Chasseguetová-Smirgelová: Kreativita a perverze (recenze)

Přestože dávám přednost hlubinně psychologicky zaměřeným knihám Junga, Hillmana, von Franzové a podobných autorů, fascinuje mne i erotičnem nabitý svět psychoanalýzy a kniha "Kreativita a perverze" francouzské psychoanalytičky Janine Chasseguetové-Smirgelové mne zaujala už svým názvem.

Setkání s touto knihou bylo zvláštní už od samotného počátku, kdy mne téměř odradila psychoanalytickým žargonem přesycená předmluva Otto Kernberga. Vytrval jsem však a byl jsem odměněn velmi inspirujícím a zajímavým textem.
Autorka se ve své knize z psychoanalytického hlediska zabývá problematikou perverze – především v kontrastu k neuróze a psychóze. Publikace je protkána citacemi Sigmunda Freuda, jehož práce autorka podrobuje odbornému přezkoumání, a vede diskusi i s dalšími psychoanalyticky zaměřenými autory. Jednotlivé myšlenky jsou bohatě ilustrovány četnými příklady z dějin, literatury, filmu a v neposlední řadě podrobnými a poctivě (i sebekriticky) pojatými kasuistikami včetně zajímavého snového materiálu. Jde tedy o klasické psychoanalytické pojednání.
Klíčovou myšlenkou díla je definice perverze jako popření genitality, tedy dospělého světa doplňujících se pohlaví jako přirozeného zdroje plození a kreativity.
"Na počátku anální fáze [Freud a jeho následovníci rozlišují tři základní fáze raného psychosexuálního vývoje dítěte: orální (do 1,5 roku), anální (od 1,5 roku do 3 let) a falické (od 3 do 5 let), následují fáze latence, pregenitální a genitální (pohlavní zralost); pozn. Kojot] vývoje psychické reality učinila narcistická katexe [emocionální fixace na určitý objekt, pozn.Kojot] z exkrementů něco rovnocenného zlatu. Toaletní trénink však dítě donutí k dekatexi a dokonce k pohrdání tím, co mu zprvu připadalo nekonečně vzácné. Následující falická fáze – kde už nacházíme genitální touhu – mu umožní, aby katexi přesunulo na genitální penis, z něhož se pak stane nejvyšší narcistická hodnota, kterou je třeba chránit. Anální penis, který je předobrazem penisu genitálního, se ve falické fázi stane jeho imitací." (str. 97) Perverzní člověk popírá genitalitu jako celek a setrvává v pregenitální, análně-sadistické, fázi vývoje. "Perverzní pokušení vede člověka k akceptování pregenitální touhy a jejího uspokojení (jaké může dosáhnout malý chlapec) jako náhrady, která je rovnocenná nebo dokonce nadřazená genitálním tužbám a jejich uspokojení (jakého může dosáhnout jen otec). Cílem perverze je smazání dvojitého rozdílu mezi pohlavími a generacemi. Dítěti v dosažení tohoto cíle obvykle pomáhá matka, která ho svádí a současně odmítá jeho otce – povzbuzuje tak iluzi, že dítě nemusí vyrůst ani dosáhnout zralosti. Takový člověk pak neakceptuje svého otce jako model matčina uspokojivého partnera." (str. 12) Otcovy schopnosti a genitální atributy se tak znehodnotí. Chce-li dítě tuto iluzi udržet, musí vytvořit nový vesmír, kde budou zrušeny všechny rozdíly, svět análně-sadistické regrese, "kde alimentární kanál promění všechny objekty, erotogenní zóny, ideály atd. v prach a homogenní identické částice, výkaly (feces)." (str. 172)
Zcela zásadní roli hraje u perverze idealizace, která se snaží nadřadit anální hodnoty genitálním, které jsou objektem popření. Výsledkem bývá faleš, idealizace klamu a podvodu, estétství; pokud perverzní jedinec tvoří, nese jeho dílo znaky umělosti. Chybí zde plodivá síla genitálního falu (prostořeký člověk by, velmi trefně, řekl, že to "nemá koule"). Pod třpytivou slupkou se však skrývá páchnoucí exkrement, jenž se perverzní jedince snaží pozlátkem skrýt. Jeho dílo může být okouzlující a strhnout na sebe zájem, neboť: "Přitažlivost falše je zřejmě konstantní rys lidského ducha." (str. 98)
V těchto případech selhává introjekce a asimilace otcovských atributů, což vede ke snaze o "úplné osvobození ode všech rodových filiací. Půjde o imitaci ‘ideálního‘ falu, který pochází z fantazie subjektu. Případné modely jsou odlehlá a odtažitá abstrakta. Pokud se zhmotní, tak nikoli v lidech, kteří představují idealizované náhražky otce, ale spíše v těch, kterým se podařilo vyhnout konfliktům introjekce. Takové osoby se samy odměnily magickým falem nebo slibují svým stoupencům, že si mohou ušetřit bolestný proces zrání." (str. 96) Všimněme si v této souvislosti, kde všude jsou nám nabízeny "snadné cesty" – ať již v oblasti komerční tvorby, v politice nebo i mezi propagátory různých duchovních cest.
Autorka se v různých formách a z různých úhlů pohledu stále vrací k myšlence, že perverzi nelze redukovat na prosté sexuální úchylky; hovoří o "pokušení perverze", které se týká každého z nás a které nás může přemoci především ve chvílích, kdy jsme uchváceni nějakým masovým hnutím, které slibuje návrat k "rovnoprávnosti" pohlavní a generační nerozlišenosti análního universa.
Pomineme-li nyní svérázný psychoanalytický jazyk, můžeme říci, že perverzní člověk nikdy zcela nedospěl a své potřeby – nejen sexuální, ale i mocenské, umělecké či jiné – ukájí náhražkovým a nepřirozeným způsobem. O tom, že nemusí jít primárně pouze o oblast libida, autorka pojednává v kapitole "Psychoanalytická studie falše", v níž uvádí: "Když jsem se tedy poprvé obírala otázkou, co odlišuje "pravdivé" od "falešného" a proč je faleš tak oblíbená, brzy jsem dospěla k názoru, že "prototypem" těch, kdo na ni sázejí, je perverzní jedinec. Proto jsem se začala zajímat o perverze a perverzní lidi – jsou to bytosti, které mají docela záviděníhodnou schopnost vytvořit umělý vesmír." (s. 87)
Právě v této kapitole se autorka zabývá problematikou umělosti takto vytvářených světů a posléze se věnuje problematice hochštaplerů a podvodníků. Uvědomíme-li si, že současná společnost dává mnoho příležitostí k seberealizaci všeho druhu, je užitečné vědět, že se můžeme setkat s podvodníkem, za jehož dospělou tváří se ukrývá mentalita tříletého dítě. Za obzvláště nebezpečnou lze pokládat situaci, kdy takový člověk získá vedoucí či dokonce vůdčí postavení. Lidé v jeho okolí pak mohou snadno podlehnout výše zmíněnému "pokušení perverze". Autorka tuto problematiku vztahuje na politickou oblast a masová hnutí, nicméně je možné uvažovat o obdobné situaci například v intencích různých organizací či firem. Dokáži si představit charismatického perverzního managera, který strhne na svou stranu celou firmu a nakonec ji zničí. Úvahy o perverzi tak vedou k sociálně psychologickým a sociologizujícím aspektům současné společnosti.
Knize lze vytknout určitou nevyváženost. Jde původně o jednotlivé přednášky k dané problematice a je to znát. Občas dochází k nadbytečnému opakování už jednou vysvětlených myšlenek, místy je text velmi přístupný i vzdělanému laikovi, jindy vyžaduje důkladnou psychoanalytickou průpravu. Celkově vzato ale lze říci, že laik, který se orientuje v základních psychoanalytických pojmech, může knihu číst bez větších problémů s porozuměním.
Přestože je kniha určena především psychologům, přináší cenné podněty každému, kdo pracuje s lidmi a může se s popsaným typem člověka v rámci své práce setkat. Věřím, že dílo ocení i hloubavější manažer, pracovník v sociálních službách či třeba personální konzultant. V obecném smyslu je kniha zajímavá především jako pojednání o ustrnutí v psychickém vývoji a jeho důsledcích. Jde o inspirativní text i sebezkušenostní nástroj, podněcující vnitřní dialog a hledání dalších možných aplikací autorčiných tezí v současné realitě i v dějinách.
Interpretační systém psychoanalýzy, tak jako každý komplexní výkladový systém, má svou platnost, ale i svá omezení – místa, která nedokáže uspokojivě objasnit (například dobře interpretuje mužskou sexualitu, zatímco vysvětlení sexuality ženské pokládám za méně věrohodné). Věřím, že existují archetypy, jež nelze vysvětlit ze zorného úhlu psychoanalyticky pojaté sexuality.
Dále je například otázkou, zda je psychoanalýza schopna skutečně porozumět dějům na duchovní úrovni člověka. Nedokáže, řekl bych, objasnit rozdíl mezi nerozlišeností análního universa a nerozlišeností bytí nad protiklady, univerzálního vědomí, nirvány... Zároveň mne však četba knihy o kreativitě a perverzi vedla k úvahám, nakolik je dualita nejvyšší (bytí nad protiklady)-nejnižší(feces) skutečná. Není snad pravda, že z nerozlišenosti vznikáme a do nerozlišenosti se, na úrovni tělesné, duševní i duchovní, noříme?
CHASSEGUETOVÁ-SMIRGELOVÁ, J. Kreativita a perverze. Praha: Portál, 2001

Setkání s touto knihou bylo zvláštní už od samotného počátku, kdy mne téměř odradila psychoanalytickým žargonem přesycená předmluva Otto Kernberga. Vytrval jsem však a byl jsem odměněn velmi inspirujícím a zajímavým textem.

Autorka se ve své knize z psychoanalytického hlediska zabývá problematikou perverze – především v kontrastu k neuróze a psychóze. Publikace je protkána citacemi Sigmunda Freuda, jehož práce autorka podrobuje odbornému přezkoumání, a vede diskusi i s dalšími psychoanalyticky zaměřenými autory. Jednotlivé myšlenky jsou bohatě ilustrovány četnými příklady z dějin, literatury, filmu a v neposlední řadě podrobnými a poctivě (i sebekriticky) pojatými kasuistikami včetně zajímavého snového materiálu. Jedná se tedy o klasické psychoanalytické pojednání.

Klíčovou myšlenkou díla je definice perverze jako popření genitality, tedy dospělého světa doplňujících se pohlaví jako přirozeného zdroje plození a kreativity.

"Na počátku anální fáze [Freud a jeho následovníci rozlišují tři základní fáze raného psychosexuálního vývoje dítěte: orální (do 1,5 roku), anální (od 1,5 roku do 3 let) a falické (od 3 do 5 let), následují fáze latence, pregenitální a genitální (pohlavní zralost); pozn. JAP] vývoje psychické reality učinila narcistická katexe [emocionální fixace na určitý objekt, pozn. JAP] z exkrementů něco rovnocenného zlatu. Toaletní trénink však dítě donutí k dekatexi a dokonce k pohrdání tím, co mu zprvu připadalo nekonečně vzácné. Následující falická fáze – kde už nacházíme genitální touhu – mu umožní, aby katexi přesunulo na genitální penis, z něhož se pak stane nejvyšší narcistická hodnota, kterou je třeba chránit. Anální penis, který je předobrazem penisu genitálního, se ve falické fázi stane jeho imitací." (str. 97)

Perverzní člověk popírá genitalitu jako celek a setrvává v pregenitální, análně-sadistické, fázi vývoje. "Perverzní pokušení vede člověka k akceptování pregenitální touhy a jejího uspokojení (jaké může dosáhnout malý chlapec) jako náhrady, která je rovnocenná nebo dokonce nadřazená genitálním tužbám a jejich uspokojení (jakého může dosáhnout jen otec). Cílem perverze je smazání dvojitého rozdílu mezi pohlavími a generacemi. Dítěti v dosažení tohoto cíle obvykle pomáhá matka, která ho svádí a současně odmítá jeho otce – povzbuzuje tak iluzi, že dítě nemusí vyrůst ani dosáhnout zralosti. Takový člověk pak neakceptuje svého otce jako model matčina uspokojivého partnera." (str. 12) Otcovy schopnosti a genitální atributy se tak znehodnotí. Chce-li dítě tuto iluzi udržet, musí vytvořit nový vesmír, kde budou zrušeny všechny rozdíly, svět análně-sadistické regrese, "kde alimentární kanál promění všechny objekty, erotogenní zóny, ideály atd. v prach a homogenní identické částice, výkaly (feces)." (str. 172)

Zcela zásadní roli hraje u perverze idealizace, která se snaží nadřadit anální hodnoty genitálním, které jsou objektem popření. Výsledkem bývá faleš, idealizace klamu a podvodu, estétství; pokud perverzní jedinec tvoří, nese jeho dílo znaky umělosti. Chybí zde plodivá síla genitálního falu (prostořeký člověk by, velmi trefně, řekl, že to "nemá koule"). Pod třpytivou slupkou se však skrývá páchnoucí exkrement, jenž se perverzní jedinec snaží pozlátkem skrýt. Jeho dílo může být okouzlující a strhnout na sebe zájem, neboť: "Přitažlivost falše je zřejmě konstantní rys lidského ducha." (str. 98)

V těchto případech selhává introjekce a asimilace otcovských atributů, což vede ke snaze o "úplné osvobození ode všech rodových filiací. Půjde o imitaci ‘ideálního‘ falu, který pochází z fantazie subjektu. Případné modely jsou odlehlá a odtažitá abstrakta. Pokud se zhmotní, tak nikoli v lidech, kteří představují idealizované náhražky otce, ale spíše v těch, kterým se podařilo vyhnout konfliktům introjekce. Takové osoby se samy odměnily magickým falem nebo slibují svým stoupencům, že si mohou ušetřit bolestný proces zrání." (str. 96) Všimněme si v této souvislosti, kde všude jsou nám nabízeny "snadné cesty" – ať již v oblasti komerční tvorby, v politice nebo i mezi propagátory různých duchovních cest.

Autorka se v různých formách a z různých úhlů pohledu stále vrací k myšlence, že perverzi nelze redukovat na prosté sexuální úchylky; hovoří o "pokušení perverze", které se týká každého z nás a které nás může přemoci především ve chvílích, kdy jsme uchváceni nějakým masovým hnutím, které slibuje návrat k "rovnoprávnosti" pohlavní a generační nerozlišenosti análního universa. Autorka se explicitně zabývá nacismem (a jako ilustrační příklad užívá film Spalovač mrtvol), ale pokud hovoříme o masových hnutích, nemůžeme pominout i ta komunistická. To je samozřejmě významný podnět k seberflexi stoupence marxistického a komunistického pohledu na společnost - nabízí se otázka, zda víra v pokrok může být ve skutečnosti regresem. Osobně se domnívám, že problém nastává ve chvíli, kdy se kvůli celku zapomíná na jednotlivce (ale i naopak). Fakt, že masová hnutí často vedla k perverzi, je ovšem neoddiskutovatelný, a je třeba tuto skutečnost neustále a všestranně reflektovat.

Pomineme-li nyní svérázný psychoanalytický jazyk, můžeme říci, že perverzní člověk nikdy zcela nedospěl a své potřeby – nejen sexuální, ale i mocenské, umělecké či jiné – ukájí náhražkovým a nepřirozeným způsobem. O tom, že nemusí jít primárně pouze o oblast libida, autorka pojednává v kapitole "Psychoanalytická studie falše", v níž uvádí: "Když jsem se tedy poprvé obírala otázkou, co odlišuje "pravdivé" od "falešného" a proč je faleš tak oblíbená, brzy jsem dospěla k názoru, že "prototypem" těch, kdo na ni sázejí, je perverzní jedinec. Proto jsem se začala zajímat o perverze a perverzní lidi – jsou to bytosti, které mají docela záviděníhodnou schopnost vytvořit umělý vesmír." (s. 87)

Právě v této kapitole se autorka zabývá problematikou umělosti takto vytvářených světů a posléze se věnuje problematice hochštaplerů a podvodníků. Uvědomíme-li si, že současná společnost dává mnoho příležitostí k seberealizaci všeho druhu, je užitečné vědět, že se můžeme setkat s podvodníkem, za jehož dospělou tváří se ukrývá mentalita tříletého dítě. Za obzvláště nebezpečnou lze pokládat situaci, kdy takový člověk získá vedoucí či dokonce vůdčí postavení. Lidé v jeho okolí pak mohou snadno podlehnout výše zmíněnému "pokušení perverze". Autorka tuto problematiku vztahuje na politickou oblast a masová hnutí, nicméně je možné uvažovat o obdobné situaci například v intencích různých organizací či firem. Dokáži si představit charismatického perverzního managera, který strhne na svou stranu celou firmu a nakonec ji zničí. Úvahy o perverzi tak vedou k sociálně psychologickým a sociologizujícím aspektům současné společnosti.

Knize lze vytknout určitou nevyváženost. Jde původně o jednotlivé přednášky k dané problematice a je to znát. Občas dochází k nadbytečnému opakování už jednou vysvětlených myšlenek, místy je text velmi přístupný i vzdělanému laikovi, jindy vyžaduje důkladnou psychoanalytickou průpravu. Celkově vzato ale lze říci, že laik, který se orientuje v základních psychoanalytických pojmech, může knihu číst bez větších problémů s porozuměním.

Přestože je kniha určena především psychologům, přináší cenné podněty každému, kdo pracuje s lidmi a může se s popsaným typem člověka v rámci své práce setkat. Věřím, že dílo ocení i hloubavější manažer, pracovník v sociálních službách či třeba personální konzultant. V obecném smyslu je kniha zajímavá především jako pojednání o ustrnutí v psychickém vývoji a jeho důsledcích. Jde o inspirativní text i sebezkušenostní nástroj, podněcující vnitřní dialog a hledání dalších možných aplikací autorčiných tezí v současné realitě i v dějinách.

Interpretační systém psychoanalýzy, tak jako každý komplexní výkladový systém, má svou platnost, ale i svá omezení – místa, která nedokáže uspokojivě objasnit (například dobře interpretuje mužskou sexualitu, zatímco vysvětlení sexuality ženské pokládám za méně věrohodné). Věřím, že existují archetypy, jež nelze vysvětlit ze zorného úhlu psychoanalyticky pojaté sexuality. Nicméně podněty k sebereflexi, jež kniha nabízí, jsou i tak velice inspirativní. Kupříkladu je například otázkou, zda je psychoanalýza schopna skutečně porozumět dějům na duchovní úrovni člověka. Nedokáže, řekl bych, objasnit rozdíl mezi nerozlišeností análního universa a nerozlišeností bytí nad protiklady, bytí v Bohu, nirvány apod., nicméně právě tím klade znepokojivou otázku: Existuje vůbec takový rozdíl?

CHASSEGUETOVÁ-SMIRGELOVÁ, J. Kreativita a perverze. Praha: Portál, 2001.

***

Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail [e-mail]