Computer Chess – pozvání do subžánru numblecore

Mám rád podivné a bláznivé filmy, zvláště pokud jsou inteligentní a rafinované. Snímek Computer Chess (2013) k nim bezesporu patří jak svým námětem, tak zpracováním.

Film patří do subžánru numblecore, který v roce 2013 definoval jeho režisér Andrew Bujalski snímkem Funny Ha Ha. Numblecore se vyznačuje naturalistickým hraním, do značné míry improvizovanými přirozenými dialogy, nízkým rozpočtem a větším důrazem na dialog a mezilidské vztahy než na zápletku. Působí nezvykle v porovnání s běžnými filmy, ale zároveň ukazuje, jak jsou běžné filmy ve skutečnosti nepřirozené. Lidé (snad s výjimkou psychopatů) obvykle nemluví podle pečlivě napsaného scénáře a nechovají se jako profesionální herci vedení zkušeným režisérem. Člověku uvyklému standardním filmovým postupům může připadat numblecore paradoxně nepřirozený, ale rozhodně má své kouzlo. Zvláště pokud zahraje na dnes tak populární retro strunu.

Píše se rok 1980 a koná se každoroční šachový turnaj, v němž mezi sebou nesoupeří lidé, ale počítače. Do hotelu v Kalifornii se sjíždějí tehdejší počítačoví nerdi i se svými drahocennými stroji oduševnělými nejnovějším šachovým softwarem. Jsou to inteligentní, ale sociálně neohrabaní a ošuntěle oblečení mladí muži (a jedna dívka), dva profíci středního věku a poněkud namyšlený šachový velmistr. Všichni jsou hráni neherci, což v rámci tohoto subžánru výborně funguje – „nehrají“ opravdu přesvědčivě a uvěřitelně.

Souběžně se v hotelu koná setkání terapeutické komunity stárnoucích afektovaných hipíků, kteří se skrze upachtěné psychologické rituály ve stylu „hnutí lidského potenciálu“ snaží nalézt smysl života a najít nový dech ve vztazích. Tuto sekundující skupinu již hrají skuteční herci. A hrají ji dobře. Kontrast mezi těmito dvěma komunitami je jedním z nosných prvků celého snímku a zdrojem napětí i komična. Obě skupiny jsou pojaty poněkud schematicky, ale slouží to celkovému ironizujícímu stylu vyprávění.

Nerdi ladí software, diskutují o budoucnosti počítačů a možnostech umělé inteligence, účastníci „psychokurzu“ znovu prožívají své narození a omílají otřepané fráze o tom, že náhoda neexistuje… Už to samo by stačilo na zajímavý film, ale pod povrchem se nachází další rovina fantaskna, psychedelie a absurdna, která znovu a znovu probublává na povrch a mění celý pomalu plynoucí příběh někdy v kafkovskou noční můru bloudění a nekonečných smyček, jindy v absurdní drama. Celá tato dějová linka, a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně celý film, mi v mnohém připomíná kultovní seriál Riget (Království) Larse von Triera.

Celkovou retro atmosféru podtrhuje zpracování. Film je natočen analogovou videokamerou s neostrým černobílým, občas vypadávajícím obrazem a napodobuje tak vizuál televizních pořadů ze 70. let. Současně klade obrovský důraz na detail, přičemž mnohé z nich jsem dokázal ocenit až po druhém shlédnutí. 

Přestože je film založen na dialozích, spíše než ději, rozhodně nenudí. Dialogy jsou zajímavé především díky své improvizovanosti a daří se jim poukazovat na důležitá témata nejen tehdejšího, ale i současného světa, zvláště pokud jde o problémy umělé inteligence a jejího možného zneužití, což je dnes skutečně aktuální téma. Je samozřejmě také obrovskou, byť laskavě ironickou, poctou osmdesátým létům, počítačovým pionýrům a době, která sice měla své úzkosti a noční můry, zvláště co se přízraku jaderné války týče, ale v mnohém byla srozumitelnější, čitelnější, uchopitelnější… Rozhodně musím zhlédnout i další Bujalskiho snímky, abych se podíval, zda se mu daří podobně originálně uchopit i neurózu žhavé současnosti.

Film získal hlavní cenu na Sundance Film Festival a San Francisco Film Critics Circle a 7 nominací na dalších festivalech nezávislých filmů. Pozornost vzbudil dle mého soudu plným právem.

Shlédnout jej můžete na Sundance TV v rámci 10 Days of Sundance 27. ledna 2017. Snímek je pouze v anglickém jazyce a je přístupný pro diváky s pokročilejší pasivní znalostí jazyka.

***

Oficiální web filmu je ZDE.

***