Druhy výpovědí o mrtvých

Učiníme-li subjektem výpovědi mrtvého, můžeme hovořit paterým způsobem, jedná se o pět druhů užití výrazu „mrtvý“, pět řečových her.

Pomineme-li výraz „mrtvý“ jako metaforu pro něco nefunkčního, tímto použitím se zde zabývat nebudu, a zaměříme se na použití tohoto slova v jeho základním významu, pak můžeme mluvit o mrtvém jako o existujícím, existujícím v minulosti, neexistujícím, jako o mrtvole a jako o mrtvole nesoucí symbolický význam. Výraz „mrtvý“ může být v těchto úvahách samozřejmě zaměněn za libovolné synonymum, například „zesnulý“, nebo za upřesňující ekvivalent („zavražděný“...) či třeba za osobní jméno nebo jiný identifikátor, je-li zřejmé, že hovoříme o zemřelém.

Hovoříme-li o mrtvém jako o existujícím či živém, máme tím na mysli posmrtný život v jakémkoli smyslu, materialistické pojetí nevyjímaje. V tomto smyslu používáme věty jako „Je v nebi/na lepším místě...“, „Stanul před tváří boží.“, „Převtělil se v ptakopyska.“, ale třeba také „Žije v našich vzpomínkách.“ (tím mám na mysli to materialistické pojetí). Mrtvý v těchto výpovědích figuruje jako (nějakým způsobem) existující.

O mrtvém můžeme také hovořit jako o existujícím v minulosti - v případě, že referujeme o událostech, jež se týkaly mrtvého před tím, než zemřel, například ve větě „Mrtvého jsem naposledy viděl včera v práci.“, „Mrtvý měl ve zvyku chodit na taková místa.“

Další způsob řeči o mrtvém je ve skutečnosti metaforickým vyjádřením tvrzení, že dotyčný již neexistuje. Jedná se o věty typu „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha.“ (Žalm 115, 17), „Už nic necítí/nic ho nebolí...“ nebo lapidární „Mrtvý prd ví.“ Sem patří i výpovědi typu „Spí věčným spánkem.“ Je to samozřejmě eufemismus. Naopak bolestně přesné je prohlášení, že dotyčný „už není“.

A také mluvíme o mrtvém jako o mrtvole, například ve smyslu, že „mrtvý byl uložen do hrobu“, ale častěji v tomto smyslu explicitně mluvíme o mrtvém těle. Uvědomujeme si, že tělesné ostatky mrtvého mají jiný ontologický status. Pakliže hovoříme o něčí mrtvole, může se v tom odrážet přesvědčení o posmrtném životě (mrtvola v tomto smyslu jakoby patří mrtvému, který existuje nějakým jiným způsobem - je mimochodem zajímavá otázka, co znamená v tomto smyslu „patřit“, detailně tento problém rozpracovali snad jen staří Egypťané), ale obvykle máme na mysli mrtvého jako existujícího v minulosti. Neříkáme ale obvykle „to bylo jeho tělo“, ale „to je jeho (mrtvé) tělo“. Jakoby, podíváme-li se na to obráceně, patřila živému jeho budoucí mrtvola...

Hovoříme ale „o pietním nakládáním s mrtvým“ spíše než „s mrtvolou“, což jistě souvisí s hluboce zakořeněnými tabu ve spojitosti s lidskými ostatky. V tomto případě mrtvola určitým způsobem zastupuje původní osobu a to jako symbol k původní osobě odkazující. Pokud hovoříme o tom, že se někdo s mrtvým loučí – ať už účastí na pohřbu, formou vigilie nebo prostě setrváním s mrtvým (tělem) chvíli o samotě – stále máme na mysli mrtvolu, ale dáváme jí symbolický význam.

Zajímavá situace může nastat ve chvíli, kdy chceme hovořit o člověku, který prodělal mozkovou smrt, ale stále mu tluče srdce a dýchá. Takový člověk je z lékařského, právního i filosofického hlediska mrtvý; kdo je tedy předmětem výpovědi „Tluče mu srdce a dýchá.“? Říci, že se výpověď týká mrtvoly, je kontraintuitivní (pomineme-li oblíbené hororové filmy, definujeme mrtvolu jako tělo, jehož životní funkce zcela ustaly), ale původní objekt výpovědi už neexistuje (pro člověka věřícího v posmrtný život mrtvý existuje někde jinde, problém tím pádem zůstává).

Komu tedy tluče srdce po smrti mozku?