Řekl bych, že jsme takoví byli vždycky, ale nyní to v plné parádě vyvřelo na povrch. Přestože ne každý z této skupiny lidí se vědomě zřekl své lidskosti a výslovně podpořil volání po genocidě, žije a bude žít mezi námi dost ztracených duší, jež tak učinily. Až se situace uklidní a ztracené duše ulehnou ke spánku, neměli bychom ztratit ostražitost. Vždy se může objevit někdo, kdo tyto duše probudí z jejich neklidné dřímoty a využije jejich vražedný potenciál ke svým cílům.

- - -

K dalšímu zamyšlení vřele doporučuji krátký a brilantní článek Martina M. Šimečky MORÁLNÍ IMPERIALISMUS - Papež i kancléřka nám vnucují mravní řád, o němž jsme si nalhávali, že jej sdílíme