Hranice možností aneb proč nechci smartphone

Procházeje Facebook, narazil jsem na internetu na následující výsledky výzkumů chování současných internetovách lidí, lidí, o kterých lze hovořit jako o "dětech Sítě".

Zdroj: Buchtič blog

Jsou to bezesporu zajímavá zjištění a nehodlám je jakkoli morálně soudit; jednak mi to nepřísluší, jednak by to bylo zbytečné, protože kultura (nemíním sféru umění, ale souhrn společenských institucí a komunikačních kódů) je odrazem technologické a výrobní základny, a nemá smysl ji kritizovat samostatně. Je to prostě tak, jak to je; je třeba snažit se tomu porozumět a vyvozovat z toho závěry, politické strategie atp., ale je zbytečné to odsuzovat.

Za sebe mohu říci, že internet mě významnou měrou živí, ale stále více si uvědomuji, že nechci smartphone, tablet ani jiné snadno přenosné konektibilní zařízení, že mě čím dál míň zajímají technologické novinky a trendy tohoto druhu, že už tak trávím online mnohem víc času, než bych chtěl, a že už prostě nemůžu..., že jsem narazil na nějakou mez toho, kam jsem schopen zajít. Stejně, jako už nejsem schopen moc dobře pobírat novou muziku, nezvládám ani nové technologie. Ty mne dokonce navíc přímo odpuzují. Při pomyšlení na smartphone je mi doslova fyzicky nevolno.

Stárnu? Jsem za zenitem? Asi ano. A čím dál víc chápu problémy generace 50+ pokud jde o učení se práci s počítači a dalším dovednostem, jimiž disponují „mladí, zdraví perspektivní lidé“. Přestože zaměstnávám mozek opravdu usilovně a patrně mnohem víc než většina populace, zdá se, že nejsem výjimkou – schopnost učit se novým věcem s věkem postupně klesá, stejně jako u většiny lidí, i u mě.

Je to poněkud znepokojující pocit a nerad něco takového sám sobě vůbec přiznávám. Fanoušek scifi unavený technologiemi. To jsem to dopracoval!

Je mi 38 a rozhodně nechci smartphone... I když to možná vlastně zase až taková tragédie není. Je tolik věcí, kterým jsem se již věnoval a na něž mohu navázat (uf! ještě, že jsem stihl Marxe a radikálně levicovou politickou orientaci - ještě chvíli, a byl bych hňupem patrně až do smrti!), že by možná bylo i škoda, kdybych se k nim nevracel kvůli neustálému běhu vpřed ve snaze nepodlehnout tofflerovskému šoku z budoucnosti. Třeba mi má duše prostě říká „Jsi za polovinou života, tak pěkně zhodnocuj!“

Nic jiného mi beztak patrně nezbývá.

O tomto článku můžete diskutovat jak přímo pod ním,

tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.