Pakliže se zajímáte o divadla malých forem, neměli byste si nechat uniknout dramatizaci Dostojevského povídky Něžná v brněnském Divadle U stolu, jejímž scénáristou a režisérem v jedné osobě je hostující Ivo Krobot, který hru napsal přímo pro Petru Bučkovou a Jana Kolaříka.
Nejprve stručně k příběhu. Inscenace, stejně jako Dostojevského povídka, je příběhem muže, jehož žena před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna, a který se v rámci emotivního monologu snaží rekapitulovat to, co bylo, a pochopit, jak mohl jejich společný život v tuto tragédii vyústit. Na rozdíl od povídky se neobrací jen sám k sobě a k neviditelnému posluchači, ale i ke své ženě, jež v jeho vzpomínkách – a na jevišti – ožívá. Během devadesátiminutové inscenace (bez přestávky) je divák vtahován do tragédie dvou lidí, kteří spolu prostě nemohli a neměli žít. Zastavárníka, jenž využil příležitosti a oženil se s mladou chudou dívkou v nesnázích, a této dívky, která je příliš mladá na vztah, zvláště pak se starším a občas dost podivínským mužem, dívky, jež žije ve svém vlastním vnitřním světě a jež se najednou ocitá v kleci. Tento protiklad je velmi zajímavě vystižen použitím odlišných narativních postupů: Zatímco part Jana Kolaříka je realistický a zemitý, stojící na konkrétních promluvách a činech, part Petry Bučkové je z velké části postaven na velmi stylizované symbolické, a někdy po pravdě řečeno poněkud obtížně čitelné formě vyjádření, včetně rafinované a pohybově velmi náročné choreografie. Je to dle mého názoru výborný nápad jak zobrazit dva bohaté, ale zcela rozdílné vnitřní světy. A je třeba říci, že oba tyto světy dokáží vzbudit silný pocit účasti a smutku z celé této tragédie. Na tomto místě je třeba se pokusit o srovnání hry a literární předlohy. Přestože se scénárista Dostojevského povídky drží místy i zcela doslovně, je zde patrný výrazný posun co se týče psychologie hlavního hrdiny. Původní Dostojevského hrdina působí povětšinou příliš sebelítostivě a slabošsky na to, aby v čtenáři vyvolal pocit účasti či soucitu, zastavárník v podání Jana Kolaříka je však mnohem rozporuplnější – i on se místy lituje, ale působí povětšinou mužněji a divák se s jeho utrpením dokáže mnohem lépe identifikovat. Když zastavárník v Kolaříkově podání říká: “Muži je třeba lásky!“, vyznívá to úplně jinak, než když totéž říká Dostojevského hrdina plazící se u hrdinčiných nohou. Osobně v tom vidím velký tvůrčí přínos – jedná se sice o posun oproti originálu, ale o posun směrem k intenzivnějšímu emočnímu zapojení diváka; a o nálož emocí jde v této hře především. Jak Petra Bučková, tak Jan Kolařík hrají výborně a velmi přesvědčivě, způsob, jakým ztělesňují dva míjející se světy, jejichž násilné setkání ústí v tragédii, má v sobě obrovskou sílu.
Celý dojem ze hry pak dokresluje minimalistická scéna, jíž dominuje dlouhý variabilní stůl s odnímatelnými deskami a několik rekvizit. Stůl tak slouží i jako důležitý výrazový prostředek. Dostojevského text je doplněn písňovými texty, jež jsou variacemi na básně Sergeje Jesenina. Původní hudbu k nim složil Zdeněk Kluka a zazní také motivy z hudby Igora Stravinského nebo Sergeje Rachmaninova.
Krobotova dramatizace Něžné v atmosférickém prostoru brněnské Sklepní scény experimentující s dialogem protikladů v podobě precizního mluveného slova a stylizovaného pohybu rozhodně stojí za vidění a – a to především! – za procítění.
Inscenace, stejně jako Dostojevského povídka, je příběhem muže, jehož žena před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna, a který se v rámci emotivního monologu snaží rekapitulovat to, co bylo, a pochopit, jak mohl jejich společný život v tuto tragédii vyústit. Na rozdíl od povídky se neobrací jen sám k sobě a k neviditelnému posluchači, ale i ke své ženě, jež v jeho vzpomínkách – a na jevišti – ožívá. Během devadesátiminutové inscenace (bez přestávky) je divák vtahován do tragédie dvou lidí, kteří spolu prostě nemohli a neměli žít. Zastavárníka, jenž využil příležitosti a oženil se s mladou chudou dívkou v nesnázích, a této dívky, která je příliš mladá na vztah, zvláště pak se starším a občas dost podivínským mužem, dívky, jež žije ve svém vlastním vnitřním světě a jež se najednou ocitá v kleci. Tento protiklad je velmi zajímavě vystižen použitím odlišných narativních postupů: Zatímco part Jana Kolaříka je realistický a zemitý, stojící na konkrétních promluvách a činech, part Petry Bučkové je z velké části postaven na velmi stylizované symbolické, a někdy po pravdě řečeno poněkud obtížně čitelné formě vyjádření, včetně rafinované a pohybově velmi náročné choreografie. Je to dle mého názoru výborný nápad jak zobrazit dva bohaté, ale zcela rozdílné vnitřní světy. A je třeba říci, že oba tyto světy dokáží vzbudit silný pocit účasti a smutku z celé této tragédie. Na tomto místě je třeba se pokusit o srovnání hry a literární předlohy. Přestože se scénárista Dostojevského povídky drží místy i zcela doslovně, je zde patrný výrazný posun co se týče psychologie hlavního hrdiny. Původní Dostojevského hrdina působí povětšinou příliš sebelítostivě a slabošsky na to, aby v čtenáři vyvolal pocit účasti či soucitu, zastavárník v podání Jana Kolaříka je však mnohem rozporuplnější – i on se místy lituje, ale působí povětšinou mužněji a divák se s jeho utrpením dokáže mnohem lépe identifikovat. Když zastavárník v Kolaříkově podání říká: “Muži je třeba lásky!“, vyznívá to úplně jinak, než když totéž říká Dostojevského hrdina plazící se u hrdinčiných nohou. Osobně v tom vidím velký tvůrčí přínos – jedná se sice o posun oproti originálu, ale o posun směrem k intenzivnějšímu emočnímu zapojení diváka; a o nálož emocí jde v této hře především. Jak Petra Bučková, tak Jan Kolařík hrají výborně a velmi přesvědčivě, způsob, jakým ztělesňují dva míjející se světy, jejichž násilné setkání ústí v tragédii, má v sobě obrovskou sílu.
Celý dojem ze hry pak dokresluje minimalistická scéna, jíž dominuje dlouhý variabilní stůl s odnímatelnými deskami a několik rekvizit. Stůl tak slouží i jako důležitý výrazový prostředek. Dostojevského text je doplněn písňovými texty, jež jsou variacemi na básně Sergeje Jesenina. Původní hudbu k nim složil Zdeněk Kluka a zazní také motivy z hudby Igora Stravinského nebo Sergeje Rachmaninova.
Krobotova dramatizace Něžné v atmosférickém prostoru brněnské Sklepní scény experimentující s dialogem protikladů v podobě precizního mluveného slova a stylizovaného pohybu rozhodně stojí za vidění a – a to především! – za procítění.
