Dva měsíce v blázinci – Epilog (aneb Co bylo dál)

Před rokem jsem byl ve velmi vážném stavu hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky v brněnské fakultní nemocnici Bohunice a pobyl celkem na třech různých psychiatrických odděleních. Jak to vlastně celé dopadlo?

Než se ale pustím do vyprávění, co mi moje zkušenost z blázince, respektive blázinců, dala a vzala, je třeba (pro nové čtenáře) zdůraznit, že pokud jste nečetli mé předchozí články Osmnáct let dlouhá cesta do blázince a Dva měsíce v blázinci – část 1. - Oddělení 22, Dva měsíce v blázinci – část 2. - Oddělení 24 a Dva měsíce v blázinci – část 3. - Oddělení XII, stanice 23, je třeba, abyste si je přečetli. Toto povídání na ně bezprostředně navazuje a počítá s tím, že čtenář je s předchozím vyprávěním obeznámen.

* * *

Myslím, že v této chvíli je třeba se vrátit zpět do prvního týdnu mého pobytu na oddělení 22., konkrétně do noci ze 2. na 3. října. Když jsem se v ten pátek probudil, sen jsem si skvěle pamatoval a vůbec nebylo třeba jej zapisovat. Snad každý sen, který jsem si takto kompletně zapamatoval, přinášel „branou z rohu“ nějakou podstatnou zprávu a tento rozhodně nebyl výjimkou.

V tomto snu jsem stál před vysokou a impozantní budovou vystavěnou do mírného oblouku, působila jako budova Spojených národů, jako sídlo nějaké nesmírně významné instituce. Před budovou bylo rozlehlé nádvoří ohraničené kolem dokola vysokou zdí, za níž bylo rozbouřené moře. Před vchodem do té instituce stála obrovská, asi tři patra vysoká, abstraktní socha. Na nádvoří byli lidé, nebylo zaplněné, ale ani prázdné, řekl bych, že působilo asi jako velké náměstí o víkendu.

Věděl jsem, že Zemi hrozí nějaká strašlivá katastrofa a instituce, před níž stojím, je výzkumný ústav, jenž má za úkol jí zabránit.

Najednou se otřásla země a ta socha se začala kácet. Stál jsem na místě, kam padala, ale podařilo se mi utéct. Dopadla velkým zaduněním, po celém nádvoří se „rozběhly“ praskliny v dlažbě a pak se začala na mnoha místech hroutit zeď chránící nádvoří před mořem venku. Dovnitř se začala rychle valit voda. Lidé křičeli a utíkali, ale nebylo kam uniknout. Také jsem propadl panice a utíkal, ale potom jsem si uvědomil, že to nemá smysl a že bude lepší, když zemřu důstojně. Zastavil jsem se, pohlédl na blížící se příval a když už byl blízko, prudce jsem vydechl, abych se pak co nejrychleji nadechl vody, ztratil vědomí a zkrátil tak agónii. Vlny se přese mě převalily...

Patrně jsem v tom snu skutečně zemřel, protože sen pokračoval, ale už jsem v něm nefiguroval jako účastník ale jen jako pozorovatel.

Viděl jsem, že z výzkumného ústavu zůstala postapokalypticky krásná ruina. Vnější zdi byly strženy, působilo to jako pobořené termitiště, nádvoří bylo zaplaveno mořem. Přesto jsem věděl, že ústav stále ještě zčásti funguje a ti, co přežili, i nyní pracují na odvrácení konce světa, i když ten už (v předchozí scéně) začal.

Následoval další obraz, který se poněkud vymykal dojmu z předchozích částí (i té, co pak následovala). V této části jsem věděl, že ze Země zmizela všechna zvířata kromě hmyzu. Prostředí bylo westernové, nějací lidé v kovbojském oblečení šli prohledat jakousi chatu. Pod prkny dřevěné verandy se ukrývali Indiáni a začali škvírami zespodu na kovboje střílet z luků.

Poté se objevil obraz Země, kolem níž obíhá Měsíc a nasává do sebe její vlhkost, až se celý obalil vodou. Ta pak následně z Měsíce pršela zpět na Zemi a postupně ji zaplavovala, až pohltila i ta nejvyšší pohoří. Nikdo nepřežil, konec světa byl dokonán.

Potom jsem se probudil.

Ten sen je povětšinou srozumitelný a navíc se ukázal být i jistým způsobem prorockým. Je zajímavé, že je rozvržen téměř přesně podle klasického kompozičního plánu tragédie (expozice-kolize-krize-peripetie-katastrofa). Katastrofické ohrožení vodou (někdy i ohněm) v mých snech vždy souvisí s depresí, často předjímá její nástup nebo výrazné zhoršení. Ve všech dosavadních snech o potopě či požáru se ale vždy objevilo nějaké, alespoň dočasné, východisko a tyto sny nikdy nekončily ani mou smrtí, ani úplnou zkázou. Dodejme, že z jungovského pohledu lze hovořit o zaplavení vědomého já nevědomím.

Institucí snažící se zabránit světové apokalypse byl pochopitelně ten blázinec.

„První smrt“ v tomto snu, možná v souvislosti se zmizením zvířat, může – půjdeme-li na velice tenký led úvah o prorockých snech – přejímat tragickou smrt mé lišky, v každém případě zde nejspíš bude nějaká souvislost s mými starostmi o lišku. Peripetie v podobě „hry na kovboje a indiány“ může reflektovat různé v podstatě nedůležité, ale otravné absurdity, s nimiž jsem se během své hospitalizace setkával.

Závěrečná katastrofa nenabízí žádné východisko. Poté, co zemřelo mé já, umírá nakonec i všechno ostatní. Je to rozhodně sen o smrti, ať už metaforické nebo skutečné (vzhledem k tomu, že po roce píši tyto řádky, patrně zatím té metaforické).

Pokud se člověk probudí s takovým snem a trochu se nad ním zamyslí, musí poctivě říci, že vyhlídky vskutku moc růžové nejsou. Jak se ukázalo (a ukazuje), sen nelhal. Po krátkém zlepšení nastal pád zpět a všechny ty věci, o nichž jsem psal dříve. Ani po návratu z toho strašidelného černovického oddělení nedošlo k nějakému podstatnému obratu k lepšímu, nicméně můj stav nebyl povětšinou tak strašný, jako před hospitalizací.

Takže lze říci, že po těch dvou měsících v blázinci jsem na tom byl trochu lépe, přičemž ta hospitalizace v tom nějakou roli jistě sehrála, zejména asi oddělení 22. Pokud ale budu někdy v budoucnu hospitalizován na dvaadvacítce, rozhodně odmítnu návrh přejít na oddělení 24.

Zvažoval jsem, jak dál s psychoterapií, protože jsem cítil, že by bylo vhodné ji opět zkusit. V minulosti jsem absolvoval dlouhodobou individuální psychoterapii u jednoho populárního brněnského psychologa, ale ten příliš často měnil své metody a když nakonec asi před dvěma lety začal pracovat kognitivně-behaviorálním způsobem, přestal jsem k němu chodit, protože mi to prostě nesedlo. KBT je dobrá a účinná metoda, o tom nelze mít pochyb, ale jednak mám pocit, že tomuto psychologovi moc nešla, jednak jsem vždy chtěl porozumět tomu, co se v mé psýché děje a zpracovat to, nikoli odklánět svou pozornost z palčivých témat na nějaká „neškodná“.

Tak jsem zvažoval, jaké jsou možnosti a bratr mi doporučil (na základě reference jeho kamarádky) dr. Miroslava Petrželu, klinického psychologa a psychoterapeuta vycházejícího z psychoanalýzy. Dr. Petržela nepracuje na pojišťovnu, ale brácha mi nabídl, že mi bude terapii platit, což od něj bylo moc hezké, vezmeme-li v potaz, že sezení stojí 800Kč a je třeba chodit každý týden. K doktoru Petrželovi jsem začal chodit od února tohoto roku, rozhodně jsem se o sobě dozvěděl mnoho věcí a podařilo se otevřít i témata tak temná, že u předchozího psychologa za celé ty roky vůbec nepřišla na přetřes. Dr. Petržela je dobrý psycholog a člověku, který je ochoten a schopen si za terapii platit, jej mohu s klidným svědomím doporučit. K žádnému zázračnému obratu ale nedošlo - to však za tak krátkou dobu opravdu není možné očekávat.

Nicméně – navzdory výše uvedenému snu – jsem pořád doufal, že konečně přijde plná remise. Vždyť mé životní okolnosti se velice podobaly situacím, kdy deprese odešla: Existenční problémy, dluhy a další stres tohoto druhu plus více než dva roky od nástupu depresivní fáze, v tomto případě jsou to aktuálně už roky tři. Člověk si prostě někdy nemůže pomoci, říká si, že už to přeci sakra musí skončit, a současně má nutkavé obavy, že právě tímto očekáváním příchodu remise brání.

Díky terapii u dr. Petržely jsem ale postupně dospěl k jakémusi smíření. Uvědomil jsem si, že toužebně očekávané velké zlepšení vůbec přijít nemusí, že možná pojedu „na čtvrt plynu“ až do smrti, a že i tak se dá žít. Konec konců v jaké zlepšení může doufat třeba vozíčkář? A tak jsem se postupně dopracoval do stavu někde mezi smířením a rezignací a začal jsem se zaměřovat své myšlenky na to, co můžu dělat teď a ne na to, co bych mohl dělat, kdyby.

A ono přeci jen lze dělat celkem dost i teď: Fotografovat, občas napsat článek a hledat si práci, kterou zvládnu.

Pokud jde o práci, pořád jsem v první polovině tohoto roku doufal, že se mi podaří dát se dohromady natolik, abych dokázal dělat něco, k čemu mám kvalifikaci. Ale tato vize se postupně rozplývala. Několikrát jsem byl přáteli a známými osloven, abych pro ně udělal něco, v čem jsem byl dříve velice dobrý, konkrétně napsat krátký text na zadané téma, ale pokaždé to skončilo obrovským stresem - nebyl jsem schopen pořádně myslet a výsledky byly mírně řečeno nepřesvědčivé. Rozhodně nejsem ve stavu, kdy bych zvládl dělat úkolovou práci libovolného druhu. Když na to přijde, je pro mě v tomto smyslu náročné psát i tyto články o blázineckých peripetiích: První dva šly dobře, ale jakmile jsem věděl, že hodně lidí čeká na pokračování, objevil se vnitřní blok...

Ani druhá kvalifikace – práce s klienty v sociálních službách – mi aktuálně není co platná, protože každý delší kontakt s lidmi, jakkoli třeba příjemný a pohodový, u mě vede k několikadennímu vyčerpání.

Poté, co jsem v září ukončil neschopenku a šel na pracák, jsem se tedy záměrně zaměřil na jednoduché práce nevyžadující intelektuální aktivitu ani komunikaci s lidmi. Nakonec se mi podařilo najít práci ve firmě, která repasuje a recykluje použité počítače. Budu tam rozebírat a třídit elektrošrot; požadovaná kvalifikace je praktická škola a tak myslím, že tohle snad přeci jen zvládnu, i když budu z práce nejspíš o dost unavenější než zdravý člověk. Je to navíc druh činnosti, který má nějaký smysl i z morálního hlediska – budu dělat něco skutečně prospěšného, protože ne každý si může dovolit nový počítač a dávat použitým věcem nový život je ekologické. Vlastně se stanu něčím jako bakterií v tlustém střevě kapitalismu :-)

(Doufám, že jsem právě nic nezakřikl, práci mám přislíbenou, ale ještě nemám podepsanou smlouvu; můj budoucí zaměstnavatel vyřizuje s pracákem zřízení pracovního místa, pracovat bych měl začít někdy kolem půlky listopadu.)

Upřímně řečeno nejsem ten typ člověka, který potřebuje zaměstnání k tomu, aby se necítil blbě – k tomu, abych se věnoval smysluplné činnosti a nepřipadal si zbytečný, nepotřebuji pracovní smlouvu, nicméně se do práce už docela těším, protože je zde šance, že vnutí mému životu určitý řád, k němuž bych se jinak sám nedokopal, a to může být zdraví docela prospěšné. Jen se trochu bojím toho, jací budou mí spolupracovníci a nakolik budou vstupovat do mých „kruhů“. Nejraději bych pracoval sám, ale prostě nemůžu mít všechno.

K dalším událostem po mém návratu z blázince: Začátkem roku jsem dva měsíce bydlel u Lucienne, která musela jít do nemocnice a bylo třeba se postarat o fenku Elišku. Elišce v té době začínaly znatelně ubývat síly a bylo jasné, že už tu dlouho nebude, a tak jsem u Lucienne zůstal i po jejím návratu nemocnice, protože jsem si chtěl pejsky ještě užít. 2. února, den poté, co úplně přestala chodit, jsme ji nechali uspat. Veterinářka přijela k nám, všechno proběhlo klidně, bylo to smutné, Eliška byla součástí mého života celých 14 let, ale bylo to očekávané a dalo se s tím smířit.

Koncem srpna jsem strávil pár dní sám na bráchově chalupě a bylo to příjemné (fotoalbum z výletu je ZDE). Díky tomu jsem si uvědomil, že některé mé zdravotní obtíže, především dýchavičnost a rychlá unavitelnost (někdy jsem měl problém vyjít čtyři patra schodů) jsou opravdu psychosomatického rázu – v přírodě jsem byl schopen bez problémů zvládnout i desetikilometrové tůry aniž by mě to nějak poznamenalo. Opět to hodně souvisí, kromě změny prostředí, s tlakem povinnosti – když jdu někam, kam musím jít, jsem vždy mnohem unavenější, než když jdu někam, kam chci jít. Na tom všem je ještě třeba pracovat.

Od září mi bratr přestal platit psychologa, protože výrazně narostly jeho výdaje, a rozhodně se pro to na něj nikterak nezlobím, naopak si vážím toho, že mou terapii dotoval tak dlouho, i když to asi původně neměl v plánu, protože si myslel, že nějaké dva měsíce budou stačit. Taková terapie, zvláště jedná-li se o vážný problém, ale bohužel musí být dlouhodobá. Vzhledem k tomu, že aktuálně mám se svými příjmy problém pokrýt výdaje, nabídla se Lucienne, že mi bude na psychologa přispívat, pokud bude stačit jedno sezení měsíčně. Dr. Petržela řekl, že ze začátku by to nestačilo, ale nyní už to možné je. Tak k němu chodím po měsíci a už se těším, až dostanu první výplatu a budu si moci tu terapii konečně hradit sám.

V květnu jsem vystoupil z KSČM, protože už jsem na tu partaj neměl nervy a sílu. Vlastně je dobře, že jsem neměl sílu – kdybych ji měl, snažil bych se tam prosazovat smysluplné levicové myšlenky a bojovat proti mezi straníky se šířícímu nacionalismu, kýčovitému panslavismu, putinofilství a xenofobii, což společně s nevykořenitelnou nostalgií po minulém režimu vytváří vskutku odpudivé prostředí. Jenže i kdybych měl sebevíc energie, nic bych na tom nezměnil a jen bych se musel zbytečně stydět, že jsem toho součástí. Nakonec bych odešel stejně. V současné době na žádné další politické angažmá nepomýšlím, jen chci poprosit, abych byl vnímán a označován jako „bývalý člen KSČM“ a ne jako „bývalý komunista“.

V poslední době se ale více než marxismem zabývám jinými směry filosofického myšlení, především těmi, které se vztahují k individuální mravnosti a k Bohu (viz třeba tento esej). Což mimochodem opravdu není s marxismem v rozporu, jak mi každou chvíli někdo předhazuje, protože neexistuje žádná dokonalá filosofická „teorie všeho“ a různé problémy je možné a nutné uchopovat k tomu vhodnými filosofickými prostředky, i když je nelze vzájemně zcela sladit. V každém případě jsou mi úvahy nad filosofickými problémy v mé dobrovolné samotě vítanými a milými společnicemi a často s nimi trávím i celé hodiny v živém rozhovoru. Pokud v té chvíli jdu třeba po ulici nebo jedu v tramvaji, snadno se stane, že se dívám na někoho, koho znám, ale nevidím jej. Tímto dávám svým přátelům nenápadně najevo, že pokud je budu někdy takto „zasklívat“, není to ze zlé vůle, prostě jsem v té chvíli duchem někde úplně jinde. Stačí na mě promluvit a je solidní šance, že se z „vyšších sfér“ rychle vrátím zpět :-)

A to je vlastně všechno. Žádný zázrak se nekonal, ale jsem naživu, jsem schopen aspoň nějak fungovat a občas něco vytvořit, v brzké době budu mít, aspoň doufám, práci, na smrt sice myslím často, ale sebevraždit se nechci. Na druhou stranu mám stále velký problém pokud jde o udržování pořádku, vyřizování byť i velmi jednoduchých věcí, a kontakt s lidmi. Převládá u mě smutek a trápí mě duševní bolest, nikoli nesnesitelná, ale dost nepříjemná. Nemám vůbec ponětí, co se mnou bude dál v nějakém delším horizontu. Myslím však, že jsem svými plány Pánaboha rozesmíval už dost dlouho a při vší úctě: Bože – musíš si holt najít nějakého jiného baviče!

Soudím, že jednoho dne, a možná dříve než později, ta voda z mého snu všechno pohltí. Mezitím se budu snažit žít tak, abych se za sebe nemusel stydět a aby tu po mně zbylo něco víc než jen nějakých osmdesát kilo organického odpadu. To stačí.