Čas k dobru

Všichni známe situace, kdy něco stihneme rychleji, než bylo plánováno, či nám odpadne nějaká povinnost, a říkáme pak, že jsme dostali čas k dobru. Pozoruhodné je, že často nevíme, jak jej využít, i když už samo sousloví nám poskytuje jednoznačné vodítko.

Ve skutečnosti nevím, kde se slovní spojení „čas k dobru“ vzalo, a tudíž nemohu tvrdit, že jeho původním významem skutečně je „čas k činění dobra (navíc)“; myslím nicméně, že když tento pojem takto pochopíme, rozhodně neuděláme chybu.

Spousta lidí je časem k dobru zaskočena. Neví, co si s ním počít, jak jej vyplnit, zvláště pokud se jedná o mezeru mezi plánovanými činnostmi. Jak využít takových dvacet minut k dobru, kterých se nám nečekaně dostalo? Jistě, nabízí se například bezcílné těkání po internetu, vykouření dvou cigaret navíc, čumění do blba a podobně, ale co kdybychom aspoň někdy takový čas využili skutečněk dobru?

Zdá se, že je to velmi obtížné – času k dobru je obvykle celkem málo na nějaké velké skutky, leckdy na něj nejsme připraveni a výsledkem je, že nám proteče jako písek mezi prsty. Jenže vtip je v tom, že dobro obvykle spočívá spíše v malých věcech a drobných činech, jen někdy je výsledkem nějakého zásadnějšího či dokonce heroického vzepětí.

Co třeba využít nečekaný čas k dobru k napsání mailu někomu, komu jsme se už dlouho neozvali a kterého to potěší? Či k pořízení dárku pro někoho, koho máme rádi. Nebo k odeslání malé částky na účet nějaké veřejně prospěšné služby? Ale nemusí jít jen o činy zaměřené navenek. Můžeme čas k dobru využít i k nějakému fyzickému cvičení nebo k meditaci či rozjímání, případně, je-li to možné, k sebevzdělávání; věnovat jej tedy sobě, ale celý a nerozptýlený. Prostě udělat něco, co má hlubší smysl, než jen lelkování.

Je to jednoduché a je to současně i těžké. Leckdy jsme předchozí činností tak zahlceni, že prostě nedokážeme „přepnout“ a udělat něco smysluplného, jindy nás čeká nějaký náročný či stresující úkol, od něhož se nedokážeme myšlenkově odpoutat; v takových případech skutečně nemá smysl trýznit se tím, že nedokážeme čas k dobru smysluplně využít.

Nicméně jsou i chvíle, kdy by to bez potíží šlo a pouze nás to v dané chvíli prostě nenapadne. A proto jsem napsal tuto úvahu, jakkoli v podstatě poněkud banální, – abych si na ni sám v příslušném okamžiku vzpomněl, a také aby si na ni vzpomněl i případný čtenář. Třeba pak bude na světě aspoň o něco málo líp.