...jako i my odpouštíme našim viníkům.

Úvaha zejména pro křesťany: Co takhle třeba odpustit minulorežimním komunistům křivdy, jichž se na vás dopustili? Je to kacířská nebo naopak křesťanská myšlenka?

Nejsem obhájcem minulého režimu a už vůbec ne nostalgikem, který v něm vidí cosi na způsob ztraceného ráje. Nejsem sice ani hlasatelem teze o jakési jednolité, nediferencované době temna, v níž bylo úplně všechno špatně, nicméně jsem si vědom, že hodně toho špatně bylo a že zvláště věřící lidé se často stávali obětí nejrůznějších forem útlaku či přinejmenším šikany.

Někteří z nich dodnes v srdci nesou (a dalším generacím předávají) velikou a z psychologického hlediska zcela oprávněnou zlobu za utrpěné křivdy. Tohle si necucám z prstu - je to výsledek dlouhodobé zkušenosti s reakcemi křesťanů, přijde-li řeč na prakticky jakékoli téma nějak související s minulým režimem nebo případně s mým radikálně levicovým politickým postojem (zloba způsobená těmito křivdami mimo jiné leckdy způsobuje, že bez ohledu na to, jak hlasitě se distancuji od teorie a praxe minulého režimu, není kvůli emocím žádná diskuse možná).

Mimochodem: Přestože mi bylo v v listopadu 89 necelých patnáct let, také jsem zažil a dodnes v sobě nesu jednu nepříjemnou křivdičku ze strany režimu, byť se samozřejmě ani zdaleka nemůže rovnat křivdám, které zažili v padesátých letech nebo v normalizační době dospělí lidé. Píši to proto, abych dal najevo, že vím, jak hluboko pod kůži se takové věci dokáží zarýt.

Ale znovu a znovu se v duchu ptám: Musí to tak být? Musí být kupříkladu Miloš Jakeš v myslích křesťanů i dnes být nenáviděným symbolem zvůle, nebo je možné mu odpustit a nahlížet na něj jako na smutného a osamělého starého pána, který konec konců možná také potřebuje někoho, kdo by jej bezpodmínečně přijal jako lidskou bytost a ne jako symbol (ať už jako symbol útlaku nebo symbol ztraceného ráje)?

Můžeme namítnout: Odpustili bychom jim, kdyby se omluvili, kdyby se káli za křivdy, které způsobili, atd. Nicméně v Modlitbě Páně vyznívá verš „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.” zcela bezpodmínečně. Není tam žádný upřesňující dovětek, který by odpuštění podmiňoval pokáním viníků nebo čímkoli jiným. Stejně tak Ježíš neříká "Milujte své nepřátele, až se vám omluví." A nikde Ježíš neříká, že se to týká jen případů, kdy je takové odpuštění snadné. Láska k nepříteli je nesnadná věc už jaksi z principu.

V této souvislosti je třeba podotknout, že odpustit neznamená zapomenout. Odpustit znamená pamatovat si a přesto již nechovat v srdci zlobu a zášť.

Je mi naprosto jasné, že takové odpuštění rozhodně snadné není, ale Ježíš po svých následovnících snadné věci povětšinou nežádá. Jsem ale přesvědčen, že - s pomocí Boží - je takové odpuštění možné, protože jinak by to po nás přece Pán Bůh nechtěl.