Eskalace napětí jako manželská hádka aneb Proč odmítnout „bratrskou pomoc“

Tak nám prý hrozí zase vojenská „bratrská pomoc“, tentokrát v podání Spojených států, které „zvažují, že před Ruskem ochrání i Českou republiku“. A ona to fakt není žádná sranda. Ta poslední „bratrská pomoc“ , která nás „ochránila před západním kapitalismem a kontrarevolucí“, se může jevit jako horší, než přítomnost americké armády, ale to je záležitostí hlediska.  

Z hlediska lokálního by přítomnost vojsk USA patrně neznamenala tak dramatickou změnu vnitřní politiky, jakou byla někdejší „normalizace“. Je sice pravda, že už nyní vznikají různé bizarní seznamy údajných Putinových agentů, kteří zde šíří jeho propagandu (ve skutečnosti jsou to lidé, kteří na výplatní pásce Ruska rozhodně nejsou a prostě píší to, čemu věří, na což mají plné právo), ale nemyslím si, že zde akutně hrozí nějaká perzekuce za tyto názory. Pokud by došlo k horké válce s Ruskem, mohlo by to být ovšem rychle jinak; to bychom však, po pravdě řečeno, měli asi úplně jiné, vážnější starosti.

Přítomnost vojsk USA na našem území, stejně jako na území dalších evropských států, je průser především z hlediska zvyšování pravděpodobnosti, že k horké válce skutečně dojde. Eskalace mezinárodního napětí je totiž jako manželská hádka. Začne nějakým závažným, nicméně stále ještě civilizovaně řešitelným, problémem, postupně se však vytrácí jakákoli racionalita, narůstá agrese a touha toho druhého trumfnout či zadupat do země za každou cenu... a pokud účastníci nakonec vystřízliví, jsou zděšeni tím, kolik zla dokázali rozpoutat. Otázka zní: Je možné vystřízlivět z „hádky“ jaderných velmocí?

Aby bylo jasno: Pokud jde o mě, odmítám jakýkoli militaristický imperialismus, odmítám chřestění zbraněmi, ať tak činí kdokoli, a odmítám každý oligarchický nebo autoritářský režim. Tudíž jsem odpůrcem jak politiky USA, tak politiky současného Ruska. Rozumím tomu, že Rusko se cítí ohroženo přibližováním NATO k jeho hranicím, a jsem přesvědčen, že pokud jde o Ukrajinu, byl to Západ, kdo „vystřelil" první, ale ani to nemůže být důvodem, abych snad Putinovi prominul to, co nepromíjím Spojeným státům. Putin se mi navíc jeví jako fašista mussoliniovského střihu – je to ješitný narcistní reakční autoritář opírající se o nacionalistickou ideologii a pravoslavnou církev. Dovedu pochopit, že rajcuje fašisty z maďarského Jobbiku a francouzské Front national, ale je mi stydno nad tím, že jeho charismatu podléhají někteří čeští komunisté.

Ale to, že je Putin tím, kým je, nás neopravňuje k eskalaci napětí, jehož jsem svědkem. Putin není Hitler, nehrozí nám nějaký nový Mnichov. Není Hitler proto, že není posedlý nějakou šílenou vírou v očistu světa, je posedlý jen a pouze sám sebou. Nechce dobývat svět, chce, aby ho Rusové obdivovali. A není naší povinností snažit se Rusy Putina zbavit, tak, jako nebylo naší povinností zbavit Iráčany Saddáma Husajna. Historie ukazuje, že takto to s diktátory a autoritáři prostě nefunguje. Lidé dané země musejí sami dospět k poznání, že už toho mají plné zuby a chtějí změnu. Vnucená změna přivodí jen násilí a chaos.

Už dlouho mám pocit, že se nacházíme v situaci podobné nikoli té před Druhou světovou válkou, ale v situaci podobající se dění před tou První. Tedy v situaci, kdy je ve světě spousta zbraní, spousta mezinárodního napětí, zdroje a sféry vlivu, o které stojí za to bojovat, a rostoucí očekávání války. Dnes zde ale máme navíc velmoci vybavené jadernými zbraněmi – a ať mi nikdo neříká, že strana, která by se v budoucí válce ocitla v defenzivě, by nepodlehla pokušení je použít. V této situaci v žádném případě nelze – alespoň z pohledu komunisty – určovat, která strana je dobrá a která špatná, v této situaci je třeba usilovat o mír za každou cenu a nepodléhat žádným formám nacionalismu (včetně panslavismu), šovinismu, euroatlantické ideologii apod.

Aktuálně jedinou výjimkou z řečeného je Islámský stát. V jeho případě se jedná o expanzivní anticivilizační hnutí, s nímž není možné žádné jednání, žádný konsensus. A je to mimo jiné hnutí, které je dítětem oné bizarní snahy po exportu „svobody a demokracie“ do autoritářských zemí. Nějakou dobu jsem doufal, že IS snad může přinést něco dobrého alespoň v tom smyslu, že proti sobě sjednotí širokou frontu zemí, z nichž mnohé jsou vůči sobě nepřátelské, jako například USA a Írán, přičemž součástí této fronty bude i Rusko. Bohužel se zdá, že IS pro velké mezinárodní hráče, především USA, prioritou není.

Za minulého režimu se v naší rodině tradovala hláška co dělat, nastane-li Třetí světová válka: Přehodit přes sebe prostěradlo a důstojně se vydat ke hřbitovu. Myslím, že si nějaký pěkný čistý vyžehlený bílý lajntuch nachystám, ať ho mám v případě potřeby rychle po ruce.

* * *

Petici proti možné přítomnosti amerických vojsk na našem území můžete podepsat ZDE.