Jak jsem se nestal slavným vynálezcem

Jsou chvíle, kdy se poněkud cynicky domnívám, že nejvýznamnějšími hnacími silami technologického pokroku jsou chamtivost, válka, marnivost a lenost (obvykle v různých vzájemných kombinacích).

Thomas Alva Edison (1847 – 1931).Stein der Weisen

Je to tak evidentní, že není prakticky třeba to rozvíjet, přejdu tedy rovnou k historce z dětství o tom, jak jsem se nestal novým Edisonem. Je zřejmé, že vynálezci jsou častěji muži, protože muži jsou, přinejmenším v našem kulturním okruhu (ale domnívám se, že jde o genetickou predispozici) obecně línější než ženy a mají tedy větší sklon vymýšlet elegantní způsoby, jak si ušetřit práci.

Když mi bylo… vlastně nevím, kolik mi bylo let, ale byli jsme na rodinné chalupě v Moravském krasu, byl podzim a moje maminka dospěla k názoru, že jsem dost starý na to, abych hrabal listí. Ukázala mi, jak se to dělá, pak mi předala hrábě a zanechala mne svému osudu.

Chvíli jsem se této pro mě nové činnosti věnoval, pak jsem však hrábě odložil, odebral se zpět do stavení, vytáhl papíry a něco si kreslil.

Po chvíli mě maminka objevila.

"Co to děláš?" zeptala se. "Proč nehrabeš listí?"

"Vymýšlím stroj na hrabání listí," odvětil jsem vážně.

"Jarku, ty nebudeš vymýšlet stroj na hrabání listí," prohlásila pevně maminka. "Ty budeš hrabat listí."

S otráveným výrazem ve tváři jsem se vrátil k tomu primitivnímu nástroji na hrabání listí a moje tak slibně započatá kariéra vynálezce skončila dřív, než začala.

Na druhou stranu jsem ale o něco později dotáhl téměř k dokonalosti jinou dovednost; dovednost spočívající v zašití se někam s knihou a předstírání, že se usilovně učím a je tudíž naprosto vyloučeno abych, kupříkladu, hrabal listí.