Bolavá místa

Jsem brněnský a jihomoravský patriot. Patriot, ne nacionalista, jako ti pitomci s rádobymoravskou vlajkou. A přesto mám občas chuť odejít někam daleko...

Miluji Brno s jeho výšinami i hlubinami, miluji je i v jeho proměnách, které mě občas děsí, a miluji vůbec Jižní Moravu, a mnoho dalších míst, ale Brno je mým domovem už čtyřicet let. Hodně jsem toho v Brně prožil, vnímal jsem jeho proměny, v posledních letech Brno a život v něm téměř denně zachycuji na fotografiích. Ale jak tak roky plynou, zjišťuji , že mě to město víc a víc bolí.

Není to vina města, je to prostý důsledek života. Ať se v Brně vrtnu kamkoli, téměř nevyhnutelně nakonec narazím na místo plné vzpomínek. Vzpomínek na životní prohry a neúspěchy, vzpomínek na nešťastnou lásku, jež nikdy nepřebolela,  na dávné vztahy, na přátele, s nimiž se již nevídám, na magické chvíle objevování tajů života v devadesátých letech, vzpomínek na krásné věci, o nichž vím, že se již nikdy nevrátí. A týká se to nejen Brna, ale i mého milovaného Moravského krasu a také některých míst v Praze či třeba v Pardubicích. V takových chvílích toužím změnit působiště, přestěhovat se někam, kde jsem dosud nikdy nebyl, na místo, pokud se starých vzpomínek týče, čisté jako padlý sníh, na místo, kde na mě na každém rohu nevybafne moje minulost, na místo, kde budou teprve pomalu a postupně vznikat ve sněhu paměti nové stopy.

Jistě, lze očekávat, že pokud by to bylo typické evropské město, i tam by se přihlásily dávné vzpomínky na místech, která by byla těm původním nějak podobná, ale jistě by to nebylo ani zdaleka tak palčivé, jako v Brně. Nebo se mýlím a vzpomínky ve skutečnosti nepotřebují konkrétní místa k tomu, aby se vynořily a zabolely?

Co mě vlastně v Brně drží? Láska k tomu místu? To bezpochyby. Pohodlnost, neochota učinit ve svém životě tak rázné rozhodnutí? Rozhodně. A kdo ví, možná i jakási podvědomá masochistická potřeba tu bolest při setkání s minulostí zažívat. Možná i v tomto smyslu je Brno mojí součástí, něčím, bez čeho bych nebyl úplný.

A tak, aspoň zatím. Zůstávám.

(fotky jsou moje)