Hodnota věcí a budoucnost kapitalismu

V březnu mi dorazilo do schránky vánoční číslo časopisu Chip. Kdysi jsem jeho vydavateli sdělil svou adresu a od té doby mi čas od času pošlou nějaký ten přebytek doufajíce, že mě přesvědčí k objednávce...

To se nejspíš nestane, ale i tak jsem toto léty prověřené periodikum otevřel:

„Přišel už čas na nákup?“ ptá se sugestivně šéfredaktor Josef Mika ve stejnojmenném úvodníku, a pokračuje: „Vážení čtenáři, lidé na světě používají 600 milionů počítačů, které jsou starší víc než pět let.“

Dobrá, říkám si, jsem tedy součástí tohoto statistického souboru, až do této chvíle jsem s tím neměl sebemenší problém, ale třeba bych se nad sebou měl zamyslet. Čtu dál. Dozvídám se, že Češi a Slováci patří k velkým „hříšníkům“, mnozí si vystačí i s šest let starou technikou. Hrůza! A celosvětově to prý taky není žádná sláva…

„Proč ale tak otálíme s nákupy nových počítačů? Proč se starších strojů vzdáváme u nás ještě později než lidé nejen v západní Evropě, ale i v některých rozvojových zemích? Vždyť životní úroveň roste a dostupnost nových zařízení jakbysmet. Šetříme přehnaně, nebo je to spíš proto, že většina z nás nechápe nový počítač (na rozdíl od smartphonů) jako módní záležitost, a tudíž daleko přísněji odhaduje, kdy se výměna opravdu vyplatí?“

Bingo, pane šéfredaktore. Jen bych dodal, že pokud jde o mě osobně, tak stejný postoj mám i k těm telefonům. Mám starou Nokii XpressMusic. Našel jsem ji v použitelném stavu na elekrošroťáku, kde jsem minulý rok pracoval, a hodlám ji používat, dokud bude fungovat. Pak přejdu na záložní, ještě mnohem starší přístroj a příležitostně poprosím bývalého zaměstnavatele, jestli by mi nedovolil přehrabat se vyhozenými telefony. Jistě nějaký použitelný najdu a on si za něj vezme ten nefunkční kus. Pokud jde o počítač, hodlám jej rovněž používat, dokud bude sloužit. Jediné, do čeho možná časem zainvestuji, je kvalitnější a větší monitor – taková koupě by pro amatérského fotografa přeci jen nějaký smysl mít mohla.

Tohle všechno mi běželo hlavou, ale řekl jsem si, že dám panu šéfredaktorovi přeci jen ještě šanci. Třeba mě přesvědčí, že dělám strašnou chybu, když nepromazávám kola kapitalismu a spokojuji se s šest let starým počítačem.

„Počítače určené ke konzumaci obsahu z internetu a k psaní e-mailů mohou být v klidu osmiletí vysloužilci. Jen si s nimi neužijete moc zábavy a občas to bude trochu nepohodlné nebo pomalé. A mohou se přidat také problémy se zabezpečením.“

To nejsou moc přesvědčivé argumenty, říkám si. Člověk, který by usoudil, že jeho počítač je nepohodlný a pomalý, má důvod poohlédnout se po něčem novějším. Když tak nečiní, zřejmě si se svým starým strojem užije tolik pohodlí, rychlosti a zábavy, kolik potřebuje.

Blížím se ke konci úvodníku a pořád nemám ani to sebemenší nutkání zainvestovat do nového počítače. Má pan šéfredaktor v ruce ještě nějaký trumf?

„Žijeme jen jednou, pořízení nového počítače by měla být radost, stejně jako následná práce na něm. … Jak píše můj kolega‚ k dostání jsou dnes historicky nejkrásnější přenosné počítače se zajímavými konstrukčními řešeními a špičkovým designem. Pryč jsou doby nudného černého a šedého plastu.‘ Takže si to užijte a vybírejte, pokud máte chuť. Hlavně kvůli sobě, ne proto, abyste vylepšili prodejní statistiky.“

Poněkud trpce se usmívám. Ať už jde o nové počítače, mobily či jiné podobné zboží, ten úvodník bude po dobu trvání současného socioekonomického systému, tj. globalizovaného kapitalismu, aktuální vlastně pořád. Na rozdíl od těch věcí morálně nezastará. Za šest let se bude moci pan šéfredaktor podivovat nad tím, že někteří z nás stále vlastní ty „historicky nejkrásnější“ počítače, které nám kdysi jeho časopis doporučil (stejně jako se nyní pohoršuje nad tím, že vlastníme počítače, nad nimiž byl u vytržení před šesti lety).

Jak se to vlastně má s hodnotou věcí?

Z marxistického hlediska je hodnota výrobku (a budeme zde hovořit o sériově vyráběném zboží, nikoli třeba o hodnotě jedinečných uměleckých děl, přírodních výtvorů apod.) dána vztahem mezi pracovní silou a výrobkem, tj. množstvím lidské práce v něm obsažené. Hodnota není totožná s cenou. Cena pod vlivem nabídky a poptávky osciluje okolo hodnoty. Současní ekonomové pokládají toto pojetí za zastaralé a přiklonili se k subjektivnímu pojetí hodnoty jako schopnosti uspokojovat určitou potřebu, včetně prosté potřeby vlastnit.

Zdůrazňují kupříkladu, že vliv poptávky, zvláště pak uměle vytvářené poptávky, dodává hodnotu i zboží, jehož výrobní náklady jsou neúměrně nižší. Jistě, dobrý marketing dokáže divy, ale sám od sebe se neudělá. To, že dvě trička vyrobená ve stejném sweatshopu se můžou výrazně lišit v ceně (a já tvrdím, že i v hodnotě) jen díky přítomnosti nášivky s logem, je nepopiratelný fakt. Ale nepopiratelnou skutečností je rovněž to, že do hodnoty trička s prestižním logem je třeba započíst nejen práci asijské šičky, ale i copywriterů, vymýšlejících chytlavou reklamu, herců, kteří v ní hrají, modelek a modelů, filmařů a fotografů, tiskařů, lepičů plakátů a billboardů a mnoha dalších lidí. K tomu je třeba přičíst i část práce těch, kteří vytvářejí infrastrukturu, jež umožňuje producentům reklamy oslovit cílovou skupinu – tj. příslušný zlomek práce výrobců televizorů, počítačů a další techniky, zaměstnanců papíren, silničářů, výrobců a distributorů energií potřebných k realizaci celého procesu atd. Subjektivně vnímaná hodnota věci skutečně v dnešní době ovlivňuje její cenu, ale nemohla by existovat spousty bez lidské práce v pozadí.

A jaká je vlastně hodnota vší té marketingové práce, jež se nás snaží přesvědčit, že si musíme koupit věc, kterou z ryze praktického hlediska nepotřebujeme, a máme zahodit věc, která nám slouží, ale už není „in“? Nebylo by na světě krásněji, kdyby všichni ti lidé dělali něco smysluplnějšího? Třeba psali verše, točili filmy, fotili nebo se prostě více věnovali svým blízkým?

Nebylo by na světě krásně, kdyby lidé, pokud už si chtějí kupovat věci pro potěšení, kupovali věci, které je přežijí a které budou moci odkázat svým dětem? Třeba hodinky?

Minulý rok jsem v bývalé práci dostal od kolegy zhruba šedesát let staré nefunkční švýcarské hodinky. Protože nejsem nevděčný, dal jsem mu za ně třicet let starou gramodesku Pet Shop Boys. Před časem jsem hodinky nechal opravit. Stálo to něco přes tisíc korun včetně nového sklíčka plus šest stovek za řemínek. Když jsem si je dal opravené na ruku, rozbušilo se mi srdce. Opravdu. Hodinky fungují, mám z nich radost a při dobré péči mě přežijí.

Není tohle smysluplnější investice než elektronická hračky, kterou (stejně, jako ty hodinky) ve skutečnosti nepotřebuji, ale na rozdíl od hodinek mi bude dělat radost zhruba rok a za pár let skončí na nějakém elektrošroťáku?

Takové úvahy se nabízejí, je to však ve skutečnosti jen plytké konzervativně laděné moralizování. Současný socioekonomický systém rozhodně nepotřebuje snílky dávající nový život starým hodinkám. Umí si s nimi poradit, to ano, i lidé jako já vytvářejí tržní niku, ale jak řekl jeden z mých šéfů v bývalé práci, tím, že se spokojím s telefonem ze šroťáku, sabotuji ekonomický cyklus. Měl samozřejmě pravdu. Pokud by se v současném systému začali všichni chovat stejným způsobem, přišla by spousta lidí o práci, ekonomika by se začala otřásat v základech a nakonec by na to doplatili i všichni ti „uvědomělí“ spotřebitelé, kteří se rozhodli nepromazávat kola systému.

Současně ale víme, ať už si to chceme přiznat, či nikoli, že systém založený na růstu nemůže expandovat do nekonečna. Teoreticky by jej mohl zachránit nový zdroj velice levné a dostupné energie, což v praxi může být jedině jaderná fúze, o níž se už šedesát let říká, že za dvacet let bude. Žádná jiná možnost, jak dlouhodobě udržet globální kapitalismus při životě na oteplující se planetě s omezenými zdroji, patrně neexistuje. Čas běží rychle, mnohem rychleji, než by nám bylo milé, a přízrak globální přírodní i ekonomické katastrofy je skrytě přítomen v každém novém počítači, v každém novém smartphonu, v každém novém autě…

Tvůrci dystopických a postkatastrofických děl předjímají nějakou formu kolapsu už dlouho a v poslední době je rozjímání o blížící se katastrofě oblíbenou kratochvílí mnoha intelektuálů. Je vskutku snadné představit si konec světa a tyto představy mají dokonce i jisté romantické kouzlo. Proč jsme však ve své většině stále tak neochotní představovat si konec kapitalismu?

(článek byl rovněž publikován v revue Přítomnost)