Jakkoli klade dnešní uspěchaná doba velký důraz na rychlá a „efektivní“ (rozuměj: „neurotizující“) řešení, pokládám za nezbytné uvažovat o problematice deprese, smutku, žalu a dalších podobných trápení jako o pohádkové „cestě temným lesem“, mnohdy navíc doplněné sedmi páry železných bot k „prošoupání" a podobnými atributy.
Skutečnost, že nám tak prastaré a archetypické příběhy, jakými jsou pohádky, dávají zprávu o nezbytnosti takové cesty v životě hrdiny, si opravdu zaslouží hlubší zamyšlení. Všimněme si, že pohádkový hrdina, jenž vešel do „temného lesa", neutíká zpět do veselejšího světa, nesnaží se mít tuto nepříjemnou cestu co nejdříve z krku ani nepoužije žádné kouzlo, jež by mu pomohlo rychle z tohoto lesa uniknout (respektive: někteří pohádkoví hrdinové – obvykle „dva starší bratři“ tak činí, ale – jak víme – nakonec se jim to nevyplatí.) Hrdina prostě stráví v temnotě tolik času, kolik je třeba. Jde o zkušenost, kterou nelze uspěchat.
Dnešní doba je ale k tomuto pohádkovému poselství hluchá. Příklad: Bylo období, kdy jsem prožíval dosti těžkou depresi a ze všeho nejvíc jsem potřeboval být sám. Na ulici jsem potkal kamaráda, jenž se se mnou dal do řeči. Mně moc do řeči nebylo, ale slušnost zvítězila. Dotyčný mi navrhl, abych ten večer šel do hospody, v níž se mělo sejít několik našich společných přátel. Odvětil jsem, že nemám chuť jít do hospody. Přemlouval mne a použil slova typu: „Alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Jenže já jsem nepotřeboval přijít na jiné myšlenky, potřeboval jsem být sám!
V žádném případě tím ale nechci říci, že přítelova nabídka hospody byla sama o sobě v nepořádku. Jako nevhodné jsem vnímal jeho nutkavé přemlouvání, pociťoval jsem je coby projev nedostatečného respektu k mé vlastní vůli. O čem toto setkání vlastně vypovídá? Především o představě mnohých lidí, že „být v temném lese“ je něco špatného a to nejlepší, co je pro takového poutníka možné udělat, je rozptýlit (sic!) jej, přivést na „jiné myšlenky“. A tak rozptylujeme a jsme rozptylováni, místo abychom se naopak SOUSTŘEDILI.
Jedním z důvodů je skutečnost, že člověk, jenž bloudí svým „temným lesem“, je z hlediska společnosti neproduktivní – jak z hlediska produkce peněz (není to vhodný stav duše pro výdělečnou činnost), tak i z hlediska produkce zábavy (není zábavným společníkem). Lidé se tak automaticky snaží tento stav násilně zvrátit. A to nejen okolí takového poutníka, ale i poutník sám, neboť pod tlakem okolí trpí výčitkami svědomí a neuvědomuje si, že ve skutečnosti prožívá něco nesmírně cenného.
Jak tedy přistupovat k pouti temným lesem? Jsme-li my těmi poutníky, nenechme se rozptylovat. Koneckonců jsme možná blízko smrti, ale ještě nás nezpopelnili, takže jakýpak rozptyl? Soustřeďme se a přijměme pokorně nesnáze, jež cesta přináší. Ale i pokud se budeme soustředit, není jisté, že neztratíme cestu. K jejímu znovunalezení nám ale nepomůže rozptýlení v hospodě, na loučce či jinde. Pomůže nám průvodce. V pohádkách se průvodci objevují v podobě moudrých zvířat, kouzelných dědečků či jiných bytostí tohoto druhu. Pro nás může být průvodcem dobrý psycholog, který se nebude snažit o rychlou nápravu situace (pakliže ovšem nepůjde o krizovou intervenci), ale pouze pomůže porozumět povaze této cesty a naznačí cestu zbloudilému; a někdy i psychiatr. Jenže nalézt dobrého psychiatra je pro poutníka temným lesem stokrát těžší a ošidnější, než nalézt dobrého psychologa. Psycholog je rádce a průvodce, psychiatr je kouzelník, nabízející magický lektvar (psychofarmaka). Jenže většina psychiatrů pokládá za úspěch rychlé „vyléčení“ pacienta, nikoli jeho duchovní růst. A psychiatrovy lektvary jsou dvousečné zbraně. Mohou pomoci udržet poutníka v pohybu, ale mohou jej také vyvést z lesa ven předčasně – rovnou do nejbližší zlodějské krčmy.
Důležité je mít svou cestu stále na zřeteli – však to znáte: „ani krok stranou, neohlédnout se, nezastavit se“. Nehledat únikové cesty. Jít. Někdy je to na dlouho a obvykle to bolí. Asi bych se také měl zmínit, že tu cestu nemusí poutník přežít. Vlastně je zde významná souvislost s konceptem tzv. „šamanské nemoci“.
Kráčíte-li temným lesem, nenechte se rozptýlit. A pokud někdo z vašich blízkých nastoupil tuto cestu – nerozptylujte jej ve chvíli, kdy usiluje být celistvým!
Skutečnost, že nám tak prastaré a archetypické příběhy, jakými jsou pohádky, dávají zprávu o nezbytnosti takové cesty v životě hrdiny, si opravdu zaslouží hlubší zamyšlení. Všimněme si, že pohádkový hrdina, jenž vešel do „temného lesa", neutíká zpět do veselejšího světa, nesnaží se mít tuto nepříjemnou cestu co nejdříve z krku ani nepoužije žádné kouzlo, jež by mu pomohlo rychle z tohoto lesa uniknout (respektive: někteří pohádkoví hrdinové – obvykle „dva starší bratři“ tak činí, ale – jak víme – nakonec se jim to nevyplatí.) Hrdina prostě stráví v temnotě tolik času, kolik je třeba. Jde o zkušenost, kterou nelze uspěchat.
Dnešní doba je ale k tomuto pohádkovému poselství hluchá. Příklad: Bylo období, kdy jsem prožíval dosti těžkou depresi a ze všeho nejvíc jsem potřeboval být sám. Na ulici jsem potkal kamaráda, jenž se se mnou dal do řeči. Mně moc do řeči nebylo, ale slušnost zvítězila. Dotyčný mi navrhl, abych ten večer šel do hospody, v níž se mělo sejít několik našich společných přátel. Odvětil jsem, že nemám chuť jít do hospody. Přemlouval mne a použil slova typu: „Alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Jenže já jsem nepotřeboval přijít na jiné myšlenky, potřeboval jsem být sám!
V žádném případě tím ale nechci říci, že přítelova nabídka hospody byla sama o sobě v nepořádku. Jako nevhodné jsem vnímal jeho nutkavé přemlouvání, pociťoval jsem je coby projev nedostatečného respektu k mé vlastní vůli. O čem toto setkání vlastně vypovídá? Především o představě mnohých lidí, že „být v temném lese“ je něco špatného a to nejlepší, co je pro takového poutníka možné udělat, je rozptýlit (sic!) jej, přivést na „jiné myšlenky“. A tak rozptylujeme a jsme rozptylováni, místo abychom se naopak SOUSTŘEDILI.
Jedním z důvodů je skutečnost, že člověk, jenž bloudí svým „temným lesem“, je z hlediska společnosti neproduktivní – jak z hlediska produkce peněz (není to vhodný stav duše pro výdělečnou činnost), tak i z hlediska produkce zábavy (není zábavným společníkem). Lidé se tak automaticky snaží tento stav násilně zvrátit. A to nejen okolí takového poutníka, ale i poutník sám, neboť pod tlakem okolí trpí výčitkami svědomí a neuvědomuje si, že ve skutečnosti prožívá něco nesmírně cenného.
Jak tedy přistupovat k pouti temným lesem? Jsme-li my těmi poutníky, nenechme se rozptylovat. Koneckonců jsme možná blízko smrti, ale ještě nás nezpopelnili, takže jakýpak rozptyl? Soustřeďme se a přijměme pokorně nesnáze, jež cesta přináší. Ale i pokud se budeme soustředit, není jisté, že neztratíme cestu. K jejímu znovunalezení nám ale nepomůže rozptýlení v hospodě, na loučce či jinde. Pomůže nám průvodce. V pohádkách se průvodci objevují v podobě moudrých zvířat, kouzelných dědečků či jiných bytostí tohoto druhu. Pro nás může být průvodcem dobrý psycholog, který se nebude snažit o rychlou nápravu situace (pakliže ovšem nepůjde o krizovou intervenci), ale pouze pomůže porozumět povaze této cesty a naznačí cestu zbloudilému; a někdy i psychiatr. Jenže nalézt dobrého psychiatra je pro poutníka temným lesem stokrát těžší a ošidnější, než nalézt dobrého psychologa. Psycholog je rádce a průvodce, psychiatr je kouzelník, nabízející magický lektvar (psychofarmaka). Jenže většina psychiatrů pokládá za úspěch rychlé „vyléčení“ pacienta, nikoli jeho duchovní růst. A psychiatrovy lektvary jsou dvousečné zbraně. Mohou pomoci udržet poutníka v pohybu, ale mohou jej také vyvést z lesa ven předčasně – rovnou do nejbližší zlodějské krčmy.
Důležité je mít svou cestu stále na zřeteli – však to znáte: „ani krok stranou, neohlédnout se, nezastavit se“. Nehledat únikové cesty. Jít. Někdy je to na dlouho a obvykle to bolí. Asi bych se také měl zmínit, že tu cestu nemusí poutník přežít. Vlastně je zde významná souvislost s konceptem tzv. „šamanské nemoci“.
Kráčíte-li temným lesem, nenechte se rozptýlit. A pokud někdo z vašich blízkých nastoupil tuto cestu – nerozptylujte jej ve chvíli, kdy usiluje být celistvým!
