Slovenský spisovatel Jozef Karika na svém blogu před lety zveřejnil svých šest nejoblíbenějších filmových a literárních postav a vyzval čtenáře, aby se podělili o svá šestera. Tato výzva byla velice inspirující a proto jsem se rozhodl zamyslet nad tím, které postavy hluboce působí na mě. Stejně jako Jozef nemohu tyto postavy seřadit do nějakého žebříčku, nelze říci, že by jedna byla důležitější než jiná, řadím je proto abecedně:
Death – Smrt z Gaimanovy komiksové ságy Sandman.
Nejsoucitnější a nejlaskavější Smrt, s jakou jsem se kdy v literatuře či ve filmu setkal – a bylo by krásné, kdyby byla opravdu taková. Dovede však být i velmi ostrá – zvláště pak v případě, že se někdo, kdo je jí velmi blízký, například její bratr Sandman, vládce snů, chová jako idiot. Vnímá svět takový, jaký je, ostatně ani nemůže jinak, svou práci vykonává s láskou, neboť ví, že je potřebná. Nesmírně miluje svého bratra Sandmana, ale i jeho život si vezme, když nadejde jeho čas. Nádherná a nesmírně inspirující bytost. Je pro mě, stejně jako pro Sandmana, sestrou, starší sestrou, kterou bych chtěl mít...
Frodo Pytlík – jak z literární, tak i z filmové (v podání Elijaha Wooda) verze Tolkienova Pána prstenů.
Malý vzrůstem a naivní díky laskavému dětství se musí vypořádat se silami zla, jež zlomily i ty největší a nejmocnější. Projde mimořádně bolestnou zkouškou své duše a na okamžik se nechá zlem přemoci, vykoupí jej však jeho vlastní Stín, Glum, mimochodem také nesmírně uhrančivá postava. Vlastně Frodo a Glum vytvářejí jednu komplexní postavu, bez Gluma by Frodo nemohl být tím, kým byl. Po svém návratu zjišťuje, že již není schopen zařadit se zpět do běžného života a musí odejít. Přemýšlím, jak moc jsem v životě poznamenán já, věřím, že ne tak hluboce, abych již nebyl schopen prožívat běžné lidské radosti. Ale ve své vlastní verzi Mordoru jsem na mou věru byl.
Geralt z Rivie – Zaklínač z knih Andrzeje Sapkowského. Neméně mě oslovuje i seriálový v podání Michala Zebrowského (na rozdíl od mnoha jiných mám ten seriál opravdu rád a shlédl jsem jej dvakrát).
Jeho přístup k životu a k tomu, co je v životě důležité, je mi nesmírně blízký. I to, jak na oslovení “dobrý člověče” odpovídá “Nejsem dobrý člověk.” A přitom jím je. Prožil mnoho těžkých chvil, ale nenechal se jimi zlomit, i když jsou, coby jizvy na jeho duši, patrné. Je schopen silných emocí, velkého soucitu, ale je také schopen velkého sebeovládání. Je-li třeba, je nelítostný jako pravý bojovník. Ano, je to pro mě nesmírně důležitá a inspirující postavou, k níž se budu znovu a znovu vracet.
Ježíš Kristus – v evangelijním podání a některých z něj odvozených dílech vysoké umělecké hodnoty, jako je muzikál Jesus Christ Superstar či Scorseseho filmové Poslední pokušení Krista (Kazantzakisovu předlohu jsem ještě nečetl).
Takto prý měl vypadat historický Jošua ben Josef, což bylo postulováno na základě rekonstrukce podoby dochodaných ostatků jiných mužů té doby a lokality. Vzhledem k tomu, že se dle Bible asi nijak významně nelišil od svých učedníků (Jidáš jej musel označit), je to skutečně možné. Přestože však ctím historického Ježíše jako historického Ježíše, oslovuje mne i jako literární postava. Někoho se možná dotkne, že jej řadím mezi literární postavy, ale je nesporným faktem, že evangelia prostě nejsou historický dokument. Na evangelijním Ježíši se mi líbí jeho úsilí naplnit svůj úděl, jež je však spojeno i s velkým vnitřním bojem. Scéna v Getsemanské zahradě, ať už se ve skutečnosti odehrála jakkoli, stejně jako drama tribunálu i následné ukřižování a zmrtvýchvstání, patří dle mého názoru k těm nejlepším a nejpůsobivějším výtvorům lidského ducha a nepodivuji se nad tím, že tato postava sklidila v průběhu dějin takový ohlas. Velice mě oslovuje i pojetí Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde je ovšem neméně působivou postavou i Jidáš – a dynamika jejich vztahu je podána způsobem vpravdě fascinujícím!
Replikant Roy Batty z filmu Blade Runner v podání jedinečného Rutgera Hauera.
To opravdu není dobrý člověk, tedy, není člověk a koná zlo, ale je lidštější a opravdovější než většina lidí. Bojuje o svůj život a pro svou lásku až do konce, byť tuší, že je to beznadějné. Viděl a prožil věci, které si lidé nedokáží představit a které jim nelze smysluplně přiblížit, i v tom je mi velice blízký. Má poetickou duši a dokáže zemřít se ctí a vznešeně. Jeho poslední monolog je snad nejkrásnějším a nejdojemnějším filmovým monologem všech dob a jen vzpomínka na něj mne spolehlivě rozpláče:
Tano Cariddi ze seriálů Chobotnice, neopakovatelně ztvárněný Remo Gironem.
Nesmírně hluboká a dojemná postava. Boj dobra a zla v jeho duši tváří v tvář nelítostné realitě skončí na straně zla, přesto v něm však zůstává střípek lidství. Hluboká melancholie spojená se zlem a schopností organizovat strašlivé intriky je pro mě uhrančivá a připomíná mi, že i já jsem mohl vlivem bolestných životních ran takto skončit. Jsem rád, že se tak nestalo a věřím, že ani nestane. V každém případě je Tano postavou, která, jakkoli je původcem zla, smrti a utrpení, je také postavou, vzbuzující soucit, postavou, jež jakoby z hlubin své černé duše prosila o spásu a odpuštění...
Skvělý je i český dabing v podání Jana Přeučila - a konkrétně tuto scénu považuji za jednu z nejsilnějších:
Jsou i další postavy, které jsou pro mě důležité. Delirium ze Sandmana, Gilgameš a Orfeus, nedávnějšího data také Tyrion Lannister z Game of Thrones (Píseň ledu a ohně jsem zatím nečetl, ale soudím, že tam bude neméně skvělý, jako v podání Petera Dinklage). Ale myslím, že tato šestice je opravdu nejdůležitější. Alespoň v této chvíli. Třeba se později podělím i o další postavy či díla, s nimiž rezonuji.
- - -
Nebudu nikoho vyjmenovávat, ale pokud někdo ze čtenářů-blogerů převezme štafetu a napíše o své šestici nejoblíbenějších literárních, filmových či divadelních postav, dozajista se tak dozví něco o sobě a současně se o sebe podělí s ostatními. Stojí to za to!
---
O tomto povídání můžete diskutovat přímo pod ním,
nebo i anonymně a bez registrace, ale jen slušně, ZDE.
