Vzhledem k vyhrocené atmosféře související s děním ve Šluknovském výběžku se v roce 2011 vyrojilo množství nejrůznějších komentářů na téma Romové a mezi nimi i otázka nakolik jsou ty které „neblahé“ vlastnosti Romů dány geneticky.
Konkrétně byla diskutována údajná genetická inferiorita Romů v oblasti inteligence a jako příklad byla uvedena adopce dětí romského původu a problémy s nimi, konkrétně pak neblahá zkušenost spisovatelky Terezy Boučkové.
V této souvislosti mám potřebu upozornit na skutečnost, že zapojíme-li kritické myšlení, uvidíme, že vyvozovat o Romech nějaké obecné závěry na tomto základě, je mnohem spornější, než jak se to na první pohled jeví.
Pomiňme nyní neexistenci statistiky (aspoň o ní nevím) a přijměme za bernou minci hypotézu, že adoptované děti romského původu opravdu jsou problematičtější, než adoptované děti jiného původu. Je to docela dobře možné. Vypovídá to však opravdu nutně něco o údajné genetické inferioritě Romů? Podívejme se, co všechno (vlastně ne všechno – nevěřím, že se mi podaří postihnout všechny faktory) zde může být ve hře. Stačí se podívat do toho rozhovoru a člověk, kterému to aspoň trochu myslí, okamžitě pozná, kde je patrně největší problém: Kluci byli adoptováni v jednom roce věku. Rok citové deprivace v kojeneckém ústavu je zde dle mého názoru ten nejvážnější problém, nikoli geny. Netvrdím, že geny nehrají roli, ale ty téměř jistě nezpůsobily citovou oploštěnost, jež zřejmě stojí v pozadí neschopnosti matky mít na adoptované děti formující vliv. Kdybych měl adoptovat dítě, pak právě délka absence vztahu novorozence s matkou by pro mě představovala rozhodující kritérium. Každý týden navíc prohlubuje nevratné psychické zmrzačení dítěte. Není náhodou, že se pokládá za vhodnější, když dítě vyrůstá v problematické či dokonce defektní rodině, než když je v kojeneckém ústavu a pak dětském domově (byť je tam materiálně mnohem lépe zajištěno). I matka-narkomanka (kupříkladu) je pro dítě lepší než ošetřovatelka v ústavu. Odebírání dětí z důvodu chudoby rodičů je pak už úplná zhovadilost. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že děti romského původu čekají na adopci déle než děti neromského původu, je třeba tento faktor, který jinak s etnickým původem vůbec nesouvisí, brát v této záležitosti jednoznačně v potaz. Proto pokud chceme srovnávat duševní schopnosti adoptovaných dětí romského a neromského původu, museli bychom je srovnávat u dětí, jež na adopce čekaly přibližně stejnou dobu.
Dále je třeba ohledně těch vrozených vlastnosti, a to včetně výše inteligenčního kvocientu, poznamenat, že zde hraje významnou roli chování matky v době těhotenství. Například to, jestli kouří, pije alkohol nebo bere jiné drogy atd. To způsobuje vrozené, nikoli však genetické, handicapy, jako je třeba lehká mozková dysfunkce. Jinak řečeno: Ne vše, co je vrozené, je genetické! Prenatální vývoj je třeba brát v potaz. Bylo by třeba vyzkoumat, jak ovlivňuje kultura daného etnika to, jak zodpovědně či nezodpovědně se budoucí matky v problematické sociální situaci (tedy matky, jejichž děti bývají nejčastěji adoptovány) v těhotenství chovají. A vlastně i obecně to, zda se důvody, proč jsou děti dávány k adopci, u různých etnik neliší – tradiční romská kultura je navíc silně prorodinná a vzdání se dítěte není jejím typickým znakem, právě naopak – v tom případě je zde třeba brát v potaz okolnosti, proč bylo rodičce dítě odebráno nebo proč se jej sama vzdala. Obecně lze říci, že lze oprávněně uvažovat o tom, že biologické matky adoptovaných dětí jsou méně zodpovědné než je průměr populace. I kdyby míra nezodpovědnosti těchto žen byla stejná u žen romského a neromského původu, lze v každém případě poukázat na to, že člověk, který adoptuje dítě, nese riziko, že toto dítě bude prenatálně postiženo. Vzhledem k tomu, že důvody k odložení či odebrání dítěte mohou být kulturně podmíněné a mohou se u různých etnik lišit, vzniká zde problém s souměřitelností a nelze tedy ani z tohoto důvodu vyvozovat ze zkušeností s adopcí nějaké silné závěry o genetické podmíněnosti stereotypizovaně chápaných vlastností romského či jakéhokoli jiného etnika.
Další faktor, který nevyhnutelně vede ke zkreslení, je fakt, že kromě toho, že se na výši inteligence podílí prenatální vývoj a kvalita stimulů, jimž je dítě vystaveno, je to i geneticky vázaný znak. Oprávněně, řekl bych, můžu předpokládat negativní korelaci s adoptivními dětmi, totiž, že pravděpodobnost, že rodiče dají dítě k adopci, klesá s rostoucí výší jejich IQ. Proto lze oprávněně očekávat, že adoptované děti budou obecně méně nadané než neadoptované. Z toho důvodu je pochybné tvrdit něco ve smyslu “Vychovali ho bílí, ale stejně skončil jako typický Cikán, tudíž to 'cikánství' mají Cikáni vrozené.“
Dalším faktorem, jejž nelze opominout, je skutečnost, že adoptované dítě romského původu je vizuálně odlišné od svých rodičů a to také musí hrát svou roli. K tomu přidejme potřebu adoptovoaných dětí hledat své pravé rodiče, a když se tak děje v pubertě, pak revolta v podobě úniku do "rodné komunity" je představitelná a může k ní docházet. Pubertální vzdor máme vrozený všichni, to samozřejmě není nějaké romské specifikum. Pakliže je vzdor namířen vůči adoptivním rodičům a je doprovázen případnou ostrakizací ze strany „bílých“ vrstevníků, není příliš překvapivé, když adoptované romské děti někdy utíkají z domova „ke svým“.
Tak či onak: Mým záměrem v tomto článku nebylo dokázat, že lidé různého etnického původu nemají různé vlastnosti, ani to, že tyto vlastnosti jsou dané pouze kulturně a nejsou do té či oné míry geneticky podmíněné, ale to, že argumentace adopcí je z výše uvedených důvodů sporná, neboť zde vstupuje do hry hned několik velmi silných faktorů (emoční deprivace v raném dětství, vrozené problémy prenatálního původu a výběrový efekt, kdy jsou adoptováni potomci rodičů s pravděpodobně nižší mírou inteligence), které celkový obraz zkreslují, že prakticky úplně postrádá sílu racionálního argumentu.
Na závěr si dovolím obecnější postřeh: Myslím, že bez ohledu na to, zda jsou si různá etnika geneticky rovna či nikoli, je předpoklad rovnosti metodologicky plodnější než předpoklad nerovnosti, neboť předpoklad rovnosti vede k úsilí o odstranění nerovnosti, zatímco předpoklad nerovnosti nerovnost fixuje či dokonce zhoršuje.
Konkrétně byla diskutována údajná genetická inferiorita Romů v oblasti inteligence a jako příklad byla uvedena adopce dětí romského původu a problémy s nimi, konkrétně pak neblahá zkušenost spisovatelky Terezy Boučkové.
V této souvislosti mám potřebu upozornit na skutečnost, že zapojíme-li kritické myšlení, uvidíme, že vyvozovat o Romech nějaké obecné závěry na tomto základě, je mnohem spornější, než jak se to na první pohled jeví.
Pomiňme nyní neexistenci statistiky (aspoň o ní nevím) a přijměme za bernou minci hypotézu, že adoptované děti romského původu opravdu jsou problematičtější, než adoptované děti jiného původu. Je to docela dobře možné. Vypovídá to však opravdu nutně něco o údajné genetické inferioritě Romů? Podívejme se, co všechno (vlastně ne všechno – nevěřím, že se mi podaří postihnout všechny faktory) zde může být ve hře. Stačí se podívat do toho rozhovoru a člověk, kterému to aspoň trochu myslí, okamžitě pozná, kde je patrně největší problém: Kluci byli adoptováni v jednom roce věku. Rok citové deprivace v kojeneckém ústavu je zde dle mého názoru ten nejvážnější problém, nikoli geny. Netvrdím, že geny nehrají roli, ale ty téměř jistě nezpůsobily citovou oploštěnost, jež zřejmě stojí v pozadí neschopnosti matky mít na adoptované děti formující vliv. Kdybych měl adoptovat dítě, pak právě délka absence vztahu novorozence s matkou by pro mě představovala rozhodující kritérium. Každý týden navíc prohlubuje nevratné psychické zmrzačení dítěte. Není náhodou, že se pokládá za vhodnější, když dítě vyrůstá v problematické či dokonce defektní rodině, než když je v kojeneckém ústavu a pak dětském domově (byť je tam materiálně mnohem lépe zajištěno). I matka-narkomanka (kupříkladu) je pro dítě lepší než ošetřovatelka v ústavu. Odebírání dětí z důvodu chudoby rodičů je pak už úplná zhovadilost. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že děti romského původu čekají na adopci déle než děti neromského původu, je třeba tento faktor, který jinak s etnickým původem vůbec nesouvisí, brát v této záležitosti jednoznačně v potaz. Proto pokud chceme srovnávat duševní schopnosti adoptovaných dětí romského a neromského původu, museli bychom je srovnávat u dětí, jež na adopce čekaly přibližně stejnou dobu.
Dále je třeba ohledně těch vrozených vlastnosti, a to včetně výše inteligenčního kvocientu, poznamenat, že zde hraje významnou roli chování matky v době těhotenství. Například to, jestli kouří, pije alkohol nebo bere jiné drogy atd. To způsobuje vrozené, nikoli však genetické, handicapy, jako je třeba lehká mozková dysfunkce. Jinak řečeno: Ne vše, co je vrozené, je genetické! Prenatální vývoj je třeba brát v potaz. Bylo by třeba vyzkoumat, jak ovlivňuje kultura daného etnika to, jak zodpovědně či nezodpovědně se budoucí matky v problematické sociální situaci (tedy matky, jejichž děti bývají nejčastěji adoptovány) v těhotenství chovají. A vlastně i obecně to, zda se důvody, proč jsou děti dávány k adopci, u různých etnik neliší – tradiční romská kultura je navíc silně prorodinná a vzdání se dítěte není jejím typickým znakem, právě naopak – v tom případě je zde třeba brát v potaz okolnosti, proč bylo rodičce dítě odebráno nebo proč se jej sama vzdala. Obecně lze říci, že lze oprávněně uvažovat o tom, že biologické matky adoptovaných dětí jsou méně zodpovědné než je průměr populace. I kdyby míra nezodpovědnosti těchto žen byla stejná u žen romského a neromského původu, lze v každém případě poukázat na to, že člověk, který adoptuje dítě, nese riziko, že toto dítě bude prenatálně postiženo. Vzhledem k tomu, že důvody k odložení či odebrání dítěte mohou být kulturně podmíněné a mohou se u různých etnik lišit, vzniká zde problém s souměřitelností a nelze tedy ani z tohoto důvodu vyvozovat ze zkušeností s adopcí nějaké silné závěry o genetické podmíněnosti stereotypizovaně chápaných vlastností romského či jakéhokoli jiného etnika.
Další faktor, který nevyhnutelně vede ke zkreslení, je fakt, že kromě toho, že se na výši inteligence podílí prenatální vývoj a kvalita stimulů, jimž je dítě vystaveno, je to i geneticky vázaný znak. Oprávněně, řekl bych, můžu předpokládat negativní korelaci s adoptivními dětmi, totiž, že pravděpodobnost, že rodiče dají dítě k adopci, klesá s rostoucí výší jejich IQ. Proto lze oprávněně očekávat, že adoptované děti budou obecně méně nadané než neadoptované. Z toho důvodu je pochybné tvrdit něco ve smyslu “Vychovali ho bílí, ale stejně skončil jako typický Cikán, tudíž to 'cikánství' mají Cikáni vrozené.“
Dalším faktorem, jejž nelze opominout, je skutečnost, že adoptované dítě romského původu je vizuálně odlišné od svých rodičů a to také musí hrát svou roli. K tomu přidejme potřebu adoptovoaných dětí hledat své pravé rodiče, a když se tak děje v pubertě, pak revolta v podobě úniku do "rodné komunity" je představitelná a může k ní docházet. Pubertální vzdor máme vrozený všichni, to samozřejmě není nějaké romské specifikum. Pakliže je vzdor namířen vůči adoptivním rodičům a je doprovázen případnou ostrakizací ze strany „bílých“ vrstevníků, není příliš překvapivé, když adoptované romské děti někdy utíkají z domova „ke svým“.
Tak či onak: Mým záměrem v tomto článku nebylo dokázat, že lidé různého etnického původu nemají různé vlastnosti, ani to, že tyto vlastnosti jsou dané pouze kulturně a nejsou do té či oné míry geneticky podmíněné, ale to, že argumentace adopcí je z výše uvedených důvodů sporná, neboť zde vstupuje do hry hned několik velmi silných faktorů (emoční deprivace v raném dětství, vrozené problémy prenatálního původu a výběrový efekt, kdy jsou adoptováni potomci rodičů s pravděpodobně nižší mírou inteligence), které celkový obraz zkreslují, že prakticky úplně postrádá sílu racionálního argumentu.
Na závěr si dovolím obecnější postřeh: Myslím, že bez ohledu na to, zda jsou si různá etnika geneticky rovna či nikoli, je předpoklad rovnosti metodologicky plodnější než předpoklad nerovnosti, neboť předpoklad rovnosti vede k úsilí o odstranění nerovnosti, zatímco předpoklad nerovnosti nerovnost fixuje či dokonce zhoršuje.
---
Dodatek pro čtenáře s podprůměrným inteligenčním kvocientem: Tento článek je opravdu o tom, o čem nevypovídají zkušenosti s adoptovanými dětmi romského původu.
