Kráčíme troskami měst světa, hledáme mezi střepy věcí a nasloucháme větru naříkajícímu v ulicích. Rozpadající se svět, který patří jen nám.
A auta. Tisíce vraků téměř pohlcených vegetací.
Vrakoviště.
Jsme přízraky na vrakovišti.
Jsme vzpomínky oděné do masa a kostí.
Když se ráno hřejeme u ohně živeného divadelními kulisami a zbytky školních lavic (School’s out forever!), vyprávíme si své sny.
Milujeme své sny.
A milujeme tento svět.
Řekl bych.
Nasloucháme rachotu hroutících se domů a smějeme se.
Ohně září na pláních, v horách, v údolích kolem řek. Občas k nim přicházíme a vyprávíme strašidelné příběhy o minulosti. O dobách, kdy města ještě nebyla zapovězenou zemí, kde žijí přízraky. A o zkáze, kterou jsme přežili. O zkáze, kterou jsme vítali s divokým nadšením, opilí hrůznou jistotou, že přežijeme. O velikém hladu a boji a umírání.
I jiní přežili. Mlčí však. Starci, kteří raději zapomněli, protože nedokázali milovat chaos tak, jako my.
Jsme vypravěči přicházející z prokletých míst a prokletého času.
Jsme bohové.
Kdo jiný by se odvážil vkročit do města?
Uctívají nás.
Krmí nás.
A my, vybaveni zásobami, se vracíme, provázeni posvátnou úctou v očích lidí, do zapovězené země pokračovat ve svém dlouhém hledání.
Už desítky let bloudíme městy světa a snažíme se najít poslední funkční přehrávač, vyrobit elektřinu a pustit si Alice Coopera.
(Věnováno Dagmar a Majklovi, napsáno někdy v druhé polovině 90. let)
