Nikoli mým jménem

Předvánoční čas byl letos nejdramatičtějším předvánočním časem od roku 1989 a jednou z událostí, jež, a musím říci, že právem, vzbudila pozornost, byla kondolence předsedy KSČM jménem KSČM, tedy i jménem mým, Kim Čong-unovi. K tomu mohu říci jen jediné: Nikoli mým jménem!

Říkám to proto, že je pro mě důležitější svědomí než věrnost jakékoli organizaci, a také proto, že jsem hluboce přesvědčen, že severokorejský režim nemá s ideály socialismu a komunismu pranic společného, neboť je to dle mého názoru prachbídná orientální despocie. Co by vůbec mohlo být egalitářskému ideálu komunismu vzdálenější než autokratická vláda přecházející ze zbožštěného otce na syna, přičemž upozorňuji, že kult osobnosti v KLDR již zřejmě dospívá do bodu, kdy se zemřelí Kimové stávají, podobně jako císařové Říma, regulérními bohy – viz například zprávy o zázracích v souvislosti s úmrtím Kim Čong-ila. Komunisté oprávněně kritizují společenskou nerovnost a vládu finanční oligarchie, ale není snad vláda božské dynastie skutečné demokracii ještě vzdálenější, než současná podoba západní demokracie? Za sebe musím říci, že coby komunista a sekularista musím jednoznačně odmítnout vládu založenou na rodových privilegiích a (krypto)náboženském posvěcení.

Neméně důležitou překážkou jakékoli akceptace severokorejského režimu je jeho praktická politika, jež vyústila v hladomory, které si vyžádaly přinejmenším statisíce a nejspíš miliony obětí, chronickou podvýživu většiny obyvatel (zatímco vedení si užívá až absurdního luxusu) a samozřejmě v teror stalinského typu se vším, co k němu patří.

Z hlediska teoretického severokorejská politicko-náboženská doktrína čučche vychází ze stalinismu, maoismu a neokonfuciánství - a chci věřit, že ani jeden z těchto tří směrů není něčím, k čemu by se současní čeští komunisté měli programově hlásit, pakliže platí naše vlastní slova, že „[p]rogramovým cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír.“

Vskutku si nedokáži představit něco, co by bylo těmto ideálům, ideálům, které mne mimo jiné přesvědčily, že má smysl do strany vstoupit, vzdálenějšího, než severokorejská společnost.

Lze samozřejmě argumentovat tím, že i přes vzájemné rozdíly by měli být komunisté ke svým soudruhům v cizině solidární, ale ptám se: Je naším soudruhem někdo jen proto, že se v souvislosti s ním se objevuje slovo „komunistický“ či „socialistický“, případně někdo, kdo sám sebe těmito slovy označuje, nicméně jeho vidění světa a politická praxe se významnou měrou odlišují od našich? Vždyť konec konců i Adolf Hitler by nacionální socialista. Kam až může taková solidarita vůbec zajít?

Rád bych řekl, že jsem o celé záležitosti hodně přemýšlel, rozhodně nejsem člověk, který se nechává ovlivnit mediální masáží, chovám kupříkladu nemalé sympatie k Fidelu Castrovi, bojuji proti démonizaci s asistencí NATO zavražděného Muammara Kaddáfího, a plně si také uvědomuji, že mnohdy není snadné zhodnotit činy určitého politika jako jednoznačně dobré či zlé, protože se vždy odehrávají ve velmi složitém kontextu. Nicméně ať se snažím sebevíc, nedaří se mi nalézt na současné politice Kimovské dynastie nic, co bych měl nebo chtěl ocenit, respektive nic, co by ji v pozitivním smyslu odlišovalo od vlády jiných autokratických diktátorů vládnoucích s pomocí silné armády.

Chápu, že například vlády některých států mohou považovat vzhledem ke svým politickým zájmům za užitečné vyjádřit severokorejskému režimu soustrast, praktická politika někdy prostě musí být cynická, ale co může svou kondolencí získat KSČM, to opravdu nechápu. Mrzí mne to o to víc, že mě potěšilo, jak se Vojtěch Filip vyjádřil k úmrtí Václava Havla. To bylo vyvážené a mohl jsem se s tím ztotožnit. Naproti tomu musím pokládat kondolenci severokorejskému režimu za zbytečnou, netaktickou a především neodrážející vidění světa těch komunistů, kteří slova o demokratické a pluralitní společnosti myslí vážně, protože v tomto případě nejde jen o projevení lidskosti, ale o politický akt. Proto se bohužel musím od tohoto projevu soustrasti coby člen komunistické strany distancovat, jinak bych se nedokázal vyrovnat se svým svědomím.

Poznámka: V intencích tohoto článku jsem napsal a 23. 12. 2011 odeslal Vojtěchu Filipovi a redakci Haló novin otevřený dopis. Pakliže se dočkám vyjádření, budu informovat. Pakliže nikoli, nebude to znamenat můj odchod z KSČM, to by bylo ukvapené a nedospělé, ale budu si to pamatovat.

EDIT: Na webu KSČM bylo zveřejněno stanovisko. Chápu, jak je myšleno, ale nemohu se s ním ztotožnit. V případě, že by strana kondolovala všem zesnulým nejvyšším státníkům bez výjimky, akceptoval bych to, takto ne. To, že je celá kauza použita proti KSČM je zcela očekávatelný vývoj událostí - nedovedu si představit počin, který by byl předvídatelněji komentován. Nicméně si nemyslím, že by to jakkoli opravňovalo úvahy o kriminalizaci KSČM.