Kdo je můj bližní?

Jak rozumět podobenství o milosrdném Samaritánovi? Co vlastně znamená v biblickém smyslu "milovat" a co "bližní"? Je cizinec našinec?

A hle, jeden znalec Zákona vstal a chtěl ho vyzkoušet: „Mistře, co mám dělat, abych se stal dědicem věčného života?“ Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Odpověděl: „‚Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, ze vší své síly a celou svou myslí,‘ a ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘“

„Správně jsi odpověděl,“ řekl mu Ježíš. „Dělej to a budeš žít.“

On se ale chtěl nějak ospravedlnit, a tak se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk byl na cestě z Jeruzaléma do Jericha přepaden lupiči. Obrali ho, zbili, nechali ho tam ležet polomrtvého a odešli. Náhodou tudy šel jeden kněz; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Podobně to bylo s levitou, který se tam objevil; když ho uviděl, obloukem se mu vyhnul. Potom k němu přišel jeden Samaritán, který tudy cestoval; když ho uviděl, byl pohnut soucitem. Přistoupil, ovázal mu rány a polil je olejem a vínem. Naložil ho na svého mezka, dovezl do hostince a postaral se o něj. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Postarej se o něj. Cokoli bys vynaložil navíc, to ti zaplatím, až se vrátím.‘ Co myslíš – kdo z těch tří byl tomu přepadenému bližním?“

„Ten, který mu prokázal milosrdenství,“ odpověděl znalec Zákona.

„Jdi a jednej tak i ty,“ řekl mu Ježíš.

(Lukáš 10, 25-37, překlad: Bible 21)                            

„Kdo je můj bližní?“ ptá se zákoník, tedy znalec Tóry a udržovatel posvátných tradic, dnes bychom asi řekli „tradičních hodnot“, Ježíše poté, co se oba shodnou, že je to někdo, koho je třeba – společně s Bohem – milovat.

Při interpretaci Bible je třeba si uvědomovat, jak snadno nás mohou slova zavádět a jak těžké je převést původní pojmy do dnešního jazyka. Tak například „milovat“ v tomto smyslu vůbec neznamená „chovat vřelé city“. Chce-li po nás Bible, abychom milovali Boha, může se to zdát jako cosi nehorázného, zvláště pokud to má být podmínka spásy (rovněž obtížný pojem, ale ten si necháme na jindy). Copak lze vnutit lásku? Ten požadavek se ale netýká vřelých citů, týká se požadavku praktické, pečující lásky, dnes bychom řekli braní ohledu na někoho, braní někoho vážně, zohledňování jeho důstojnosti. Milovat Boha a bližního znamená brát na ně ohled, mít je na paměti, být tu pro ně a tedy nikoli jen sami pro sebe.

Další pojem, který se nám zde objevuje, je „bližní“. Dnes už si musíme položit nejen otázku kdo to je, ale také co to slovo vůbec znamená. A jak souvisí s tím „Samaritánem“. Pojem „bližní“ původně znamenal „soused“ (tak i v současných anglických překladech), „soukmenovec“ nebo, jak bychom možná řekli dnes, „našinec“.

Ve starověkém Izraeli nebyl za bližního považován jen příslušník vyvoleného národa, nýbrž i každý cizinec, který v zemi přebýval, byl však povinen řídit se židovskými zákony, včetně například dodržování dne odpočinku (je mi úplně jasné, který typ čtenáře právě zpozorněl!). V Ježíšově době žila na území Izraele cizinců spousta, zejména Římané, Řekové a Syřané, a otázka "Kdo je bližní?" byla proto velmi aktuální a diskutovaná. I to je nám povědomé. Pojem "bližní" byl častokrát zúžen pouze na cizince, kteří přijali obřízku nebo se stali tzv. bohabojnými (něco ve smyslu fanoušků židovské víry, kteří se ale nenechali obřezat a nezačlenili se zcela do židovské komunity). Farizeové, kteří tvořili jeden z významných židovských proudů té doby, předchůdci pozdějších rabínů, měli sklon vylučovat veškeré obyvatelstvo neznalé Tóry a mezi bližní nepočítali cizince, hříšníky ani Samaritány (Samařany).

Teprve když si uvědomíme tyto souvislosti, uvědomíme si, jak radikální Ježíšovo podobenství je.

Zákoník klade otázku „Kdo je ten našinec, na kterého máme brát ohled?“ To je najednou dosti aktuální otázka, že? „Cizinec není našinec!“ má kdekdo chuť zvolat stejně, jako v pohádce Tři veteráni. V Ježíšově době to nebylo jiné.

Ježíš na otázku po „našinci“ odpovídá podobenstvím, kde se vyskytují tři postavy: Kněz, levita a Samaritán. První dva jsou náboženští profesionálové, našinci na slovo vzatí, čistokrevní židovští našinci. Reprezentanti národní a duchovní identity.

Třetí osoba je někým úplně jiným (čtenář či posluchač by po vysokém a středním hodnostáři očekával obyčejného Žida). Dnes, i díky tomuto podobenství, používáme slovo „samaritán“ jako označení někoho, kdo poskytuje nezištnou pomoc. Ale to je naprosté zkreslení toho, co tím bylo původně míněno. Co jsou ti Samaritáni tedy vlastně zač?

Jedná se o nábožensko-etnickou skupinu, dosud přežívající v dnešním Izraeli a na autonomních palestinských územích. Jejich původ se datuje až do roku 721 př. n. l., kdy Asyřané dobyli Samaří, hlavní město severoizraelského království, a násilně přesídlili větší část obyvatelstva země. Dobyté území následně osídlil jinými mezopotámskými kmeny, jejichž příslušníci se smísili se zbytky původního obyvatelstva a posléze přijali i jeho víru, byť v odlišné podobě. Vznikl tak nový národ, který z hlediska pozdějších pravověrných židů nebyl dost „košer“.

To se projevilo poprvé po návratu Židů z babylónského zajetí (587-537 př. n. l.). Perský král dovolil navrátilcům obnovit jeruzalémský chrám. Tehdejší vůdci navrátilců z Babylónu odmítli nabídku lidí, kteří v zaslíbené zemi zůstali, včetně Samaritánů, že se budou na stavbě nového chrámu podílet. To Samaritány naštvalo, a tak jeruzalémským „okopávali kotníky“ pomocí různých intrik a naschválů. Nakonec (cca 330 př. n. l.) postavili Hospodinovi vlastní chrám na hoře Gerizim. Židé jim ho v roce koncem druhého století př. n. l. za vlády krále Jochanana Hyrkána zbořili a území vyplenili. V prvním století se Samařsko stalo součástí římské provincie Judea a obě znepřátelené skupiny musely najednou řešit problém s mocným cizím okupantem. Ne snad, že by je to nějak sblížilo…

Ač tedy obě skupiny uctívaly Hospodina jako Boha, jejich vztahy rozhodně nebyly přátelské. Pro pravověrného příslušníka židovského národa Samaritán rozhodně nebyl „našinec“. Ani trochu. Byl to člověk pochybného původu uctívající Boha na špatném místě a špatným způsobem. Nutno dodat, že sice nemáme tolik zpráv o tom, jak vnímali Samaritáni své židovské sousedy, ale nepochybně si o nich taky nemysleli nic dobrého. Horu Gerizim pokládali za původní svaté místo Izraele podle Tóry a sami sebe za regulérní a pravověrné potomky kmenů Manases a Efraim. Neuznávali pozdější židovské spisy a jejich interpretace. Ve svých očích byli oni ti praví nositelé tradice. Jak jinak? Samaritáni a Židé tedy sice žili vedle sebe, ale rozhodně ne spolu.

Pokud tedy Ježíš ve svém podobenství označí jako „bližního“, tj. jako „našince“, „soukmenovce“... ausgerechnet Samaritána, je to podobné, jako kdyby v současném Izraeli hovořil o „milosrdném Palestinci“ nebo v Česku o „milosrdném Cikánovi“ či „milosrdném muslimovi“. Zvláště pokud hovoří se znalcem Zákona, který patrně Samaritány z okruhu "našinců" vylučoval.

Ježíš tak pojem „bližní“ radikálně redefinuje. Bližním je ten, kdo prokazuje potřebnému člověku účinnou lásku, kdo na něj bere ohled, ne někdo, kdo splňuje ty či ony z vnějšku dané kategorie, jako je  místo narození, náboženství, jazyk atd. Ježíš ve svém podobenství neříká, že Samaritáni jsou dobří a kněží či levité špatní. Říká, že příslušnost ke skupině není v tomto ohledu relevantním kritériem.

V závěrečné větě „Jdi a jednej také tak.“ pak Ježíš definuje, co vlastně „milování bližního jako sebe sama“ znamená. Milovat bližního znamená bližním být a to právě ve výše uvedeném významu, tj. bez ohledu na jakékoli vnější atributy člověka, ke kterému se vztahujeme, tedy bez ohledu na pohlaví, národnost či etnicitu, náboženské vyznání atd., pouze, výhradně s ohledem na jeho lidství.

Ježíš tedy na stále aktuální otázku "Kdo je můj bližní?" odpovídá: "Neptej se, kdo je tvůj bližní, ale buď bližním všem, kdo to potřebují."