Svobodná vůle je nadpřirozený dar Boží, který se projevuje jen ve velmi výjimečných situacích a z vědeckého hlediska má povahu anomálie. Svobodná vůle je teologický pojem, do vědy nepatří stejně, jako do ní nepatří nadpřirozeno. Poznávat ji lze pouze duchovním či intuitivním vhledem. To by vlastně mohlo stačit, ale rozvinu to.
Jakýkoli pokus vědecky či racionálně filosoficky uchopit to, co intuitivně chápeme svobodnou vůlí, je marný. Tento druh “stopování“ svobodné vůle je zajímavý jako mentální cvičení a má údernost kontemplace nad koanem, ale nikam nevede. Kauzalita je všudypřítomná. Vědomí této skutečnosti nás vede k typu myšlení, jež v umělecké metafoře reprezentuje Merovejec v Matrixové trilogii.
Jenže existují anomálie – uměleckou metaforou takové anomálie ve zmíněné trilogii je Neo. Z vědeckého hlediska je anomálie něčím, co nelze řádně zkoumat, neboť se nejedná o opakující se jev, něčím, co lze vysvětlit jako odchylku způsobenou nevystopovatelnou (leč existující) vzácnou shodou okolností.
Z gnostického hlediska je kauzalita důsledkem vlivu Archontů, vládců tohoto světa. Je dobré si uvědomit, že jim opravdu po většinu času podléháme, což nutně neznamená, že je to špatně – tyto síly jsou zaměřené na uchování života, jsou Dawkinsovým Slepým hodinářem (což je mimochodem velmi gnosticky znějící metafora). Je možné dospět k rozpoložení, kdy (castanedovsky řečeno) stopujeme sami sebe a uvědomujeme si působení kauzálních faktorů podílejících se na našem rozhodování. Je to mimochodem skvělé duchovní cvičení a k jeho praktikování je zvláště vhodná znalost principů evoluční teorie a zvláště pak evoluční psychologie.
Někdy však nastane okamžik, kdy se projeví čistý duch, což může být z hlediska běžného života i sebedestruktivní. Paradoxně jsou to chvíle, kdy působí Boží milost, nikoli naše evolucí vyvinuté duševní mohutnosti. Takové anomálie můžeme chápat i magicky či teologicky jako existenciální rozhodnutí, jako projev svobody, jíž jsme dostali darem. Jsou to chvíle, kdy – spolu s Neem – odvětíme nevyhnutelnosti: “Because I choose to.“
Jakýkoli pokus vědecky či racionálně filosoficky uchopit to, co intuitivně chápeme svobodnou vůlí, je marný. Tento druh “stopování“ svobodné vůle je zajímavý jako mentální cvičení a má údernost kontemplace nad koanem, ale nikam nevede. Kauzalita je všudypřítomná. Vědomí této skutečnosti nás vede k typu myšlení, jež v umělecké metafoře reprezentuje Merovejec v Matrixové trilogii.
Jenže existují anomálie – uměleckou metaforou takové anomálie ve zmíněné trilogii je Neo. Z vědeckého hlediska je anomálie něčím, co nelze řádně zkoumat, neboť se nejedná o opakující se jev, něčím, co lze vysvětlit jako odchylku způsobenou nevystopovatelnou (leč existující) vzácnou shodou okolností, případně pouhým iluzorním dojmem. Ostatně už to slovo naznačuje, že se vymyká (přírodním) zákonům (νόμοι).
Z gnostického hlediska je kauzalita důsledkem vlivu Archontů, vládců tohoto světa. Je dobré si uvědomit, že jim opravdu po většinu času podléháme, což nutně neznamená, že je to špatně – tyto síly jsou zaměřené na uchování života, jsou Dawkinsovým Slepým hodinářem (což je mimochodem velmi gnosticky znějící metafora). Je možné dospět k rozpoložení, kdy (castanedovsky řečeno) "stopujeme" sami sebe a uvědomujeme si působení kauzálních faktorů podílejících se na našem rozhodování. Je to mimochodem skvělé duchovní cvičení a k jeho praktikování je zvláště vhodná znalost principů evoluční teorie a zvláště pak evoluční psychologie. Tak člověk přijde zhruba na totéž, na co přišel už Immanuel Kant, totiž že to, co pokládáme za svobodu - možnost rozhodnout se pro takovou variantu, jež nejlépe uspokojí naše potřeby (pokud možno ne na úkor svobody druhého, což je ovšem často téměř nemožné), není skutečná svoboda, ale prostá reakce na dané přírodní a společenské podmínky, v nichž se právě nacházíme, tudíž skutečná svoboda, pokud vůbec existuje, musí spočívat v něčem jiném. Kantovo formalistní řešení tohoto problému zde nebudu otevírat, podstatné je, že ukázal, že z pohledu přírodovědce je determinováno vše, že svobodnou vůli není možné přírodovědeckými metodami dokázat.
Ze subjektivního úhlu pohledu však čas od času nastane okamžik, kdy se projeví něco jako čistý duch, což může být z hlediska běžného života i sebedestruktivní. Na rozdíl od Kanta si nemyslím, že ty chvíle souvisí s následováním mravního zákona. Můžeme jim vyjít vstříc, ale nejsme schopni si je jakkoli vynutit. Paradoxně jsou to totiž chvíle, kdy působí Boží milost, nikoli naše evolucí vyvinuté duševní mohutnosti. Takové anomálie můžeme chápat jako existenciální rozhodnutí, jako projev svobody, jíž jsme dostali darem. Jako zjevení. Jako okamžik vytržení ze světa kauzality do místa naprostého ticha. Jsou to chvíle, kdy – spolu s Neem – odvětíme nevyhnutelnosti: “Because I choose to.“
