Cesta duše (povídka)

Následující povídka, podobně jako některé jiné mé texty, samozřejmě reflektuje můj život, ale není čistě deníkovým záznamem či fakticky přesnou reportáží proběhlých událostí. Věřím, že právě proto může čtenáře zaujmout.

CESTA DUŠE

Sedím v křesle, mám zavřené oči a necítím zvlášť dobře.

„Vnímáte to hlučné ticho právě teď?“ ptá se psycholog.

„Ano.“

„Soustřeďte se na ně, zůstaňte s ním.“

Divný pocit v zátylku. Ticho je ještě hlučnější.

Řvoucí ticho je hlasem prázdnoty, prázdnoty, kterou cítím na jazyku, můžu ji chutnat, dýchám ji, kroužím kolem ní, uvědomuji si ji, alespoň v té chvíli, tak, že si připadám málem zasvěcený, iniciovaný do jakéhosi tajemného pravěkého mystéria z dob samotného rozbřesku rozumu.

„To ticho... je hlas prázdnoty...“ Vlastní hlas mi zní velmi cize, jakoby mluvil někdo jiný.

„Ano.“

Pachuť v ústech.

„Je mi trochu nevolno.“

„Zůstaňte s tou nevolností.“

Prázdnota je chaos, pomyslím si. Hemživý chaos synaptických dějů, jako moře a v něm ostrov řádu – vědomí. Tak je tomu u běžných lidí. Obrysy ostrova se časem mění, ale v zásadě zůstává stejný.

Nový obraz: Hemživý chaos synaptických dějů a v něm atoly, ostrůvky, ostrovy právě vytvořené vychladlou lávou podmořského vulkánu a jiné rozpadající se a nořící se pod hladinu. Některé se objevují a opět mizí. Není v tom žádný srozumitelný vzor. Žádný z ostrovů není ústřední. To jsem... já?

Říkám to.

„Pěkná metafora,“ poznamená psycholog.

Toužím zastavit to hemžení, umlčet to ticho. Nebýt.

Nastupuje hluboký klid. Mám pocit, jakoby mi uprostřed čela rostl roh. Vidím temnotu a pak náznak tunelu. Kdesi v dáli, jakoby pozorované přes zavřená víčka, jaderné exploze.

„Jste na cestě duše. Každému to není přáno. Objevujete hlubiny, prozkoumáváte vlastní temnotu, vlastní ničivou sílu.“

Patrně mi ani nic jiného nezbývá, pomyslím si při vzpomínce na to sezení a na mnohé další chvíle, kdy jsem kráčel, ať už záměrně či nikoli, po „cestě duše“. Jednou z nich byla „Cesta místy“, cesta prodchnutá extatickým štěstím, a ta cesta je pryč, i když místa zůstala a na nich, místy, přilepené palčivě bolavé pozůstatky štěstí. Tak už to s cestami někdy bývá: Nejen že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, možná do téže řeky nevstoupíš ani jednou. Táž řeka neexistuje. Souvisí to s problémem esence a s tím, že za branami očí je tohu va-bohu, beztvará propastná tůň nicoty.

Ta řeka, do níž jsem nikdy nevstoupil, a přesto byla v tom nevstoupení zřejmě nevyhnutelná, se odehrála jednoho teplého zimního dne, dne z těch dnů, kdy se počasí zblázní a vytvoří počátkem ledna jarní povětří.

Měl jsem vědět, že je to klam!

Každé lednové jaro je klam, klam, který ošálí keře a stromy a ty začnou ožívat a netuší, že mráz se co nevidět vrátí a spálí je. Měl jsem to vědět, jsem dost starý na to, abych opět nepodlehl třináct let starému poblouznění, měl jsem vědět, na základě zkušenosti i svých teoretických znalostí, že mráz se vrátí. Že se vrátí navzdory tomu tajemnému slunci nad lipovou alejí, slunci, jež se koupalo v magickém oparu a vypadalo jako velmi jasná luna, mělo mi to být jasné navzdory krkavcům, lesu, zřícenině a opět Slunci, jež se najednou rozzářilo tak, že se obzor zbarvil do fialkova. Měl jsem to vědět ne přesto, ale právě proto, jak krásně mi s ní bylo.

„Toto je páté roční období. Či snad dny vytržené z přirozeného běhu času?“ řekl jsem tehdy do ticha a jí se to líbilo.

Páté roční období, vůně medu ve vzduchu, důvěrný hovor a blízkost. Byl to klam, iluze. Jarní povětří byla iluze, blízkost byla klamná, a doma na mě čekala žena, jíž, jak jsem věděl, budu strašlivě lhát když jí po svém návratu z výletu po pravdě řeknu: „Nic jsme spolu neměli.“

Byl to klam, krásný a naplňující štěstím či snad iluzí štěstí (je vůbec možné to rozlišit?), ale zrádný. Měl jsem to poměrně brzy pochopit. Mráz se vždycky vrátí, zvláště pak, vytratí-li se předčasně.

Když jsem na podzim téhož roku vyrazil na druhou „Cestu místy“, tentokrát se sedmaosmdesátiletou babičkou a třiatřicetiletým bratrem, nezbylo, kromě bolesti ovšem, z iluzí první cesty už vůbec nic.

Vyrazili jsme nejprve do Jedovnic – na oběd a pak na hřbitov. Oběd byl skvělý, dal jsem si srnčí hřbet s omáčkou, brusinkami a knedlíky, a bratr se podivoval mé trpělivosti v obírání kostí. Dal si pečlivě vykostěný, leč také zoufale nudný, stejk.

Jen vosy, co létaly kolem, byly otravné, protože mám z žihadly obdařeného hmyzu tu lépe, tu hůře zvládanou fóbii. Nicméně jsem si díky nim a díky Janotově písni Podzimní král vzpomněl, že přichází podzim a bylo mi z toho melancholicky a ta píseň mi pak zněla v hlavě po zbytek dne, pokud mi ovšem zrovna nezněla v hlavě Nohavicova píseň Jako jelen, když vodu chce pít.

Hřbitov, hrob rodičů. Bylo to již devět let, co zemřela maminka, a patnáct let po smrti otce. Zasadili jsme tam s bratrem vřes, který babička koupila. Měl pěkné bílé kvítky. Byl jsem si téměř jist, že uschne, přesto jsem si dal záležet, abych jej zasadil co nejpečlivěji. Trhání listům liliím mne naopak děsilo. Chápal jsem, že je třeba to udělat, ale připadalo mi to jaksi nízce pragmatické a brutální.

Ve vhodnou chvíli a tichounce, to abych nemusel přítomným živým nic vysvětlovat, jsem zamumlal kreolskou vúdú inkantaci „Papa Legba ouvre baye pou mwen, Ago eh!“, to aby mi Legba, pán bran mezi světy, otevřel cestu k duchům. Brány se otevřely a já jsem v myšlenkách pozdravil místního Barona a Maman – ti jsou na každém hřbitově, nejen na Haiti. Opravdu.

Nic zvláštního jsem tím nesledoval, jen jsem si tak připomněl, že to co jsou teď oni, tedy Ghede, zemřelí, jsem i já, protože jsem se před pár dny podíval o půl páté ráno skrze své oči do své hlavy a uvědomil jsem si, že tam nikde není žádné „já“, někdo, kdo se dívá, že je jen shluk orgánů, kostí, svalů, tekutin, neuronů... shluk všech těch částí a nic z toho není „já“, že prázdnota odráží prázdnotu, smrt smrt, oči vedou nikam a tak to bylo, je a bude a pocit „já“ je jen část toho shluku povětšinou nepříliš estetických věcí, duchovní složky nevyjímaje. Tohu va-bohu.

V jádru všeho zeje Propast, znělo mi v hlavě v té podivně skutečné chvíli šílenství před úsvitem,  bytosti jsou jen zářící víry matérie kroužící kolem černé díry – poté, co díra vše pohltí, nastane tma. A ty díry s víry kolem sebe víří kolem větších černých děr a ta největší černá díra je Bůh a to jsem, či mohu být, za jistých okolností já sám, což je ovšem skutečnost zcela bezpodstatná. Tak jako tak v Bohu vše skončí...

Vzpomenuv si tedy na tu hodinu, kdy prázdnota vnímala prázdnotu a části bez centra a esence vnímaly jiné části bez centra a esence, jsem svou prázdnotou pozdravil prázdnotu mrtvých a jejich vládců a bylo to velmi korektní.

Když jsem se odpoutal od mrtvých, vyrazili jsme na další cestu. Minuli jsme Balcarku, projeli Sloupem a bylo krásně, vápencové skály vystupovaly ze země jako kosti a já se cítil být doma a bylo mi líto, že do těch míst zavítávám v posledních letech tak zřídka. Přirozeně si vzpomněl i na dávný výlet s bývalou ženou, na méně dávnou první „Cestu místy“ a na slova umírajícího rabína o tom, jak to všechno je.

Na chalupě jsme si dali kávu a popovídali, především o bratrových náhlých kožních obtížích na šlapkách, a také o té chalupě, a já se zaobíral různými myšlenkami týkajícími se toho místa a vším, co je s ním spojené a ty myšlenky určitým způsobem souvisely mimo jiné i s touhou po motocyklu.

Načež jsem i s těmi myšlenkami odkráčel do lipové aleje, abych opět navštívil místa. Pohlédl jsem na východ okem Přícestníku, s krajinou báječně ladícího kamenného sloupku, který zde před lety postavil jeden chalupář, a zavzpomínal na lípy, na jejichž kmenech byly informace ohledně této pozoruhodné stavby. Lípy padly, cedulky zmizely, Přícestník zůstal.

Jak jsem jej obcházel, všiml jsem si, že jsou k němu připojeny klíče od auta, což mi připadlo zvláštní a přemýšlel jsem, zdali se nejedná o nějakou formu obětiny. Pak jsem za Přícestníkem spatřil cosi v trávě.

Byly to sluneční brýle s chybějícím pravým sklem! Jeden z atributů Barona Samedi objevený mnou na magickém místě krátce po návštěvě hřbitova! Poté, co se mi v posledních dnech podařilo uklidit, jsem začal vážně přemýšlet o oltáři pro Ghede. Už je také na čase.

A říkal jsem si:  Kde jen seženu Baronovy brejle? Asi budu muset koupit nějaké staré ve vetešnictví a vyloupnout pravé sklíčko. Jenže dnes už staré sluneční brýle ve vetešnictvích moc k vidění nebývají. Přece nekoupím Baronovi brýle nové, to by se neslušelo!

Prostě takto nějak jsem přemýšlel a vidíte jak krásně jsem byl odměněn a neříkejte mi, že magie nefunguje a loa jsou jen fiktivní strašidla! Loa tedy samozřejmě neexistují – ovšem stejným způsobem, jakým neexistujeme my, lidé.

A tak jsem měl radost, že mám takové skvělé brejle bez sklíčka, a byl jsem téměř šťastný, protože lidé obvykle vůbec netuší, jak obtížné je dnes sehnat některé druhy bezcenných věcí! Tak o tom jsem přemýšlel, bylo mi veseleji a kráčel jsem lipovou alejí směrem k jednomu ze středobodů svého dětství, zřícenině Blanseku.

Les mě přivítal jako vždy, voněl tak nějak předpodzimně, v hlavě mi zněl  Podzimní král a bylo to hezké a velmi melancholické, protože jsem si uvědomil, že touto cestou chodím už více než čtvrtstoletí, a že stromy, které vidím, jsou jiné stromy, než které jsem vídal v dětství, a přesto současně stejné, a přemýšlel jsem o tom vstupování do řeky.

Trosky hradu, o který nyní pečuje, chce jej uchovat pro budoucnost, a který studuje a popularizuje jakési občanské sdružení, mne, jako už nesčetněkrát, okouzlily svým prolínáním zdí a kořenů, pomalým, takřka neznatelným, leč neodvratným mizením lidského díla v náruči přírody. Říkal jsem si, a říkám si: Nechte jej rozpadat, kámen po kameni, rok za rokem, století po století. A neříkejte lidem, ať tam chodí! Oni tam pak nechávají obaly od Tatranek a prázdné petláhve a... tak.

Naštěstí tam zase tak moc lidí nechodí, trousiči obalů se pohybují ponejvíc kolem Macochy, která má daleko větší „píár“ než Blansek - a je to vidět. Kdysi jsem snil o tom, že si koupím vzduchovku s dalekohledem a do ní takové ty šipky s peříčkem, ukryji se na strategickém místě a když někdo odhodí obal do přírody, střelím ho do zadku. Ale to jsem byl ještě mladý a měl jsem hloupé nápady a spoustu času o nich snít. Teď už vím, že takové věci se nedělají, že bych tím ničeho nedosáhl a ještě by mě poté, co by mě chytli, a oni by mě chytli, protože neběhám moc rychle, stíhali přinejmenším za přestupek proti občanskému soužití nebo tak něco.

A tak jsem tentokrát nepřemýšlel o vzduchovce, ale prostě jsem vnímal ty kameny a stromy a mech a trávu a byl jsem zvědav, jestli chytím klíště. Šel jsem středem po takovém centrálním pahrbku, zkratkou, jako vždy, když tudy jdu sám nebo s někým, kdo je přiměřeně šikovný, a dorazil jsem ke skále, kterou bylo třeba sešplhat a dostat se tak na cestu, která ten pahrbek obkružuje. A koukal jsem se dolů a najednou se objevila nejistota, obavy a úzkost.

Už více než čtvrtstoletí používám tuto zkratku. Sešplhával jsem tudy párkrát i potmě a jednou dokonce potmě a pod vlivem omamných a psychotropních látek, zvládal jsem to i po dešti, když sklály a hlína byly mazlavé a kluzké, dělal jsem to takřka automaticky, bez přemýšlení, jako něco, co prostě umíte a děláte už strašně dlouho. Ostatně to ani není žádná echt skaní stěna, jen takový hodně prudký sráz s vhodnými úchyty. Spadnout by samozřejmě nebylo příjemné, takový pád by nejspíš skončil nějakým úrazem, při obzvlášť velké smůle klidně i smrtelným, ale nikdy jsem s tímto úsekem cesty neměl sebemenší problém. A najednou ano! Najed­nou jsem si nebyl jist. Nevěřil jsem svému tělu, svým zádům, svým kloubům, či – lépe a v intencích výše uvedeného – jednotlivé klouby, chru­pavky, záda, svaly a samozřejmě jejich příslušné oblasti v mozku si nevěřily.

Byl to hrozný pocit. Já se té skály najednou docela obyčejně, prach­sprostě bál, připadal jsem si starý a říkal jsem si, že lepší už to nebude, že budu čím dál starší a klouby mě budou bolet víc a víc a budu chodit o holi kvůli zádům a budu mít strach ze skalních schodů a že šediny sice vypadají úžasně a moc se na ně těším, ale že za tohle to nestojí, nicméně že s tím stejně nic nenadělám. V hlavě se mi transformovaly verše Robina Štěpánka z básně Hřbitov šťastných duší ve větu: Jednou přijde ta chvíle, kdy to nedokážu, jednou přijde ta chvíle, kdy to vzdám...

Bylo mi z toho strašně, strašně smutno, až k pláči. Po chvíli jsem si však řekl: Ale dnes to nebude.

Řekl jsem si to klidně, s tečkou na konci, tak nějak civilně a neokázale, a s jistým rozechvěním a nejistotou jsem z té skalky sešplhal a pokračoval v cestě.

Pak jsem dorazil do srdce Blanseku, místa se zachovalými zdmi, které se říká, nebo se alespoň mezi dětmi kdysi říkalo, Okna. Dlouho jsem se díval na kmen stromu, který jsem znával jako strom, pak jako padlý strom, po jehož kůry zbaveném mohutném kmeni se chodilo a frajeřilo, zvláště když byl vlhký, a který teď byl už dočista trouchnivý a rozpadlý na několik v půdě postupně mizejících částí. Vzpomínal jsem i na další stromy a díval jsem se na uschlý strom, který rostl nahoře na mohutné kamenné zdi, jemuž jsem, když byl ještě malým stromkem, říkával: Sluší ti to tam, ale nevydržíš tam dlouho, máš málo živin v té zdi, přesto však, myslím, svými kořeny uvolníš nějaký balvan.

Nyní je ten strom uschlý a já se na něj díval a v duchu se mu poklonil, že to dotáhl do tak nečekané výše. Jen nevím, jestli se mu podařilo uvolnit ze zdi kámen.

Také jsem seděl na kmeni dalšího trouchnivějícího stromu, který také pamatuji jako stojící, ale myslím, že si jej nepamatuji jako živý strom, a vzpomněl jsem si na lednovou cestu místy, jak jsem na tom trouchnivějícím kmeni tehdy seděl s Tou, která si povídá s krkavci, a jak jsem byl tehdy šťastný. Rozjímal jsem o tom, že to byla jen iluze, záře zrcadla, za nímž není nic, záře, která pohasla, jako by nikdy nebyla, jak už to s odrazy v zrcadlech a s pocity štěstí bývá.

Jak vypadá zrcadlo, které nic neodráží?

Ale také jsem v hloubi duše věděl, že kdybych mohl obětovat, popřít, zničit či zahodit cokoli, vše čím disponuji – svůj dar psát, svou výřečnost, své vzdělání, vše, na čem mi záleží, vše, oč usiluji, ba dokonce i svou čest a to, čím nedisponuji, třeba i osudy jiných lidí, ovšemže kromě jejího, a mohl bych pak být s ní, bylo by velice možné, že bych takovému pokušení podlehl. Ale také jsem věděl, že to možné není, a jistá významná část mne věděla, že se věci mají tak, jak se mají mít, totiž správně.

Snažil jsem tam najít kousky vonných dřev, které jsme na tom místě pálili, ale už dávno je po těch sedmi měsících smyl déšť. Věděl jsem, že tak, jako ten strom, jako ten hrad a jako vůbec všechno, se v nebytí rozpadne i to, čemu provizorně říkám „já“, a stejně tak i ona, a že všechny ty vzpomínky a všechna ta bolest se stane tím, čím to již nyní ve svém bytostném jádru je.

A bylo mi smutno a byl jsem klidný, jen mě trochu bolelo za krkem a v kříži.

Poté jsem ještě sešplhal trochu níž a podíval se ze srázu, z něhož jsem chtěl před třinácti lety skočit dolů, protože jsem po hádce s matkou, hádce týkající se nedokončené školy a Té, která si povídá s krkavci (tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, že si povídá s krkavci),  cítil bolest, jež byla téměř k nevydržení. Nakonec se však ukázalo, že k vydržení byla, protože jsem neskočil, jen jsem hodil dolů stříbrný prsten, který jsem dostal od maminky k narozeninám a na němž byla vyryta slova: I toto přejde.

O kousek dál jsem se podíval na skalní stěnu Pustého žlebu a viděl jsem lanovku, která vozí lidi nahoru a která mi dlouho připadala jako znesvěcení, ale nyní jsem si uvědomil, že jednou budu možná opravdu hodně starý, bude mě všechno bolet, budu chodit o holi a budu ještě rád, když mě nahoru ke Koňskému spádu a k Macoše vyveze kabinka lanovky. Tak jsem se díky svému strachu sešplhat skalku s tou lanovkou po všech těch letech nakonec smířil.

Vydal jsem se na zpáteční cestu a zvolil jsem cestu úplně jinou než obvykle, vzal jsem to zprava, protože mne tam nalákal stinný les, chtěl jsem si totiž odpočinout od slunce. Když jsem byl na cestě lesem směrem k chalupě, zazvonil mi mobil. Volal bratr a ptal se, kde jsem. Odpověděl jsem mu, že už jdu domů, protože jsem si myslel, že už se chystáme k odjezdu. Překvapil mne však: Řekl, že to jsme se asi minuli, neboť jde s babičkou, jež jinak nedala, směrem k Oknům!

Vyrazilo mi to dech!

Můj bratr s pálící vyrážkou na chodidlech a moje babička, jíž táhne na devadesátku, jsou na cestě k Oknům?!

Odvětil jsem, že jdu za nimi, i když jsem měl po pravdě řečeno už docela žízeň, nic k pití a také jsem se trochu styděl, že jsem si tak naříkal, jak stárnu, a moje babička je teď na Blanseku. Našel jsem je na místě, odkud je vidět zbytek věže, je to taková proluka nad níž v dobách života hradu vedl most, jenž bylo možné strhnout a bránit tak hrad na etapy. Dál už babička jít nemohla. K Oknům vedou prudce nahoru neuspořádané stupně ze skal a kamenů, místy doupravované lidskou rukou, což už bylo, a nebylo divu, nad babiččiny síly. Tak jsme si chvilku povídali. Bratr mi mimo jiné řekl, že potkali ženu hledající klíče od auta, tak jí řekl, že je někdo pověsil na Přícestník.

Také jsme se chvíli jen tak mlčky dívali se po krajině a pak jsme šli pomalu zpět. Pro babičku to byla dost zabíračka, ale zvládla to se záviděníhodnou ctí.

Na chalupě jsme si zase povídali, bratr si stěžoval na pálící nohy a já jsem mu řekl, že ani jeden z nás není kožař a že já mám ve zvyku netrápit se věcmi, s nimiž aktuálně nemůžu nic dělat. Pak jsem se v duchu plácl přes prsty, protože to sice znělo moudře, ale nebyla to pravda.

Po chvíli odpočinku jsem se rozloučil s chalupou, obdivoval jsem červené listy psího vína, jež začíná kolonizovat vzrostlé smrky, které kdysi na dvorku zasadila maminka, aniž by jí tehdy v plné síle došlo, že z nich za třicet let budou poněkud nebezpečně vzrostlé stromy, a moc se mi líbilo, jak se zde příroda dotýká domu, podobně jako na Blanseku, ale jaksi v raném stádiu, a věděl jsem, že i toto místo je součástí toho souboru míst, představ, buněk, orgánů, neuronů a samozřejmě kostí, které dohromady tvoří to, čemu konvenčně říkám „já“.

Naposledy jsem prošel předzahrádkou po hrbolaté kameny posázené cestě, kterou kdysi dávno vytvořila moje máma, když se teprve učila pracovat s kameny a skládat je k sobě; proto je ta cesta hrbolatá – a proto ji mám taky tak rád.

Cestou domů jsme si s bratrem povídali o mých dávných kamarádech z Nových dvorů a já mu řekl, že bych je dnes už nepoznal, on na to, že poznal, že se zase tolik nezměnili, a já na to nic neřekl, ale věděl jsem, že bych je nepoznal, protože si strašně špatně pamatuji tváře a mnohdy nezareaguji ani na tvář někoho, koho opravdu dobře znám, pakliže jej spatřím někde, kde bych jej nečekal. Ale proč o tom mluvit.

Také jsem cestou domů myslel na to, jak jsme jezdívali domů s rodiči – nejprve škodovkou stovkou, pak stopětkou, tu stovku jsem míval raději, jak jsme čas od času zůstali stát v koloně, jednou na celé hodiny, a koukal jsem a současně vzpomínal na světla aut v padajícím soumraku, bylo to takové zvláštní a mírně útěšné prolnutí dvou časů.

„Jste na cestě duše. Každému to není přáno. Objevujete hlubiny, prozkoumáváte vlastní temnotu, vlastní ničivou sílu.“

Patrně mi ani nic jiného nezbývá.

Pozn.: Fotografie jsou moje, ty exteriérové byly vyfoceny levným mobilním telefonem a jak jsem následně doma zjistil, ten telefon má cosi s čočkou a fotí takto zvláštně rozostřeně. Fotky tedy nesjou jakkoli upravovány a já doufám, že mi ta "vadná" Nokia vydrží a udělám s ní ještě několik zdařilých magických fotek. 

***

Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail [e-mail]